Baltic trip!

Tak jsem se právě vrátil z výletu po Pobaltí a rovnou si všechno napíšu, než to pozapomínám a než se zážitky poztrácí v záplavě dalších.
Já, Kuba, Marija a Teresa jsme se před pár dny dohodli, že uskutečníme Baltic trip, který vloni naplánovala a vymyslela Lucka.
Dva dny předem jsme si chtěli obhlídnout autopůjčovny a zarezervovat nějaký vhodný a hlavně výhodný auto. Bohužel, všechny ty, které jsme měli vyhlídnuté, smrděly podvodem, nefungovaly nebo měly všechna auta rozpůjčovaná. Nakonec nám v jedné cestovce, která sídlila už pěkně dlouho na místě jedné půjčovny (aneb aktualizace webových stránek politevsku), dali seznam čísel na autopůjčovny. Hned v první z volaných nám nabídli pár aut a poslali odkaz na web. Tam jsme vybrali to nejlevnější a největší - Saab 9-3 z roku 1998.
Ve středu ráno jsme s Terkou dorazili k půjčovně, dočkali se půjčovníka, vyplnili pár papírů a vyrazili k autu. Tam nás čekal špinavý stařičký Saab, který v Terce vzbudil strach a ve mě přinejmenším respekt. Žádné ABS, ESP, SRS, posilovač, prostě nic. Za to klimatizace, rádio, komplikovaný systém startování, příslib spotřeby tanku, obří kufr, 2,3litrový benzínový motor a spousta místa všude.
Hned odjezd byl veselý, když jsem si nezapamatoval startovací proceduru a na pokusy nastartovat auto s obřím motorem vypráskal celou baterku. Půjčovník naštěstí přispěchal s rychlonabíječkou, znovu mi vysvětlil postup mohlo se vyrazit. Za neustálého Terčiného vykecávání a navigování na úplně nesmyslnej směr jsem zahájil boj s řízením auta. Po chvíli bloudění Vilniusem jsme dorazili ke koleji, kde nás již nervozně očekávali ostatní. Ty Terka bohatě zásobila historkami o strašlivém stavu auta. Na klidu mi tak nepřidala ani série nervozních SMS na telefon, které mi permanentně rušily navigační aplikaci.
Po naložení se ale mohlo vyrazit směrem na Rigu. Trvalo jen pár kilometrů a s autem jsem se sžil. Ani jsem si nepovšiml jak a byli jsme před Rigou, u koncentračního tábora v Salaspilisu. Po krátké prohlídce v deštíku jsme vyrazili do samotné Rigy.
Po chvilce jsme objevili náš zabookovaný hostel, zaparkovali a vyrazili projít centrum. Viděli jsme tak všechny tři hlavní kostely, náměstí, prezidentský palác a pevnost, Maorský dům, Tři bratry a bezpočet uliček, zákoutí a skrytých míst. Během pár hodin jsme viděli to nejdůležitější, šli se ubytovat a vyrazili na procházku noční Rigou. No a taky někam na jídlo. Riga mi přišla hezčí a zajímavější než Vilnius. Centrum je sice kompaktnější a menší, než je Vilniuské, na druhou stranu není rušeno dopravou a působí tak poněkud příjemněji.
Hostel byl v samotném centru města. Za noc jsme zaplatili 6 Eur, byli jsme v obrovském poloprázdném pokoji a ve společenské místnosti už čekal filmový večer s nějakou americkou akční řežbou. Kolem 11 jsme unavení šli spát, abychom ráno brzo vstali a vyrazili dál na cestu. V ceně nás ještě čekala snídaně, já si dal tousty s marmeládou, černý čaj a pomerančový a jablkový džus.
Ráno nás čekala prohlídka zbylých částí Rigy, v první řadě tedy televizní věže. Za 2 laty jsme si poslechli výklad o historii Lotyšska, Rigy i věže, pokochali se výhledem, vyfotili se s kdečím a kdekým a vyrazili jsme dále na cestu. Z Rigy jsme pokračovali do Jurmuly, přímořského střediska kousek od Rigy. Prohlédli jsme si městečko, prošli se po pláži, nakoupili suvenýry a vyrazili dále, do Siguldy na hranici národního parku Gauja. Tam jsme si prohlédli všechny tři místní hrady, lanovku nad údolím řeky Gauji a samotné městečko. Pobavili jsme se také skutečností, že Sigulda je vyhlášeným lyžařským střediskem. V Pobaltí, kde má nejvyšší kopec nějakých 318m n.m. je to opravdu spíš vtip. Dále jsme pokračovali do Césis, kde nás čekaly opět rozvaliny hradu, překvapivě velikého. Bohužel jsme dorazili pozdě na prohlídku vnitřních částí hradu. Nicméně samotný hrad údajně neskrývá nijak zvlášť nezvyklé sbírky ani pohledy, takže jsme dle průvodce o nic moc nepřišli.
Pokračovali jsme dále k pobřeží prohlédnout si červené pískovcové útvary rozryté mořem do národního parku u Lembuži. Zde jsme se vydali k pobřeží na pláž, těsně po západu slunce. Jak jsem sám zjistil, ony útvary nejsou tak úplně písečné, jako spíš bahnité a kluzké. Vzorek bláta jsem si tak odnášel na zadku až do hostelu v Tartu. V Tartu nás čekal malý hostel v centru města, noc za 10EUR. Opět jsme měli štěstí a našli hostel hned na první pokus, bez bloudění. Měli jsme čtyřlůžkový pokoj sami pro sebe, sociální zařízení společné na chodbě. V hostelu byly obsazeny jen dva další pokoje, takže to bylo bez problémů.
Ráno jsme si prošli Parnu a jeho přístav, zbytky opevnění a Tallinnskou bránu a mohli vyrazit dál, do Virtsu na trajekt na estonské ostrovy Muhu a Saaremaa.
Tam jsme si prohlédli místní pevnosti, pobřeží, vesničky, větrný mlýn, kostely, hlavní město ostrovů a projeli je napříč, křížem krážem.
Z ostrovů jsme pokračovali k Haapsalu, kde jsme si opět prohlédli hrad/pevnost a pokračovali do Tallinnu.
Do Tallinnu jsme dorazili tradičně večer po setmění. I tak jsme našli hostel v centru do 10 EUR s parkováním během pár minut. Nás měl podobu běžného bytu, upraveného na hostel - spousta postelí, všude mapy, plakáty, cedulky a deníky se vzkazy ostatním cestovatelům... Třešničkou na dortu byla sauna s obrovskou vanou. Místo ní jsme však upřednostnili procházku nočním Tallinnem, na které jsme potkali skupinu Erasmáků z Kaunasu s českou účastí:-). Češi se povinně odtrhli na pivo do Švejkovy hospody (Krušovice:-)). Po družbě jsme šli na hostel spát, abychom brzo ráno prošli spící sobotní Tallinn. Jak se rozednívalo, ulice se plnily unavenými turisty. Krom procházky centrem k prezidentskému a vládnímu paláci, cechovním budovám, sídle Hansy, staré Lékárně, univerzitě a mnoha dalším jsme zašli do věže Kiek in den Kook (nebo jak se to píše) a prohlédli si zpřístupněnou část Tallinnského podzemí.
Po prohlídce se pokračovalo dále, do středobodu celé výpravy - Kundy. v Kundě sice opravdu vůbec nic není, ale přecejenom jsme si cestu odpustit nemohli:-).
Z Kundy jsme pokračovali do Rakvere prohlédnout si zříceninu hradu a sochu vyhynulého taura, kde jsme se rozhodovali, jak dál - buď jet k Čudskému jezeru, oželet případné zastávky na cestě do Vilniusu a pravděpodobně se vracet v neděli velmi pozdě, nebo oželet vcelku nudné Čudské jezero a jet dál vnitrozemím. Vyhrála druhá možnost.
Ještě týž den jsme tak nocovali v Tartu. Zde nás cestovatelské štěstí opustilo. nenašli jsme žádné ubytování za rozumnou cenu, vyhrála tak možnost přespat v autě. Opět se osvědčila volba obrovského a prostorného Saabu - všichni jsme měli dost místa a vcelku obstojně se vyspali. Já měl za volantem trochu problémy usnout, za roky řízení jsem si vybudoval poměrně silný reflex nespat za volantem a přes noc se mi ho nepodařilo úplně odbourat.
Ráno jsme si prohlédli městečko, univerzitu s polorozbořenou katedrálou, mosty Anděla a Ďábla, trigonometrický bod, díky kterému Estonci před 150 lety přesně spočítali velikost země, univerzitu a vyrazili dále.
Přes Valgu-Valku jsme vstoupili do Lotyšska, prohlédli si Valmieru a projeli Madonu, Rezekne, trochu zabloudili v okolí Daugavpilsu a přes Utenu a Moletai dojeli do Vilniusu.
Zde jsme měli být v 5, dojeli jsme kolem 7. Naštěstí půjčovníkovi nevadilo, že auto vrátíme až zítra ráno.
No a teď jsem se vybalil, nabalil, třídím fotky a snažím se u toho všeho neusnout. to je také důvod, proč jsem pravděpodobně nějakou zastávku nebo pamětihodnost vynechal. samozřejmě všechno doplním, jakmile si to připomenu při procházení fotek. A až se vyspím.
Zítra mě čeká opět vstávání brzo ráno a cesta do Rigy na letiště vyzvednout Honzu s Edou, svou první návštěvu na Erasmu:-).
To by bylo k faktickému průběhu cesty, dojmy, postřehy a další drobnosti doplním, jakmile bude chvilku času.

Paneriai, Hora křížů...

Posledních pár dní jsem opět odkládal blogování a tak se toho nashromáždilo docela dost na pořádný příspěvek.
V sobotu jsme byli na dalším výletu, tentokrát do Paneriai. Informace o výletu jsem vyvěsil na Facebook a mohutně je roztruboval večer předtím v Tarantinu. Právě kvůli Tarantinu se nás sešlo v sobotu ráno jenom 13 - kocovina stála v cestě. Cestu tam jsem vymyslel co nejzajímavěji, jak to v omezených možnostech šlo - autobus, trolejbus a posledních pár kilometrů pěšky. Cesta autobusem byla v pohodě, škodovácký trolejbus nezklamal a spadly nám troleje. No a třepal se tak, že jsme ho přejmenovali na Vengabus - skákal tak, že to člověka prostě donutilo tančit, i když nechtěl. Z poslední zastávky na kraji Vilniusu jsme prošli panelovým sídlištěm, co připomínalo Předmostí roku 1994 (nebo tak nějak, prostě nejdál, jak pamatuju) a dorazili na kraj lesa. Ještě jsme nesešli z asfaltu a už se tři spoluturistky ozývaly, že mají mokré nohy. Příště do svých organizačních zpráv budu dodávat, že když někdo někoho zve a neřekne mi o tom, může mu moje zprávy přeposlat. Ušetří to všem poslouchání spousty keců o tom, že nemají co pít, jíst, je jim zima/horko a mokro.
Každopádně jsme po krátké procházce lesem, pokrytém jinovatkou a zahaleném zbytky mlhy, došli na nádraží v Paneriai, to velkým obloukem obešli a po chvilce cesty krajem vesnice dorazili k samotnému památníku. Tam nás uvítalo dočasně zavřené muzeum s informační tabulí a mapkou venku. Prošli jsme všechny stezky, nahlédli do všech jam, kde nacisti zabili a spálili dohromady 100 000 lidí, postáli u památníků židovským litevským, ruským i polským obětem a po chvilce tichého sezení jsme vyrazili zpátky. Po cestě se skoro nemluvilo a tak celkově bylo vidět, že místo na všechny zapůsobilo. Atmosféru dost umocnil i podzim, padající listí a slábnoucí slunce.
Zpátky jsme šli stejnou cestou a kolem 4 hodiny odpolední jsme byli zpátky na koleji.
Tam Conny pořádala svou narozeninovou párty. Na začátku moc lidí nedorazilo, ale postupně se účast zvyšovala. Párty tak byla víc než vydařená. I tak ale pár lidí raději jelo s mentorama do Klaipedy a na kamarádku se tak trochu vykašlali. Párty se přesto vydařila, protože si části nepamatuju. V průběhu se objevila nabídka jet v neděli autem na Horu křížů, 220km od Vilniusu. Hora samotná není moc dobře dostupná, takže jsme na to kývli a z párty utekli o něco dřív, ať se trochu prospíme.
Dopoledne v 11 jsme vyrazili. Řidič sice nesl lehké známky popíjení z předešlého večera, ale ujistil nás, že je všechno v pohodě a tak jsme mohli vyrazit. Cesta utíkala svižně, protože jsme nebyli zdržováni radary - pověstná pohlednice od policie by do Německa, kde bylo auto registrované pravděpodobně nikdy nedorazila. Nicméně jsme nepočítali s policejní hlídkou.
Ta nás zastavila v době, kdy řidič jel o cca 30km víc, než měl. Policie jej samozřejmě nechala dýchnout. No, a už se jelo na policejní stanici... Po dvou hodinách sepisování protokolů, překladů a tlumočení jsme z policejní stanice odjížděli s tím, že řidiče čeká soud, pokuta a asi přijde o papíry. Tak doufáme, že to v úterý dobře dopadne, soud bude shovívavý a patřičně ohodnotí minimální překročení zákonného limitu na alkohol v krvi.
Přesto jsme dorazili na Horu křížů. S dojmy se sice opakuju, ale tomuhle bych hora opravdu nikdy neřekl. Kopec má oproti okolní krajině tak 10 metrů v nejvyšším bodě i s křížem, takže vypadá z dálky docela srandovně. Nicméně zblízka je počet křížů opravdu ohromující. Jsou doslova nespočitatelné, ze dřeva, kovu i kamene, všech možných velikostí, tvarů a s cedulkami, věnováními a poděkováními za všechno možné. Po chvilce procházení a foceni se tedy jelo zpět.
Do Vilniusu jsme dorazili kolem 6, v centru si dali kebab, vyložili Kubu u divadla a pokračovali na kolej. Tam jsem si udělal lehkou přípravu na pondělí do školy, poptal se lidí, jak bylo v Klaipedě, podíval se u Conny na film, dal si prát prádlo...
No a opět se vyznamenal zdejší kolejdědek, když mi suverénně zamknul kuchyň i s vodou na zapnutém sporáku. Když jsem si šel pro klíče, ještě jsem si vyslechnul kázání o tom, že kuchyň se zavírá ve 12 a v tu dobu tam nemá nikdo co vařit. To, že bylo na hodinách za kolejdědkem za 5 minut 12, snad ani nemusím připomínat. Abych zítra rozebral zámek... Nebýt kuchyň vedle mého pokoje, docela by mě lákala myšlenka nechat to tak a čekat, co to do rána udělá.
No a jinak zítra mě čeká druhé zdejší bruslení, obhlídka autopůjčoven na cestu přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko a taky nějaká ta škola...

Výlet k Baltu

Po pár dnech, kdy se nic zvláštního nedělo, jsme konečně vyrazili na nějaký další výlet.
Tentokrát byla naším cílem Klaipeda a Kurská kosa. Už od poloviny září se sice objevovaly zprávy, že se pojede organizovaně s mentorama, ale informace, které jsme měli, byly občas trochu zmatené, tak jsme se rozhodli vyrazit sami. Organizace výletu se trošku zkomplikovala tím, že se dost značně rozšířil okruh lidí, kteří se o výletu dozvěděli. No a vyhovět termínově a náplní téměř 20 lidem je skoro nemožný. Navíc se spousta dalších o výletu dovídala zprostředkovaně a zmatek narůstal. V době, kdy jsem chtěl shánět ubytování tak sice tvrdilo, že pojede asi 10 lidí, příslušnou potvrzující zprávu na FB jsem ale měl od jednoho.
V sobotu v 6 ráno jsme tak od koleje vyrazili jenom já a Kuba. Na nádraží nás vzal Kubův kamarád Petr svou maličkou Microu, čímž jsme ušetřili nejmíň hodinu spánku. Další téměř 4 hodiny jsme naspali ve vlaku do Klaipedy (studentský lístek 25 litas) a chvíli po 11 dorazili do jediného litevského přístavu.
Prošli jsme si centrum  města, vyhlášený park plný soch v typickém litevském stylu a vyrazili směrem k přístavu. Cestu nám lemovaly poslední zbývající hrázděné domy, jež zde stavělo německé obyvatelstvo, které tvořilo až do obsazení Sověty většinu. Prohlédli jsme si trhové náměstí, pivovar Švyturis (bohužel jenom zvenku, o víkendu prohlídky vevnitř, dle místního zvyku, nedirbaly). Dali jsme si aspoň pívo v hospodě nejblíž pivovaru, což byla "čínská" restaurace ve stylu raných 90. let v ČR a po chvíli procházení městem jsme konečně došli k přístavu. Minuli jsme zavřené muzeum Malé Litvy, zavřené Kovářské muzeum, pár dalších hrázděných domů a kanál, procházející městem. Zastavili jsme se také v K-building, moderní 20patrové dvojbudově ve tvaru písmene K s druhou částí, která při pohledu od přístavu do K zapadá. Dostali jsme se dokonce i do nejvyšších pater obou - v jedné je restaurace, do druhé obytné jsme se dostali po požárním schodišti. Při stoupání se mi do hlavy vnutila písnička pro podobné příležitosti přímo typická. V přístavu jsme si prohlédli pár lodí a molo, zbytky pevnosti, jež přístav chránila se zajímavou expozicí o historii města i jeho plánech na rozvoj. Poblíž jsme si dali výbornou pizzu (10 litas za čerstvou a výbornou pizzu přes celý talíř...) a zjistili jsme, že jsme viděli snad všechno, co Klaipeda nabízí.
Rozhodli jsme se navštívit turistické městečko Palanga poblíž Klaipedy a při troše štěstí tam sehnat ubytování. Autobus nám jel z nádraží téměř hned po našem příchodu, studentský lístek za necelé 3 litas. Po půlhodince cesty jsme dorazili do Palangy. Za slunečného počasí jsme si prošli hlavní turistickou promenádu, park, Birutin vrch, kde bývala pohanská svatyně a nyní se tam nachází kaple z 19. století, prošli se po pláží, molu a dokonce jsem si okoupal nohu v baltském moři. Začalo se pomalu stmívat a tak jsme vyrazili hledat ubytování. Podle průvodce měli místní nabízet levné ubytování na jedné z výpadovek z Palangy. Opravdu jsme tam objevili tři auta s místními a velkými nápisy, nabízející ubytování v soukromí. Hned v prvním si řekli 20 litas za noc ve dvojlůžkovém pokoji, na což jsme s radostí kývli. Spolujezdec nás odvedl o kousek dál k velkému rodinnému domu. Po cestě nám vysvětlil zajímavou směskou ruštiny, němčiny a angličtiny, co je poblíž k vidění, co nás na pokoji čeká a přidal pár tipů na výlety na Kurské kose. V domě nás čekalo něco, co připomínalo obývák s velkou manželskou postelí, dalším jednolůžkem, rozkládacím gaučem, lednicí, televizí, skříněmi, klavírem a tak vůbec vším, co by jsme si mohli přát. Za dvacet litas to bylo více než výhodné. Trochu jsme si odpočinuli a vyrazili na nákup zásob do nedaleké Maximy. Neodolali jsme českému pivo a nějakým těm čipsům k večernímu zhodnocení prvního dne výletu.
U východu ze supermarketu jsme potkali partu Erasmáků z Kaunasu v čele s jedním Slovákem, studujícím techniku ve Zlíně. Došli jsme s nimi až k jejich ubytování, pokecali co a jak a rozloučili se se slibem budoucí párty. Na ubytování jsme pak popili pívo, pokecali a vcelku brzo šli unavení spát.
Ráno jsme vstávali už v 8 a o půl 9 jsme už seděli v autobuse směrem zpět do Klaipedy. Chladným městem jsme dorazili do přístavu, koupili si za necelých 5 litas lístky na trajekt a po krátké plavbě vyrazili do Smiltyné. Tam jsme si prohlédli vesnici, muzeum (nedirbalo), informační centrum (nedirbalo), malý skanzen, představující ryářskou usedlost z konce 19. století. Na břehu byly dokonce zpřístupněny lodě námořních rybářů s expozicí o jejich práci a úlovcích. Pokračovali jsme do místní pevnosti, přebudované na mořské muzeum. Ikdyž se nové využití se starým moc neslučovalo, místním se povedlo začlenit obří akvárium se stovkami ryb a korálů, vystoupení mrožů, lachtanů a tučňáků a expozice o mořském životě do rázu pevnosti vcelku obstojně. Část pevnosti tak představovala mořský život v okolí kosy, část život rybářů a námořníků a část vojenské dějiny pevnosti. Z pevnosti jsme pokračovali až na nejsevernější výběžek kosy, z něj pak po pláží zpátky do Smiltyné s krátkým přechodem přes samotnou kosu.
Ze Smiltyné jsme pak autobusem vyrazili do Nidy. Nida je obdivuhodné turistické městečko, hojně navštěvované německými a ruskými turisty. Je na ně také, podobně jako Palanga, perfektně připravené. Malá muzea se střídají s hospůdkami, ubytováním, dílnami na zpracování jantaru kde nechají návštěvníka obrousit si vlastní kousek a nočním vyžitím. Nida je se Smiltyné spojena 40km dlouhou cyklostezkou vedenou tím nejzajímavějším, co kosa nabízí, s dostatkem možností k občerstvení ve vesničkách po cestě. Je tady vidět, že když se chce, tak se i Litevci umí ukázat a nabídnou turistům něco zajímavého.
Z Nidy jsme autobusem za 4.5 litas dojeli zpět do Smyltiné, trajektem přepluli do Klaipedy, stavili se znovu na výbornou pizzu a pár minut před odjezdem autobusu dorazili na nádraží.
Do Vilniusu nás vezl maličký mikrobus přes Kaunas s řidičem, který jel po dálnici jako pološílený. V buse se sešla zajímavá společnost - bábušky, nabízející vytrvale spolucestujícím jablka, které vystoupily na kraji dálnice uprostřed lesa, ožralý Litevec, který se snažil z okolosedících chlapů vymámit vodku a z děvčat, no, telefonní číslo nejmíň. Nutno podotknout, že s chlastem štěstí neměl, s holkama ano a to nemohl skoro ani mluvit. Do Vilniusu jsme dorazili těsně před 11 večer a kolem půlnoci dorazili na kolej.
No a z dalších plánů se rýsuje Baltic trip po Litvě, Lotyšsku a Estonsku v nejbližších 3 týdnech a mezi tím konečně Paneriai a Rumišiškés. Do obou již vím, jak se dostat, tak to snad nebude problém.
Omlouvám se za trochu zmatený styl příspěvku, psal jsem ho v rychlosti...