Paneriai, Hora křížů...

Posledních pár dní jsem opět odkládal blogování a tak se toho nashromáždilo docela dost na pořádný příspěvek.
V sobotu jsme byli na dalším výletu, tentokrát do Paneriai. Informace o výletu jsem vyvěsil na Facebook a mohutně je roztruboval večer předtím v Tarantinu. Právě kvůli Tarantinu se nás sešlo v sobotu ráno jenom 13 - kocovina stála v cestě. Cestu tam jsem vymyslel co nejzajímavěji, jak to v omezených možnostech šlo - autobus, trolejbus a posledních pár kilometrů pěšky. Cesta autobusem byla v pohodě, škodovácký trolejbus nezklamal a spadly nám troleje. No a třepal se tak, že jsme ho přejmenovali na Vengabus - skákal tak, že to člověka prostě donutilo tančit, i když nechtěl. Z poslední zastávky na kraji Vilniusu jsme prošli panelovým sídlištěm, co připomínalo Předmostí roku 1994 (nebo tak nějak, prostě nejdál, jak pamatuju) a dorazili na kraj lesa. Ještě jsme nesešli z asfaltu a už se tři spoluturistky ozývaly, že mají mokré nohy. Příště do svých organizačních zpráv budu dodávat, že když někdo někoho zve a neřekne mi o tom, může mu moje zprávy přeposlat. Ušetří to všem poslouchání spousty keců o tom, že nemají co pít, jíst, je jim zima/horko a mokro.
Každopádně jsme po krátké procházce lesem, pokrytém jinovatkou a zahaleném zbytky mlhy, došli na nádraží v Paneriai, to velkým obloukem obešli a po chvilce cesty krajem vesnice dorazili k samotnému památníku. Tam nás uvítalo dočasně zavřené muzeum s informační tabulí a mapkou venku. Prošli jsme všechny stezky, nahlédli do všech jam, kde nacisti zabili a spálili dohromady 100 000 lidí, postáli u památníků židovským litevským, ruským i polským obětem a po chvilce tichého sezení jsme vyrazili zpátky. Po cestě se skoro nemluvilo a tak celkově bylo vidět, že místo na všechny zapůsobilo. Atmosféru dost umocnil i podzim, padající listí a slábnoucí slunce.
Zpátky jsme šli stejnou cestou a kolem 4 hodiny odpolední jsme byli zpátky na koleji.
Tam Conny pořádala svou narozeninovou párty. Na začátku moc lidí nedorazilo, ale postupně se účast zvyšovala. Párty tak byla víc než vydařená. I tak ale pár lidí raději jelo s mentorama do Klaipedy a na kamarádku se tak trochu vykašlali. Párty se přesto vydařila, protože si části nepamatuju. V průběhu se objevila nabídka jet v neděli autem na Horu křížů, 220km od Vilniusu. Hora samotná není moc dobře dostupná, takže jsme na to kývli a z párty utekli o něco dřív, ať se trochu prospíme.
Dopoledne v 11 jsme vyrazili. Řidič sice nesl lehké známky popíjení z předešlého večera, ale ujistil nás, že je všechno v pohodě a tak jsme mohli vyrazit. Cesta utíkala svižně, protože jsme nebyli zdržováni radary - pověstná pohlednice od policie by do Německa, kde bylo auto registrované pravděpodobně nikdy nedorazila. Nicméně jsme nepočítali s policejní hlídkou.
Ta nás zastavila v době, kdy řidič jel o cca 30km víc, než měl. Policie jej samozřejmě nechala dýchnout. No, a už se jelo na policejní stanici... Po dvou hodinách sepisování protokolů, překladů a tlumočení jsme z policejní stanice odjížděli s tím, že řidiče čeká soud, pokuta a asi přijde o papíry. Tak doufáme, že to v úterý dobře dopadne, soud bude shovívavý a patřičně ohodnotí minimální překročení zákonného limitu na alkohol v krvi.
Přesto jsme dorazili na Horu křížů. S dojmy se sice opakuju, ale tomuhle bych hora opravdu nikdy neřekl. Kopec má oproti okolní krajině tak 10 metrů v nejvyšším bodě i s křížem, takže vypadá z dálky docela srandovně. Nicméně zblízka je počet křížů opravdu ohromující. Jsou doslova nespočitatelné, ze dřeva, kovu i kamene, všech možných velikostí, tvarů a s cedulkami, věnováními a poděkováními za všechno možné. Po chvilce procházení a foceni se tedy jelo zpět.
Do Vilniusu jsme dorazili kolem 6, v centru si dali kebab, vyložili Kubu u divadla a pokračovali na kolej. Tam jsem si udělal lehkou přípravu na pondělí do školy, poptal se lidí, jak bylo v Klaipedě, podíval se u Conny na film, dal si prát prádlo...
No a opět se vyznamenal zdejší kolejdědek, když mi suverénně zamknul kuchyň i s vodou na zapnutém sporáku. Když jsem si šel pro klíče, ještě jsem si vyslechnul kázání o tom, že kuchyň se zavírá ve 12 a v tu dobu tam nemá nikdo co vařit. To, že bylo na hodinách za kolejdědkem za 5 minut 12, snad ani nemusím připomínat. Abych zítra rozebral zámek... Nebýt kuchyň vedle mého pokoje, docela by mě lákala myšlenka nechat to tak a čekat, co to do rána udělá.
No a jinak zítra mě čeká druhé zdejší bruslení, obhlídka autopůjčoven na cestu přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko a taky nějaká ta škola...