Tak jsem se konečně dostal k zápisku o našem výletu do Minsku.
Den před odjezdem jsem si byl měnit peníze. Za 150LTL jsem dostal nějakých 175.000 běloruských rublů. Už tou dobou jsem doufal, že nemají kopějky a bankovky končí tak u stovky. No, nekončí...
Vyjížděli jsme minulý pátek brzo ráno. Sraz jsme měli na nádraží v 6 - s pohodlnou 40minutovou rezervou do odjezdu vlaku. S místní dopravou z koleje to znamenalo vstávat kolem 4 ráno. Čtvrtek předtím se tak obvyklá párty poněkud omezila. I tak byla úspěšná - byl to poslední fundraising na dětičky s TBC spojený s předáním poslední dražené věci - zázračné norské čokolády. Fundraising se povedl, když jsme celkem nasbírali 1100 pivních lahví a vybrali 3,5 litru mincí. Vím jenom objem, tuhle hromadu nikdo nepočítá... Za samotnou poslední část se sešlo přes 500 lahví, 75 jich dodal pokoj 1112B :-). Čokoládu jsem nakonec dostal já, když se Timas neobjevil u předávání a já byl druhým účastníkem předchozí dražební bitvy.
Ale zpátky k Minsku - už odjezd byl úspěšný, když jsme ztratili jednoho Itala. Jelo nás dohromady asi 60, Italů a Španělů bylo nejvíc. Bohužel. Cesta vlakem zabrala něco kolem 4 hodin a tři píva. Přes hranice jsme prošli bez problémů. Naštěstí jsme nemuseli vystupovat jako po cestě do Petrohradu.
Do Minsku jsme dojeli kolem 11 hodiny. Metrem jsme dojeli do našeho hotelu. Metro mají hezké, ale na Petrohrad to nemá. Svých oblíbených eskalátorů jsem si ale i tak užil dost. Lístek za 700 rublů (asi 4 Kč) za jednu jízdu je snad ten nejlevnější, co jsem kdy viděl.
Hotel nebyl nic moc, část byla po rekonstrukci, část před. Náš pokoj byl bohužel před, čekalo nás tak stařičké zařízení a tapety. Holiday Inn v Petrohradu to nebyl, ale i tak jsme byli spokojení.
Po příjezdu jsme měli dvě hodinky na odpočinek a vybalení, které jsme využili k procházce po okolí a návštěvě obchodního domu Belarus. Posléze se objevila průvodkyně a začala prohlídka města. Viděli jsme část starého města, ostrov slz, divadla, vládní budovy, ulice, lidi, policajta na každém rohu, atmosféru, všechno... Po prohlídce jsme jeli k hotelu a v jedné hospodě si dali pizzu a pivo, já navíc čaj - nějak na mě lezla nemoc. Po příchodu na hotel jsme koukli na film dabovaný do ruštiny a šli spát. Já neměl na párty ani pomyšlení - byl jsem nevyspalý, nemocný a nacpaný Paralenem až po uši.
Další den jsme začali snídaní. Výběr jídla nebyl špatný, ale nějak to nebylo nic moc... Holiday Inn prostě nastavil laťku příliš vysoko.
Po snídani nás čekala prohlídka města. Na hlavní skupinu s průvodkyní jsme ani nečekali. Sraz v 11 a příslib pomalého postupu městem, rušeného neustálým italským a španělským žvaněním a pokřikováním nás nelákal. Už začátek stál za to, když jsme vylezli z metra a okamžitě začali fotit všechno kolem. Až po chvíli jsme zjistili, že fotíme prezidentský palác, což se nesmí ani náhodou a dali se na ústup. Za celý den jsme viděli nádraží, Palác republiky, památník vítězství, fotbalový stadion, všechny památky předchozího večera, sídlo vlády a parlamentu s obří sochou Lenina, spoustu divadel, ministerstev a vládních budov, Národní knihovnu a tak nějak prostě všechno, co Minsk nabízí. Překvapilo mě, že u se u velkého památníku vítězství fotí svatebčané... Zastavili jsme se taky v muzeu okupace a druhé světové války. Je uděláno velmi dobře, se spoustou exponátů, rekonstrukcí a dobových materiálů. Jenom mrzí popisky pouze v azbuce, u kterých mi čtení trvalo pekelně dlouho. Aspoň jsem se ale pocvičil. V Národní knihovně dokonce pracuje mladá paní, co studovala češtinu a mluvila snad líp, než já:-). Večerní popovídání bohužel neprošlo - manželovi by se to nelíbilo.
Po všech památkách jsme si taky zašli na hokej. Hráli minští zubři s lotyšskou Rigou. Atmosféra byla výborná, dopadlo to 2:5, když Minsk dostal s přehledem nasázeny 4 góly už v první třetině. Po dvou třetinách jsem to zabalil a šel si prohlédnout nasvícenou Národní knihovnu. A dobře jsem udělal - celá mnohapatrová budova mění barvy, vzory a kdovícoještě a vypadá to neskutečně, celou noc.
Po návratu na hotel jsem povečeřel kopec pomerančů, koupil si nějaký ten suvenýr a nakonec šel spát. Párty bych opět asi nezvládl. Údajně se popíjelo u někoho na pokoji a pak se jelo do města do nějakého klubu. Kvůli přísnému dresscode, který nikdo nesplňoval, se postupně všichni povraceli zpět na hotel a já tak o nic moc nepřišel.
Další den ráno jsme se po snídani odhlásili z hotelu a vyrazili na kraj města, podívat se na druhoválečný pomník a obelisk věnovaný obětem místního koncentráku. Památník byl dobrý, obelisk za moc nestál. Hlavní ale bylo, že stál až za panelovou čtvrtí na kraji Minsku, u něčeho jako zbytku malé dřevěné vesničky. Viděli jsme tak, jak to opravdu vypadá v Bělorusku mimo turistické trasy, kam průvodci nevodí. Po návratu do centra jsme složili bágly v úschovně na nádraží a vydali se do severní části města. Tam nás už čekal další druhoválečný památník, areál BelEXPA, hotel Belarus, Komunistická ulice a mnoho dalšího.
Na sraz na nádraží jsme došli akorát, vyzvedli si tašky ze skříněk, kde se místo žetonů používaly staré kopějky a šli utratit poslední rubly za suvenýry. Do Vilniusu jsme dojeli v plném počtu kolem 10, zašli vyrovnat politické působení výletu do McDonaldu a jeli na kolej spát.
No a teď něco k tomu, jak to v Bělorusku vypadá měsíc před prezidentskými "volbami"... Čekal jsem letáky, plakáty a agitace s Lukašenkem úplně všude, atmosféru strachu, prázdné obchody a šedé, hnusné město. Lukašenkův obličej jsem neviděl nikde. Předvolební kampaň je měsíc před volbama intenzivnější i u nás, jediný její projev je zvaní lidí k volbám bez jakéhokoliv ovlivňování pro kandidáty. Letos jich prý je hodně - režim zvolnil kontroly náležitostí kandidátek a těch prý oproti minulým volbám hodně přibylo.
Na ulicích jezdí ojetá, většinou západní, auta - žigulik, Moskvič nebo Volga je vzácností, v Petrohradě byla ruských aut většina. Lidé na ulici vypadají poněkud uniforměji, než je člověk zvyklý z domů - muži krátké vlasy, sportovní oblečení, ženy bych přirovnal k Litevkám - sukně, podpatky, dlouhé vlasy a skoro všechny krásné.
Obchody vypadají vcelku normálně, nejsou vidět nějak výrazně západní řetězce, ale importované zboží je vidět všude, nevšiml jsem si, že by se něčeho nedostávalo, i kvalita byla slušná. Jenom v Bělarusu prodávali strašné dreky. Se sortimentem to asi bude horší...
S domluvou nebyl problém - ruština samozřejmě jako jazyk vedla. Azbuka má pár jiných znaků, většinou stejných s češtinou, tak to nebyl problém číst. Angličtina byla ale hodně daleko v závěsu - ani mladí pracující na turistických místech nemluvili anglicky skoro vůbec. Další jazyky jsme ani nezkoušeli, údajně to ale bylo podobné.
Ceny jsou v Bělorusku o dost nižší než u nás, řekl bych o víc než třetinu všeobecně, něco levnější o hodně něco ne tak moc. Jídlo v pěkné turistické restauraci s pitím v centru se dalo pořídit bez problémů kolem 150 Kč, což je výborná cena.
Placení je potom kapitola sama pro sebe - mince jsem neviděl, bankovky mají v hodnotách od 100.000 do 10 rublů (asi 6 halířů...). Během prvního dne se mi z krásných 3 bankovek povedlo udělat asi 50 a bylo jenom hůř. Navíc je to strašně zavádějící - dovezl jsem si kopičku asi 20 bankovek v hodnotě asi 20Kč, za což nebyla na nádraží ani lahev vody. Člověk má pocit, že má spoustu peněz a přitom nemá nic...
No a taky se v Bělorusku všude staví. Cesty, železnice, obytné budovy, kanceláře... Krize jakoby nebyla. Průvodkyně jsme se na to samozřejmě ptali - prý měli před začátkem krize hodně vysoké úroky, takže neměli tolik rizikových půjček a díky ekonomické izolaci se to k nim tak moc nepřeneslo...
Pobavily mě taky obrovské rozdíly snad ve všem - viděli jsme s pětiminutovým odstupem policejní žigulík a policejní Cadillac 300 wagon s americkýma majákama. Viděli jsme nějaký stařičký kozí dech a kolem něho projíždějící Harley Davidson předělaný na trojkolku.
Jako jedno z mála hlavních měst mi taky Minsk přišel národnostně jednolitý. Očividné přistěhovalce by člověk spočítal na prstech jedné ruky - za celé tři dny jsem viděl dva asiaty a jednoho černocha, jinak všechno zjevně bělorusové... Naše skupina, poskládaná z lidí snad ze 20 zemí byla hodn výrazná a lákala velkou pozornost.
Celkově je Bělorusko zvláštní země. Represivní orgány jsou vidět zhruba tolik, co v Rusku, na pohled vypadá země otevřeněji. Reklamy na cestovky se zahraničními destinacemi jsou běžné, stejně jako reklamy na WaT USA, mají McDonald... Mezi tím pak stojí čas od času nějaký ten Lenin nebo Berja. Sami Bělorusové se hlásí historicky ke všemu jenom ne k Rusku, jako obvykle se řadí do západní Evropy. Bělorusové znají Pobaltí, Litvu, dokonce mnohdy i Prahu. Jenom je vidět, že země a lidé nejsou moc bohatí. Lukašenkova diktatura tak nějak není moc poznat. Jak řekla průvodkyně - kdo nevystrkuje hlavu, dostane vzdělání, zdravotní péči, práci, bydlení, časem i auto a může si dělat co chce. Jednoduše, jasně, bez starostí a problémů... Pokud člověk chce v klidu a pohodě jednoduše žít a o nic se nestarat, je Bělorusko ideální. A v hlavních zprávách mu ještě večer vypočtou všechny úspěchy režimu a představí nový kombajn z produkce Minského Traktorového Závodu...
No a to by bylo k Minsku asi všechno, na co jsem si vzpomněl. Dalších pár dnů mě čeká škola, učení a dopisování seminárek, protože se už blíží konec školního roku tady na Erasmu. Tak nějak nečekám, že by se tak stalo moc nového. Zážitky z dnešní návštěvy protiteroristické jednotky ARAS tak přidám k budoucím zážitkům.
EDIT: Těžko to popsat líp. Bez dovolení objeveno u Dušana.
pátek 26. listopadu 2010
čtvrtek 25. listopadu 2010
Návštěva a pár dní po Minsku
Opět uběhlo pár dnů a přibylo zážitků, tak je čas zapisovat. Výlet do Minsku se dočká zvláštního zápisku.
Tak jsme byli 15. 11. na exkurzi v litevském parlamentu. Ten se tady jmenuje Seimas, pravděpodobně po vzoru polského Sejmu. Sídlí v komplexu budov na břehu Nerisu, část z nich je stará, část nově zbudovaná. Ve stejné budově sídlily i orgány sovětské moci. Právě původní zasedací místnosti jsou ponechány tak, jak byly, jenom technika v nich je poněkud modernizována. V novém křídle je potom vybudována nová zasedací místnost i s potřebným zázemím. Ta je velmi moderní - promyšlené rozmístění sedaček, míst pro novináře i diváky, osvětlení, klimatizace, počítač na každém stole místo obvyklých parlamentních notebooků... Působí moderním dojmem. Přesto však její budování provázela ostrá debata. Mnoho jejích odpůrců by radši investované peníze vidělo v jiných projektech, v sociální oblasti, v infrastruktuře.
Součástí parlamentního komplexu je i připomínka událostí z roku 1991, kdy byl právě parlament jedním ze středisek odporu proti sovětské moci, obehnán barikádami z věcí i z lidí.
Další exkurze, kterou jsem absolvoval, byla 17. 11. a vedla na místní policejní stanici. Byl jsem rád, že ji vidím tentokrát bez příslušného průseru, s usměvavým průvodcem a výkladem. Vyzkoušeli jsme si pár uniforem, prohlídli si malé policejní muzeum, místnost na ovládání bezpečnostních kamer, viděli jsme zařízení na snímání otisků prstů, pár laboratorních ukázek, výslechovou místnost pro děti i dospělé... Všechno provázeno neustálým uctivým zdravením všech policistů a naší vyučující. Janina bude opravdu kapacita:-).
Další exkurze, které jsem se zúčastnil, byla do bývalého sovětského telekomunikačního bunkru za městem dne 13. 11. Měl sloužit jako vysílací stanice televize a rádia po případném jaderném útoku. Čekal jsem původní vybavení, zakonzervovaný bunkr, vysílačky, techniku... A kolem toho i trochu nějakého představení, jaké sliboval letáček, co jsme dostali.
No, z techniky v bunkru zbyly jedny přetlakové dveře a dva stojany na elektrotechniku, jinak nic. Celou dobu v bunkru tak zabralo ono představení, do kterého nás pár chlapů v sovětských uniformách se psem zapojovalo. Neobešlo se to bez pořadových cvičení, pochodů, nějakého toho pořvávání, zkoušení plynových masek, rozborky a sborky kalašnikova a podobných úkolů. Docela mě pobavil obvyklý rozdíl Východ x Západ - zatímco lidi z postkomunistických zemí zavzpomínali na školní cvičení CO a masku měli na hlavě za tři vteřiny, Zápaďáci nevěděli co dělat ani po 3 minutách a masku měli v ruce poprvé. Prošli jsme taky něčím jako lékařskou prohlídkou, politickým školením, náborem spolupracovníků KGB a podobně.
Na závěr nám ukázali rekonstrukci sovětského obchodu, dali nám cigáro nebo bonbon, poslechli jsme si projev o tom, jak se to nesmí nikdy opakovat, dostali párek s chlebem a panákem vodky a jeli na kolej.
O víkendu jsem měl svou druhou a poslední návštěvu tady - spolužáka Davida s kamarádem Honzou. Cestu sem absolvovali v kombinaci stopu, vlaku, autobusu a všeho mezi tím za nějakých 50 hodin. Pobyli tady necelé tři dny a jeli zase zpět, tentokrát poučeni krizovým vývojem už vlakem. Stihli jsme se podívat do Trakai a projít si město. Obojí se jim snad líbilo.
Taky jsme šli do muzea KGB alias muzea genocidy. To je zbudováno v bývalém sídle KGB tady ve Vilniusu. Jsou zde zrekonstruovány vězeňské cely, popravčí komora, telekomunikační zařízení a mnoho dalších místností. Celou tuhle část uvozuje obsáhlá výstava o represích v Litvě, odboji, způsobu vlády a dlaších dotčených věcech.
Po oba večery se kluci zúčastnili menší kolejparty, z obou kolejparty je vyhodil kolejdědek. Druhá byla poněkud větší, slovenský Roman slavil narozeniny. Sešlo se nás asi 10, k tomu Litevci ze sousedního pokoje... Kolem půlnoci Honza poněkud usnul, po chvíli přišel kolejdědek a než jsme ho vzbudili, tušil jsem, že tohle nebude jenom tak. Kluky jsem vyprovodil, kolejdědek mě doprovodil na pokoj a obral mě o kolejkartu. Nafotil si naši sbírku pivních lahví, co sbíráme na dětičky s TBC a se sparchantělým úsměvem odešel do svého brlohu. Po chvilce mi došlo, že to asi bude problém a snažil jsem se ho jít ukecat. Ta jsem potkal pár Litevců, které potka stejný osud. Přemlouvali jsme spolu a po chvíli se zdálo, že by místním karty dal, ale ne před Erasmákem. Tak jsem se kolegiálně vzdálil. Po chvilce kluci opravdu kolejkarty dostali zpět a s přesvědčováním jsem začal já. Nepomohli cinkání batohu s vodkou, prostě nic. Další ráno jsem tak šel za šéfem koleje. Ten mi oznámil, že kartu dá Ievě s nějakou zprávou, tak jsem šel za ní připravit ji na špatné zprávy.
No, zkráceně řečeno, po několika dalších návštěvách a vysvětlujícím dopise jsem dostal kolejkartu s varováním, ať se to už neopakuje a bylo vyřízeno:-).
Kluky jsem už další den po posledním večeru neviděl, měl jsem dost práce s kolejkartou. Údajně ale dojeli vcelku:-).
No a taky jsme se byli podívat do Centra tolerance na promítání filmu, pořádané českou ambasádou. Viděl jsem, už podruhé, Spalovače mrtvol. Film byl těžký, což jsem tak nějak věděl. Víno potom bylo ale dobré a pochmurnou náladu napravila chvilka posezení u piva s většinou Čechů, co tady ve Vilniusu je. Škoda, že promítání už skončila a že mi to kolidovalo se školou...
Poslední zážitek je teprve ze včerejšího večera. To jsme se šli podívat na basket, hráli místní Lietuvos rytas proti Fenerbahce Ulker Istanbul. Rytas neskutečným způsobem hnala skoro zaplněná Siemens arena, velká skupina roztleskávaček i maskot Geležinio vilko. Přesto to nestačilo a Istanbul je přehrál. Nutno podotknout, že Turci hráli o dost líp... Celý večer ale stál za to. Vidět basket v zemi, kde ho hraje snad každý a mají ho za národní sport je zážitek.
Tak to by bylo k zážitkům posledních dní. Zápisek z Minsku přidám v následujících dnech, potom co protřídím fotky.
Tak jsme byli 15. 11. na exkurzi v litevském parlamentu. Ten se tady jmenuje Seimas, pravděpodobně po vzoru polského Sejmu. Sídlí v komplexu budov na břehu Nerisu, část z nich je stará, část nově zbudovaná. Ve stejné budově sídlily i orgány sovětské moci. Právě původní zasedací místnosti jsou ponechány tak, jak byly, jenom technika v nich je poněkud modernizována. V novém křídle je potom vybudována nová zasedací místnost i s potřebným zázemím. Ta je velmi moderní - promyšlené rozmístění sedaček, míst pro novináře i diváky, osvětlení, klimatizace, počítač na každém stole místo obvyklých parlamentních notebooků... Působí moderním dojmem. Přesto však její budování provázela ostrá debata. Mnoho jejích odpůrců by radši investované peníze vidělo v jiných projektech, v sociální oblasti, v infrastruktuře.
Součástí parlamentního komplexu je i připomínka událostí z roku 1991, kdy byl právě parlament jedním ze středisek odporu proti sovětské moci, obehnán barikádami z věcí i z lidí.
Další exkurze, kterou jsem absolvoval, byla 17. 11. a vedla na místní policejní stanici. Byl jsem rád, že ji vidím tentokrát bez příslušného průseru, s usměvavým průvodcem a výkladem. Vyzkoušeli jsme si pár uniforem, prohlídli si malé policejní muzeum, místnost na ovládání bezpečnostních kamer, viděli jsme zařízení na snímání otisků prstů, pár laboratorních ukázek, výslechovou místnost pro děti i dospělé... Všechno provázeno neustálým uctivým zdravením všech policistů a naší vyučující. Janina bude opravdu kapacita:-).
Další exkurze, které jsem se zúčastnil, byla do bývalého sovětského telekomunikačního bunkru za městem dne 13. 11. Měl sloužit jako vysílací stanice televize a rádia po případném jaderném útoku. Čekal jsem původní vybavení, zakonzervovaný bunkr, vysílačky, techniku... A kolem toho i trochu nějakého představení, jaké sliboval letáček, co jsme dostali.
No, z techniky v bunkru zbyly jedny přetlakové dveře a dva stojany na elektrotechniku, jinak nic. Celou dobu v bunkru tak zabralo ono představení, do kterého nás pár chlapů v sovětských uniformách se psem zapojovalo. Neobešlo se to bez pořadových cvičení, pochodů, nějakého toho pořvávání, zkoušení plynových masek, rozborky a sborky kalašnikova a podobných úkolů. Docela mě pobavil obvyklý rozdíl Východ x Západ - zatímco lidi z postkomunistických zemí zavzpomínali na školní cvičení CO a masku měli na hlavě za tři vteřiny, Zápaďáci nevěděli co dělat ani po 3 minutách a masku měli v ruce poprvé. Prošli jsme taky něčím jako lékařskou prohlídkou, politickým školením, náborem spolupracovníků KGB a podobně.
Na závěr nám ukázali rekonstrukci sovětského obchodu, dali nám cigáro nebo bonbon, poslechli jsme si projev o tom, jak se to nesmí nikdy opakovat, dostali párek s chlebem a panákem vodky a jeli na kolej.
O víkendu jsem měl svou druhou a poslední návštěvu tady - spolužáka Davida s kamarádem Honzou. Cestu sem absolvovali v kombinaci stopu, vlaku, autobusu a všeho mezi tím za nějakých 50 hodin. Pobyli tady necelé tři dny a jeli zase zpět, tentokrát poučeni krizovým vývojem už vlakem. Stihli jsme se podívat do Trakai a projít si město. Obojí se jim snad líbilo.
Taky jsme šli do muzea KGB alias muzea genocidy. To je zbudováno v bývalém sídle KGB tady ve Vilniusu. Jsou zde zrekonstruovány vězeňské cely, popravčí komora, telekomunikační zařízení a mnoho dalších místností. Celou tuhle část uvozuje obsáhlá výstava o represích v Litvě, odboji, způsobu vlády a dlaších dotčených věcech.
Po oba večery se kluci zúčastnili menší kolejparty, z obou kolejparty je vyhodil kolejdědek. Druhá byla poněkud větší, slovenský Roman slavil narozeniny. Sešlo se nás asi 10, k tomu Litevci ze sousedního pokoje... Kolem půlnoci Honza poněkud usnul, po chvíli přišel kolejdědek a než jsme ho vzbudili, tušil jsem, že tohle nebude jenom tak. Kluky jsem vyprovodil, kolejdědek mě doprovodil na pokoj a obral mě o kolejkartu. Nafotil si naši sbírku pivních lahví, co sbíráme na dětičky s TBC a se sparchantělým úsměvem odešel do svého brlohu. Po chvilce mi došlo, že to asi bude problém a snažil jsem se ho jít ukecat. Ta jsem potkal pár Litevců, které potka stejný osud. Přemlouvali jsme spolu a po chvíli se zdálo, že by místním karty dal, ale ne před Erasmákem. Tak jsem se kolegiálně vzdálil. Po chvilce kluci opravdu kolejkarty dostali zpět a s přesvědčováním jsem začal já. Nepomohli cinkání batohu s vodkou, prostě nic. Další ráno jsem tak šel za šéfem koleje. Ten mi oznámil, že kartu dá Ievě s nějakou zprávou, tak jsem šel za ní připravit ji na špatné zprávy.
No, zkráceně řečeno, po několika dalších návštěvách a vysvětlujícím dopise jsem dostal kolejkartu s varováním, ať se to už neopakuje a bylo vyřízeno:-).
Kluky jsem už další den po posledním večeru neviděl, měl jsem dost práce s kolejkartou. Údajně ale dojeli vcelku:-).
No a taky jsme se byli podívat do Centra tolerance na promítání filmu, pořádané českou ambasádou. Viděl jsem, už podruhé, Spalovače mrtvol. Film byl těžký, což jsem tak nějak věděl. Víno potom bylo ale dobré a pochmurnou náladu napravila chvilka posezení u piva s většinou Čechů, co tady ve Vilniusu je. Škoda, že promítání už skončila a že mi to kolidovalo se školou...
Poslední zážitek je teprve ze včerejšího večera. To jsme se šli podívat na basket, hráli místní Lietuvos rytas proti Fenerbahce Ulker Istanbul. Rytas neskutečným způsobem hnala skoro zaplněná Siemens arena, velká skupina roztleskávaček i maskot Geležinio vilko. Přesto to nestačilo a Istanbul je přehrál. Nutno podotknout, že Turci hráli o dost líp... Celý večer ale stál za to. Vidět basket v zemi, kde ho hraje snad každý a mají ho za národní sport je zážitek.
Tak to by bylo k zážitkům posledních dní. Zápisek z Minsku přidám v následujících dnech, potom co protřídím fotky.
pondělí 8. listopadu 2010
Posledních pár dní...
Během posledních pár dní se nestalo nic obzvlášť významného, přesto se objevilo pár drobností, které stojí za zapsání.
Po návratu z Petrohradu nás čekala prázdná kolej - Litevci měli studijní týden a většina z nich byla doma. užívali jsme si tak rychlého internetu, menších front na pračky, čistých kuchyní a ježdění výtahem bez desetiminutového čekání. Na koleji byl taky překvapivý klid.
V týdnu jsme byli taky na exkurzi v litevském kriminále. Provedli nás po celách, převážně jsme se pohybovali po prostorách pro doživotně odsouzené. Viděli jsme samotky, dílny, kde vězni pracují (dělají dřevěné ptačí budky do Holandska), povykládali nám o režimu ve vězení, příjmech vězňů, nejhorších případech... Nutno podotknout, že bez pomoci rodiny nebo práce tady nemá vězeň šanci na víc než holé přežití. Stát mu fakticky dá asi 20 litas na měsíc a stravu, o oblečení nebo čemkoliv jiném si tak může nechat zdát.
Nicméně se přihodilo i pár méně zajímavých věcí - docela narychlo jsme bylo svolání Ievou do jedné místnosti na koleji. S Luckou jsme prokázali dobrý odhad na témata, řešená na schůzce. Tématem prvním, odhadutým mnou, byly stížnosti na chování Erasmáků na koleji, ať už pravdivé a smysluplné, nebo ne. Po nějakých deseti minutách proslovu jsem ocenil internet v mobilu, prošel novinky.cz za poslední dva dny a měl hotovo akorát předtím, než Ieva skončila.
Celý proslov se nesl v obvyklém duchu - Litevci si stěžují, že děláme bordel, sami ale přímo nám nic neřeknou, neupozorní, jenom píšou jednu stížnost za druhou (údajně cca 10 denně...). To, že během Baltic tripu údajně naši sousedi a jejich návštěva zeblila komplet celý patro včetně balkonu, sprch, kuchyně a chodeb, jsme samozřejmě nikomu neříkali a nechali si soudružně pro sebe. Pokud jsou ale trošku hlučnější Erasmáci, hned si chodí stěžovat jak malý děti... Poněkud mě překvapila taky Ievina výzva, ať si teda chodíme stěžovat taky. Setkala se s výsměchem ze strany všech Erasmáků. Bonzováním a práskáním se prostě vztahy nenavazují.
Obzvláště vtipná byla část, kdy se Ieva ptala na náš návrh, jak situaci řešit. Rok opět připomenul Erasmáckou žádost o odlehlou společenskou místnost, kterou bychom mohli používat a nikoho nerušili. Sklepy jsou poloprázdné, v přízemí je jedna permanentně zamčená společenská místnost hned u kolejdědků, daleko od všech pokojů. Řešení tak bylo nasnadě. Přesto Ieva dělala, že neslyší...
Další část proslovu předpověděla Lucka - administrativa spojená s naším odjezdem. Naštěstí je všechno popsáno na netu a není tak třeba nic řešit...
No a taky mám nového spolubydlícího. Tomu předchozímu, Florentovi, začali rodiče posílat víc peněz a mohl si tak dovolit samostatný pokoj. Navíc ho vcelku využije s místní přítelkyní. Místo něj se ke mě nastěhoval Pawel z Polska. Vycházíme dobře, tak jenom tak dál.
Byli jsme tak nějak požádáni, abychom našim mentorům na pátek uspořádali něco jako jejich den nebo večer, s programem, překvapením... Všechno se organizovalo poněkud na poslední chvíli, zmateně a chaoticky, takže jsem osobně moc velká očekávání neměl. Tématem bylo něco jako politický proces, ve kterém odsoudíme naše mentory za všechno dobré co pro nás udělali k pití vodky a květině u zdi místo výstřelu. Téma bylo poněkud kontoverzní, německý kolega stylizovaný do vzhledu Kim Čong Ila a dopovodný film s prostřihy na koncentrák v Osvětimi tomu moc nepřidaly. Pár Erasmáků se rozhodně nebálo projevit svůj nesouhlas. Zmatek v organizaci, překvapivě deštivé počasí a tma znemožnily provést značnou část z předpokládaného v předpokládané preciznosti. I tak se ale večer povedl, rozhodně víc, než jsem předpokládal. Hezkým doplněním byla ohnivá show mého nového spolubydlícího - plivání ohně a tak. Bylo to velmi působivé a rozhodně kvalitně zvládnuté.
Po programu na univerzitě, kde i nás, spolupořadatele, stihl hlavní organizátorský tým solidně přiopít, se pokračovalo do jednoho klubu ve městě - Woo.
S majitelem byla domluvená sleva na vstupné a snad i nějaké welcome drinky pro celou naši skupinu. Já jsem osobně dorazil, spolu se skupinkou dalších, poněkud později. Majitel už stihl změnit názor, zapomenout na slevu i welcome drinky a vytrvale požadovat plnou cenu. Nepomohlo dohadování se s hlavním organizátorem, nic. Pan majitel se zachoval jako kapitalista/pěknej hajzl a velkou skupinu cizinců prostě oškubal. V klubu jsem patřičně po svém projevil výrazně svůj nesouhlas. Celé dohadování u vstupu mi poněkud pokazilo náladu, kterou ani přísun piva a vodky nezlepšil. Asi kolem jedné v noci jsem se rozhodl vyrazit zpátky na kolej.
No a v neděli jsme vyrazili na výlet do místního středu Evropy. Pořád nechápu, jak to mohl někdo spočítat tak, že to vyšlo nějakých 30km od Vilniusu. Prostě nesmysl... Nicméně na místě je hezká socha, velká mramorová směrová růžice, informační centrum (nedirbalo, jak jinak) a to je všechno... Místo obklopuje hezká příroda, golfové hřiště se zavřenou hospodou... Celkově to byl hezký výlet a procházka na nedělní odpoledne, rozhodně lepší než sedět na pokoji.
Večer jsme potom šli na pivo s ostatními Čechy z celého Vilniusu do blízkého Fabaie.
No a mezitím vším jsem trochu pohnul se seminárkama do školy doma i tady. V nejbližších dnech mě čeká exkurze do litevského parlamentu, výlet do Minsku, návštěva baskatbalové Euroligy, výlet do Europas Parkas... No a zhruba v pátek večer nebo v sobotu ráno očekávám další návštěvu - spolužáka Davida s nějakým kamarádem. Opravdu jsem zvědavý, jak až sem dostopují... Nicméně s tím údajně mají oba bohaté zkušenosti a tak to snad nebude problém...
Po návratu z Petrohradu nás čekala prázdná kolej - Litevci měli studijní týden a většina z nich byla doma. užívali jsme si tak rychlého internetu, menších front na pračky, čistých kuchyní a ježdění výtahem bez desetiminutového čekání. Na koleji byl taky překvapivý klid.
V týdnu jsme byli taky na exkurzi v litevském kriminále. Provedli nás po celách, převážně jsme se pohybovali po prostorách pro doživotně odsouzené. Viděli jsme samotky, dílny, kde vězni pracují (dělají dřevěné ptačí budky do Holandska), povykládali nám o režimu ve vězení, příjmech vězňů, nejhorších případech... Nutno podotknout, že bez pomoci rodiny nebo práce tady nemá vězeň šanci na víc než holé přežití. Stát mu fakticky dá asi 20 litas na měsíc a stravu, o oblečení nebo čemkoliv jiném si tak může nechat zdát.
Nicméně se přihodilo i pár méně zajímavých věcí - docela narychlo jsme bylo svolání Ievou do jedné místnosti na koleji. S Luckou jsme prokázali dobrý odhad na témata, řešená na schůzce. Tématem prvním, odhadutým mnou, byly stížnosti na chování Erasmáků na koleji, ať už pravdivé a smysluplné, nebo ne. Po nějakých deseti minutách proslovu jsem ocenil internet v mobilu, prošel novinky.cz za poslední dva dny a měl hotovo akorát předtím, než Ieva skončila.
Celý proslov se nesl v obvyklém duchu - Litevci si stěžují, že děláme bordel, sami ale přímo nám nic neřeknou, neupozorní, jenom píšou jednu stížnost za druhou (údajně cca 10 denně...). To, že během Baltic tripu údajně naši sousedi a jejich návštěva zeblila komplet celý patro včetně balkonu, sprch, kuchyně a chodeb, jsme samozřejmě nikomu neříkali a nechali si soudružně pro sebe. Pokud jsou ale trošku hlučnější Erasmáci, hned si chodí stěžovat jak malý děti... Poněkud mě překvapila taky Ievina výzva, ať si teda chodíme stěžovat taky. Setkala se s výsměchem ze strany všech Erasmáků. Bonzováním a práskáním se prostě vztahy nenavazují.
Obzvláště vtipná byla část, kdy se Ieva ptala na náš návrh, jak situaci řešit. Rok opět připomenul Erasmáckou žádost o odlehlou společenskou místnost, kterou bychom mohli používat a nikoho nerušili. Sklepy jsou poloprázdné, v přízemí je jedna permanentně zamčená společenská místnost hned u kolejdědků, daleko od všech pokojů. Řešení tak bylo nasnadě. Přesto Ieva dělala, že neslyší...
Další část proslovu předpověděla Lucka - administrativa spojená s naším odjezdem. Naštěstí je všechno popsáno na netu a není tak třeba nic řešit...
No a taky mám nového spolubydlícího. Tomu předchozímu, Florentovi, začali rodiče posílat víc peněz a mohl si tak dovolit samostatný pokoj. Navíc ho vcelku využije s místní přítelkyní. Místo něj se ke mě nastěhoval Pawel z Polska. Vycházíme dobře, tak jenom tak dál.
Byli jsme tak nějak požádáni, abychom našim mentorům na pátek uspořádali něco jako jejich den nebo večer, s programem, překvapením... Všechno se organizovalo poněkud na poslední chvíli, zmateně a chaoticky, takže jsem osobně moc velká očekávání neměl. Tématem bylo něco jako politický proces, ve kterém odsoudíme naše mentory za všechno dobré co pro nás udělali k pití vodky a květině u zdi místo výstřelu. Téma bylo poněkud kontoverzní, německý kolega stylizovaný do vzhledu Kim Čong Ila a dopovodný film s prostřihy na koncentrák v Osvětimi tomu moc nepřidaly. Pár Erasmáků se rozhodně nebálo projevit svůj nesouhlas. Zmatek v organizaci, překvapivě deštivé počasí a tma znemožnily provést značnou část z předpokládaného v předpokládané preciznosti. I tak se ale večer povedl, rozhodně víc, než jsem předpokládal. Hezkým doplněním byla ohnivá show mého nového spolubydlícího - plivání ohně a tak. Bylo to velmi působivé a rozhodně kvalitně zvládnuté.
Po programu na univerzitě, kde i nás, spolupořadatele, stihl hlavní organizátorský tým solidně přiopít, se pokračovalo do jednoho klubu ve městě - Woo.
S majitelem byla domluvená sleva na vstupné a snad i nějaké welcome drinky pro celou naši skupinu. Já jsem osobně dorazil, spolu se skupinkou dalších, poněkud později. Majitel už stihl změnit názor, zapomenout na slevu i welcome drinky a vytrvale požadovat plnou cenu. Nepomohlo dohadování se s hlavním organizátorem, nic. Pan majitel se zachoval jako kapitalista/pěknej hajzl a velkou skupinu cizinců prostě oškubal. V klubu jsem patřičně po svém projevil výrazně svůj nesouhlas. Celé dohadování u vstupu mi poněkud pokazilo náladu, kterou ani přísun piva a vodky nezlepšil. Asi kolem jedné v noci jsem se rozhodl vyrazit zpátky na kolej.
No a v neděli jsme vyrazili na výlet do místního středu Evropy. Pořád nechápu, jak to mohl někdo spočítat tak, že to vyšlo nějakých 30km od Vilniusu. Prostě nesmysl... Nicméně na místě je hezká socha, velká mramorová směrová růžice, informační centrum (nedirbalo, jak jinak) a to je všechno... Místo obklopuje hezká příroda, golfové hřiště se zavřenou hospodou... Celkově to byl hezký výlet a procházka na nedělní odpoledne, rozhodně lepší než sedět na pokoji.
Večer jsme potom šli na pivo s ostatními Čechy z celého Vilniusu do blízkého Fabaie.
No a mezitím vším jsem trochu pohnul se seminárkama do školy doma i tady. V nejbližších dnech mě čeká exkurze do litevského parlamentu, výlet do Minsku, návštěva baskatbalové Euroligy, výlet do Europas Parkas... No a zhruba v pátek večer nebo v sobotu ráno očekávám další návštěvu - spolužáka Davida s nějakým kamarádem. Opravdu jsem zvědavý, jak až sem dostopují... Nicméně s tím údajně mají oba bohaté zkušenosti a tak to snad nebude problém...
pondělí 1. listopadu 2010
Výlet do Petrohradu
Od 27. 10. až do 1. 11. 2010 jsem byl na výletě v ruském Petrohradě. Celou akci organizovali naši mentoři, Martynas a Arturas.
Den odjezdu nám poněkud ozvláštnila návštěva místního litevského soudu, kde jsme s Kubou vystupovali jako svědci. Úspěšně jsme si odsvědčili, dojeli do Vilniusu, najedli se, dobalili a večer už čekali na autobus směr Petrohrad.
Cesta tam trvala asi 15 hodin, tak jsme se na ni museli patřičně připravit. Flaška vodky s džusem a nějaké to pivko na každého účastníka česko-slovenské části výpravy slibovala spoustu zážitků. Ještě jsme ani nevyjeli z Litvy a už se zpívala Kalinka tak, že by i Alexandrovci záviděli. Zbytek osazenstva autobusu to sice přijímal s rozpaky, místy s nevolí, ale skupinka 15 pořvávajících chlapů s Dušanem v čele byla dostatečnou motivací ke snaze usnout i v tom randálu bez řečí. Na lotyšsko-ruských hranicích to vypadalo, že budem muset proclít alkohol i v krvi, přesto jsme hranice do Ruska vcelku zdárně překonali.
Hranice a jejich přechod jsou kapitola sama pro sebe: V Litvě potřebné vízum dokáže zajistit agentura za cca 180LTL, stačí jen dodat pas, peníze a fotku. To byl i způsob, jakým jsme dostali víza my. Na samotné hranici už je to veselejší - všichni musí vystoupit z autobusu, projít jednotlivě kontrolou na celnici se všemi zavazadly... Pokud se ruskému celníkovi chce, nechá prohledat celý autobus se psem, vybalit celou kabelu... A člověk s tím nenadělá nic, může jenom přikyvovat a poslouchat. Nám se tohle naštěstí vyhnulo a po zhruba hodině jsme mohli pokračovat dál, na Petrohrad.
Tam jsme dojeli před polednem. Místo plánovaného hotelu Bielaja Noč jsme skončili v Holiday Inn Moskovskaya Vorota. Ten však ještě nebyl připraven, proto jsme si nechal věci na recepci a vyrazili do města. Projížďku městem nám komentovala průvodkyně Irena, čas od času jsme na chvilku zastavili, něco nafotili... Podle mého názoru nebyla tahle část nic moc - stáli jsme asi jenom dvakrát, zbytek památek viděli jen přes špinavá okna autobusu, takže o focení se nám mohlo jenom zdát. Moje znepokojení dovršila zastávka v obchodu se suvenýry bez určení času odjezdu. Nemohli jsme tak ani odejít na vlastní prohlídku a museli čekat na to, až si příslušníci jihoevropských národů dostatečně vyhrají s ušankama, matrijoškama a podobnýma capinama. Po odjezdu a zabité hodině a půl jsme objeli další část města a za kvílení jihoevropanů se vydali hledat místo, kde se dá rozumně najíst. Po chvilce hledání jsme zapadli do nějakého bistra. Dle lístku nebylo drahé, ale množství jídla byl špatný vtip. Na druhou stranu, co čekat jiného, když do podniku vpadne padesátihhlavá skupina turistů...
Večer jsme dojeli na hotel, koupili si nějaké to pivko a vodku, poseděli, pokecali a užili si komfortu hotelu - postel, která nevrzá, masážní sprcha velikosti UFA, televize, minibar, výhled na město z 11. patra...
Ráno jsme totiž vstávali dost brzo - sraz byl až o půl 11, což znamenalo nejdřív v 11, ale my chtěli projít okolí hotelu, nafotit si Vorota a pár blízkých kostelů. Nakonec jsme došli až k nádraží, opět se svezli metrem (údajně nejhlubším na světě, aby se vyhnulo podmáčeným vrstvám pod městem) a před 11 jsme se připojili k čekající skupince Erasmáků. Něco málo před 12 jsme mohli vyrazit, konečně kompletní. Čekal nás Kateřinský palác a Peterhof. Kdyby nebyl tak obtížně dostupný, jeli by jsme sami.
Kateřinský palác byl, jak to vyjádřit, ohromující... Nejen nádherně zdobený zevnějšek, ale i sály a pokoje zdobené desítkami kilogramů zlata, čínským hedvábím a barokními obrazy, vytápěné porcelánovými kamny a plné nábytku a předmětů nezměrné hodnoty prostě braly dech. Víc se k tomu asi říct nedá... Jantarová komnata byla potom už jen třešničkou na dortu. Pod slovem komnata bych si opravdu nepředstavoval sál takových rozměrů, pokrytý stovkami kilogramů jantaru od podlahy po strop, včetně nábytku. Bohatství a okázalost ruských carů je prostě ohromující.
Prohlídky tento den obsáhly jen tyto dva paláce, na víc nezbyl čas. Po návratu na hotel a nezbytném nákupu vodky, piva a jídla jsme se sešli k menší párty. Trošku se přiopili a vyrazili do města do nějakého klubu. Dokonce nás tam vzali i naším autobusem. Vědom si pověsti ruských podniků a diskoték, nebral jsem si sebou doslova nic. V peněžence pár rublů, žádné doklady, žádný telefon, žádné klíče, nic, o co bych nerad přišel. Klub jsme hledali notně dlouho - hodinku v autobuse, hodinku pěšky... Československá část výpravy stihla i bagetu v Subwayi:-).
Samotný klub ale stál za to. Nejlepší taneční hudba, jakou jsem kdy slyšel, plno krásných holek, pití teklo proudem... O půl čtvrté jsem se rozhodl radši odejít, abych ráno vstal. Nakonec jsme šli s Terkou na hotel asi hodinu pěšky nočním Petrohradem a měli dost času probrat a zažít všechno, co jsme zatím viděli. Celý dojem z klubu lehce kazila permanentní snaha návštěvníky co nejvíc vyždímat - rusky mluvící hosté měli šatnu zadarmo, jakmile někdo na Rusa nevypadal, chtěli peníze. I z holek v klubu jsem měl dojem, že klíčem k nim nebude osobní šarm, ale ruble.
Další ráno se vstávalo překvapivě snadno - možná to bylo kvalitní vodkou, možná vyhlídkou výborné snídaně. Po obligátních vajíčkách, slanině, párečcích, lososovi, šunce, sýru, hranolkách, francouzských toustech, zelenině, džusu, čaji a kdovíčem ještě jsme vyrazili poznávat další část Petrohradu. Zatímco hlavní část výpravy měla sraz kolem oběda a plánovala jen návštěvu Ermitáže, my byli poněkud ambicioznější. Ještě před polednem jsme viděli Petropavlovskou pevnost, Auroru, Martovo pole, památník Puškina a katedrálu Zmrtvýchvstání Krista (asi, v názvech v ruštině a angličtině mám docela zmatek), kolem poledne jsme dorazili k Zimnímu paláci, nafotili okolní budovy a chvíli po poledni jsme vcházeli dovnitř. Nutno podotknout, že vstup na Auroru, do pevnosti i do Ermitáže byl pro studenty zdarma, pro rusy asi za 100 rublů a pro ostatní asi za 400. Přesto nebyla Ermitáž nijak přecpaná. Prošli jsme ji vcelku letmo. Věděli jsme, že nemáme šanci projít všechno pořádně a vidět každý obraz, snažili jsme se toho tak pokrýt co nejvíc a zastavovat jenom u největších jmen dějin umění.
Po Ermitáži jsme tak před setměním stihli ještě Admiralitu, sochu Petra Velikého a procházku centrem. Taky jsme dojeli na kraj Petrohradu, na Vasilijevský ostrov k přístavu. U přístavu je na břeh vytažená sovětská ponorka, kterou jsme si patřičně nafotili. No a po cestě jsme se podívali, jak se žije poněkud obyčejnějším Rusům, než jaké jsme potkávali ve značkových oblecích a šatech na Něvském prospektu, jak nasedají do Mercedesů.
Po setmění jsme dorazili na hotel a, jako obvykle, nakoupili vodku, pivo a něco na jídlo. Jenom pro představu, flaška dobré vodky vyšla na 100 rublů (cca 60Kč), džus zhruba stejně, modrý LM na cca 30 rublů, Marlbora na 40... Kuřáci tam pálili jednu od druhé:-). Věčná škoda, že přes hranice bylo povoleno převést jen litr vodky a dva kartony cigaret bez cla...
Večer jsme něco popili, pokecali a kolem půl třetí jsem šel spát. Návštěvu klubu jsem tentokrát vynechal.
Ráno jsme si opět přivstali a vydali se do jižní části města. Tam jsme si prohlédli památník obránců Petrohradu, bývalé sídlo KSS, Národní knihovnu a Park Vítězství. Něco jsme pojedli a vyrazili opět na Vasilijevský ostrov. Důvod byl jednoduchý - z Vasilijevského ostrova měl jezdit autobus do Kronstadtu, opevněného ostrova, jež nahradil Petropavlovskou pevnost. Po chvilce hledání a vyptávání jsme nakonec vyrazili na téměř hodinovou cestu na ostrov Kronstadt. Ze samotného starého opevnění moc nezůstalo, avšak město a jeho přístav je stále důležitým přístavem ruské baltské flotily. Je na něm dost vidět, že přísun peněz do ruské armády a baltské flotily poněkud polevil - domy opuštěné, neudržované, obchody vypadaly jako před dvaceti lety a mezitím projížděla směska žiguliků běžných obyvatel a silných motorek mladých námořních důstojníků. Nicméně vojenské lodě v přístavu stále budily hrůzu a dle prvního dojmu o ně bylo velmi dobře postaráno.
Po procházce městem jsme jeli zpět do Petrohradu, dali si něco na jídlo v McD a pokusili se utratit zbytek rublů za suvenýry. McD zde byl příběh sám o sobě - obsluha neuměla anglicky ani kváknout, o němčině nemohla být řeč, tak jsem se snažil poradit si se svým minimem ruštiny a azbuky. Naštěstí se povedlo, ikdyž mi pokladní namarkovala položky z menu jednotlivě a přidala omáčku, kterou jsem nechtěl. Fronta za zády, neschopnost obsluhy a cena 180 rublů byly dostatečným důvodem se nedohadovat. Ve druhém McD jsem se sice domluvil bez problémů, ale překvapivě nebrali karty, což mě poněkud zaskočilo a na jídlo si půjčil rublíky od Romana.
Utrácení zbytku rublů za suvenýry se nekonalo - měli jsme čas jenom na Něvský prospekt a tam byly ceny "poněkud vyšší" - matrijoška za cca 8000 rublů, kterou jsem viděl za 200 a podobně. Aspoň pohledy a známky stály stejně. Projevila se taky podnikavost obchodníků - k sebemenšímu nákupu jednoho ze skupinky napsali na papírek lístek na slevu pro kamarády, která se vztahovala výhradně na ty věci, na které jsme se v obchodě dívali:-). Angličtina nebyla problém, ruština, němčina nebo ruce-nohy k dorozumění sloužily také víc než dobře. V Litvě se podobného přístupu obchodníka člověk nedočká...
Překvapivě jsme se u autobusu sešli všichni, pouze s půlhodinovým zpožděním a mohli jsme vyrazit zpátky do Vilniusu.
Z návštěvy Petrohradu a Ruska jako takového jsem měl respekt, nevěděl jsem, co čekat. Jediným zdrojem informací bylo pár povšechných článků v novinách, reportáže ve večerních zprávách, americké filmy a názor, že to, co vyšlo složením předchozích, nedává vůbec žádný smysl a musí to být všechno nějak jinak.
No a ono to vážně je jinak. Petrohrad je nejkrásnější město, jaké jsem kdy viděl. Koncentrace pamětihodností a běžných turistických atrakcí, stejně jako těch méně obvyklých věcí, bizarností, zážitků a možností, je tady neuvěřitelná. S naprostým přehledem pro mě překonává Londýn, Paříž, Vídeň, Prahu, Barcelonu, Athény, snad i Káhiru... Výstavnost paláců, okázalý luxus a nádhera je ohromující, možnosti, které se návštěvníkovi nabízí, jsou neskutečné. Kousek od vší téhle nádhery pak stojí panelové čtvrtě, které působí snad ještě více ohromujícím dojmem, než paláce ze zlata. Země, která světu ukázala jako první komunismus v praxi, je nyní samotným zhmotněním kapitalismu. Nižší vrstvy opravdu nemají skoro nic, bohatí mají všechno. Nejlepší na tom ale je, že za těch pár dnů mé návštěvy jsem mohl okusit něco z obojího - pozici blízkou Novým Ruským v klubu, kde všichni a všechno bylo na prodej a pozici běžných Rusů v trolejbusech, autobusech, obchodech a ulicích Kronstadtu nebo Vasilijevského ostrova. Do nedávna jsem si myslel, že Rusko nemá co nabídnout, že chudoba běžných lidí znemožní zemi ukázat návštěvníkovi cokoliv, co by západní země a města nedokázala nesrovnatelně lépe. Až teď vidím, jak moc jsem se zmýlil a doufám, že se do Ruska podívám zpátky. Minimálně pár znaků z azbuky a pár slovíček si už pamatuju...
Den odjezdu nám poněkud ozvláštnila návštěva místního litevského soudu, kde jsme s Kubou vystupovali jako svědci. Úspěšně jsme si odsvědčili, dojeli do Vilniusu, najedli se, dobalili a večer už čekali na autobus směr Petrohrad.
Cesta tam trvala asi 15 hodin, tak jsme se na ni museli patřičně připravit. Flaška vodky s džusem a nějaké to pivko na každého účastníka česko-slovenské části výpravy slibovala spoustu zážitků. Ještě jsme ani nevyjeli z Litvy a už se zpívala Kalinka tak, že by i Alexandrovci záviděli. Zbytek osazenstva autobusu to sice přijímal s rozpaky, místy s nevolí, ale skupinka 15 pořvávajících chlapů s Dušanem v čele byla dostatečnou motivací ke snaze usnout i v tom randálu bez řečí. Na lotyšsko-ruských hranicích to vypadalo, že budem muset proclít alkohol i v krvi, přesto jsme hranice do Ruska vcelku zdárně překonali.
Hranice a jejich přechod jsou kapitola sama pro sebe: V Litvě potřebné vízum dokáže zajistit agentura za cca 180LTL, stačí jen dodat pas, peníze a fotku. To byl i způsob, jakým jsme dostali víza my. Na samotné hranici už je to veselejší - všichni musí vystoupit z autobusu, projít jednotlivě kontrolou na celnici se všemi zavazadly... Pokud se ruskému celníkovi chce, nechá prohledat celý autobus se psem, vybalit celou kabelu... A člověk s tím nenadělá nic, může jenom přikyvovat a poslouchat. Nám se tohle naštěstí vyhnulo a po zhruba hodině jsme mohli pokračovat dál, na Petrohrad.
Tam jsme dojeli před polednem. Místo plánovaného hotelu Bielaja Noč jsme skončili v Holiday Inn Moskovskaya Vorota. Ten však ještě nebyl připraven, proto jsme si nechal věci na recepci a vyrazili do města. Projížďku městem nám komentovala průvodkyně Irena, čas od času jsme na chvilku zastavili, něco nafotili... Podle mého názoru nebyla tahle část nic moc - stáli jsme asi jenom dvakrát, zbytek památek viděli jen přes špinavá okna autobusu, takže o focení se nám mohlo jenom zdát. Moje znepokojení dovršila zastávka v obchodu se suvenýry bez určení času odjezdu. Nemohli jsme tak ani odejít na vlastní prohlídku a museli čekat na to, až si příslušníci jihoevropských národů dostatečně vyhrají s ušankama, matrijoškama a podobnýma capinama. Po odjezdu a zabité hodině a půl jsme objeli další část města a za kvílení jihoevropanů se vydali hledat místo, kde se dá rozumně najíst. Po chvilce hledání jsme zapadli do nějakého bistra. Dle lístku nebylo drahé, ale množství jídla byl špatný vtip. Na druhou stranu, co čekat jiného, když do podniku vpadne padesátihhlavá skupina turistů...
Večer jsme dojeli na hotel, koupili si nějaké to pivko a vodku, poseděli, pokecali a užili si komfortu hotelu - postel, která nevrzá, masážní sprcha velikosti UFA, televize, minibar, výhled na město z 11. patra...
Ráno jsme totiž vstávali dost brzo - sraz byl až o půl 11, což znamenalo nejdřív v 11, ale my chtěli projít okolí hotelu, nafotit si Vorota a pár blízkých kostelů. Nakonec jsme došli až k nádraží, opět se svezli metrem (údajně nejhlubším na světě, aby se vyhnulo podmáčeným vrstvám pod městem) a před 11 jsme se připojili k čekající skupince Erasmáků. Něco málo před 12 jsme mohli vyrazit, konečně kompletní. Čekal nás Kateřinský palác a Peterhof. Kdyby nebyl tak obtížně dostupný, jeli by jsme sami.
Kateřinský palác byl, jak to vyjádřit, ohromující... Nejen nádherně zdobený zevnějšek, ale i sály a pokoje zdobené desítkami kilogramů zlata, čínským hedvábím a barokními obrazy, vytápěné porcelánovými kamny a plné nábytku a předmětů nezměrné hodnoty prostě braly dech. Víc se k tomu asi říct nedá... Jantarová komnata byla potom už jen třešničkou na dortu. Pod slovem komnata bych si opravdu nepředstavoval sál takových rozměrů, pokrytý stovkami kilogramů jantaru od podlahy po strop, včetně nábytku. Bohatství a okázalost ruských carů je prostě ohromující.
Prohlídky tento den obsáhly jen tyto dva paláce, na víc nezbyl čas. Po návratu na hotel a nezbytném nákupu vodky, piva a jídla jsme se sešli k menší párty. Trošku se přiopili a vyrazili do města do nějakého klubu. Dokonce nás tam vzali i naším autobusem. Vědom si pověsti ruských podniků a diskoték, nebral jsem si sebou doslova nic. V peněžence pár rublů, žádné doklady, žádný telefon, žádné klíče, nic, o co bych nerad přišel. Klub jsme hledali notně dlouho - hodinku v autobuse, hodinku pěšky... Československá část výpravy stihla i bagetu v Subwayi:-).
Samotný klub ale stál za to. Nejlepší taneční hudba, jakou jsem kdy slyšel, plno krásných holek, pití teklo proudem... O půl čtvrté jsem se rozhodl radši odejít, abych ráno vstal. Nakonec jsme šli s Terkou na hotel asi hodinu pěšky nočním Petrohradem a měli dost času probrat a zažít všechno, co jsme zatím viděli. Celý dojem z klubu lehce kazila permanentní snaha návštěvníky co nejvíc vyždímat - rusky mluvící hosté měli šatnu zadarmo, jakmile někdo na Rusa nevypadal, chtěli peníze. I z holek v klubu jsem měl dojem, že klíčem k nim nebude osobní šarm, ale ruble.
Další ráno se vstávalo překvapivě snadno - možná to bylo kvalitní vodkou, možná vyhlídkou výborné snídaně. Po obligátních vajíčkách, slanině, párečcích, lososovi, šunce, sýru, hranolkách, francouzských toustech, zelenině, džusu, čaji a kdovíčem ještě jsme vyrazili poznávat další část Petrohradu. Zatímco hlavní část výpravy měla sraz kolem oběda a plánovala jen návštěvu Ermitáže, my byli poněkud ambicioznější. Ještě před polednem jsme viděli Petropavlovskou pevnost, Auroru, Martovo pole, památník Puškina a katedrálu Zmrtvýchvstání Krista (asi, v názvech v ruštině a angličtině mám docela zmatek), kolem poledne jsme dorazili k Zimnímu paláci, nafotili okolní budovy a chvíli po poledni jsme vcházeli dovnitř. Nutno podotknout, že vstup na Auroru, do pevnosti i do Ermitáže byl pro studenty zdarma, pro rusy asi za 100 rublů a pro ostatní asi za 400. Přesto nebyla Ermitáž nijak přecpaná. Prošli jsme ji vcelku letmo. Věděli jsme, že nemáme šanci projít všechno pořádně a vidět každý obraz, snažili jsme se toho tak pokrýt co nejvíc a zastavovat jenom u největších jmen dějin umění.
Po Ermitáži jsme tak před setměním stihli ještě Admiralitu, sochu Petra Velikého a procházku centrem. Taky jsme dojeli na kraj Petrohradu, na Vasilijevský ostrov k přístavu. U přístavu je na břeh vytažená sovětská ponorka, kterou jsme si patřičně nafotili. No a po cestě jsme se podívali, jak se žije poněkud obyčejnějším Rusům, než jaké jsme potkávali ve značkových oblecích a šatech na Něvském prospektu, jak nasedají do Mercedesů.
Po setmění jsme dorazili na hotel a, jako obvykle, nakoupili vodku, pivo a něco na jídlo. Jenom pro představu, flaška dobré vodky vyšla na 100 rublů (cca 60Kč), džus zhruba stejně, modrý LM na cca 30 rublů, Marlbora na 40... Kuřáci tam pálili jednu od druhé:-). Věčná škoda, že přes hranice bylo povoleno převést jen litr vodky a dva kartony cigaret bez cla...
Večer jsme něco popili, pokecali a kolem půl třetí jsem šel spát. Návštěvu klubu jsem tentokrát vynechal.
Ráno jsme si opět přivstali a vydali se do jižní části města. Tam jsme si prohlédli památník obránců Petrohradu, bývalé sídlo KSS, Národní knihovnu a Park Vítězství. Něco jsme pojedli a vyrazili opět na Vasilijevský ostrov. Důvod byl jednoduchý - z Vasilijevského ostrova měl jezdit autobus do Kronstadtu, opevněného ostrova, jež nahradil Petropavlovskou pevnost. Po chvilce hledání a vyptávání jsme nakonec vyrazili na téměř hodinovou cestu na ostrov Kronstadt. Ze samotného starého opevnění moc nezůstalo, avšak město a jeho přístav je stále důležitým přístavem ruské baltské flotily. Je na něm dost vidět, že přísun peněz do ruské armády a baltské flotily poněkud polevil - domy opuštěné, neudržované, obchody vypadaly jako před dvaceti lety a mezitím projížděla směska žiguliků běžných obyvatel a silných motorek mladých námořních důstojníků. Nicméně vojenské lodě v přístavu stále budily hrůzu a dle prvního dojmu o ně bylo velmi dobře postaráno.
Po procházce městem jsme jeli zpět do Petrohradu, dali si něco na jídlo v McD a pokusili se utratit zbytek rublů za suvenýry. McD zde byl příběh sám o sobě - obsluha neuměla anglicky ani kváknout, o němčině nemohla být řeč, tak jsem se snažil poradit si se svým minimem ruštiny a azbuky. Naštěstí se povedlo, ikdyž mi pokladní namarkovala položky z menu jednotlivě a přidala omáčku, kterou jsem nechtěl. Fronta za zády, neschopnost obsluhy a cena 180 rublů byly dostatečným důvodem se nedohadovat. Ve druhém McD jsem se sice domluvil bez problémů, ale překvapivě nebrali karty, což mě poněkud zaskočilo a na jídlo si půjčil rublíky od Romana.
Utrácení zbytku rublů za suvenýry se nekonalo - měli jsme čas jenom na Něvský prospekt a tam byly ceny "poněkud vyšší" - matrijoška za cca 8000 rublů, kterou jsem viděl za 200 a podobně. Aspoň pohledy a známky stály stejně. Projevila se taky podnikavost obchodníků - k sebemenšímu nákupu jednoho ze skupinky napsali na papírek lístek na slevu pro kamarády, která se vztahovala výhradně na ty věci, na které jsme se v obchodě dívali:-). Angličtina nebyla problém, ruština, němčina nebo ruce-nohy k dorozumění sloužily také víc než dobře. V Litvě se podobného přístupu obchodníka člověk nedočká...
Překvapivě jsme se u autobusu sešli všichni, pouze s půlhodinovým zpožděním a mohli jsme vyrazit zpátky do Vilniusu.
Z návštěvy Petrohradu a Ruska jako takového jsem měl respekt, nevěděl jsem, co čekat. Jediným zdrojem informací bylo pár povšechných článků v novinách, reportáže ve večerních zprávách, americké filmy a názor, že to, co vyšlo složením předchozích, nedává vůbec žádný smysl a musí to být všechno nějak jinak.
No a ono to vážně je jinak. Petrohrad je nejkrásnější město, jaké jsem kdy viděl. Koncentrace pamětihodností a běžných turistických atrakcí, stejně jako těch méně obvyklých věcí, bizarností, zážitků a možností, je tady neuvěřitelná. S naprostým přehledem pro mě překonává Londýn, Paříž, Vídeň, Prahu, Barcelonu, Athény, snad i Káhiru... Výstavnost paláců, okázalý luxus a nádhera je ohromující, možnosti, které se návštěvníkovi nabízí, jsou neskutečné. Kousek od vší téhle nádhery pak stojí panelové čtvrtě, které působí snad ještě více ohromujícím dojmem, než paláce ze zlata. Země, která světu ukázala jako první komunismus v praxi, je nyní samotným zhmotněním kapitalismu. Nižší vrstvy opravdu nemají skoro nic, bohatí mají všechno. Nejlepší na tom ale je, že za těch pár dnů mé návštěvy jsem mohl okusit něco z obojího - pozici blízkou Novým Ruským v klubu, kde všichni a všechno bylo na prodej a pozici běžných Rusů v trolejbusech, autobusech, obchodech a ulicích Kronstadtu nebo Vasilijevského ostrova. Do nedávna jsem si myslel, že Rusko nemá co nabídnout, že chudoba běžných lidí znemožní zemi ukázat návštěvníkovi cokoliv, co by západní země a města nedokázala nesrovnatelně lépe. Až teď vidím, jak moc jsem se zmýlil a doufám, že se do Ruska podívám zpátky. Minimálně pár znaků z azbuky a pár slovíček si už pamatuju...
První návštěva
Od 18. do 22. října jsem tady měl na návštěvu Honzu s Edou. Celou návštěvu už popsal Honza, já už nějak nemám, co dodat. Doufám, že se klukům líbilo Pobaltí, erasmácký styl života, cestování a tak vůbec všechno a dokázali aspoň občas prokouknout za někdy dost odpudivým zevnějškem specifické kouzlo obou pobaltských postsovětských republik.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)