Výlet do Petrohradu

Od 27. 10. až do 1. 11. 2010 jsem byl na výletě v ruském Petrohradě. Celou akci organizovali naši mentoři, Martynas a Arturas.
Den odjezdu nám poněkud ozvláštnila návštěva místního litevského soudu, kde jsme s Kubou vystupovali jako svědci. Úspěšně jsme si odsvědčili, dojeli do Vilniusu, najedli se, dobalili a večer už čekali na autobus směr Petrohrad.
Cesta tam trvala asi 15 hodin, tak jsme se na ni museli patřičně připravit. Flaška vodky s džusem a nějaké to pivko na každého účastníka česko-slovenské části výpravy slibovala spoustu zážitků. Ještě jsme ani nevyjeli z Litvy a už se zpívala Kalinka tak, že by i Alexandrovci záviděli. Zbytek osazenstva autobusu to sice přijímal s rozpaky, místy s nevolí, ale skupinka 15 pořvávajících chlapů s Dušanem v čele byla dostatečnou motivací ke snaze usnout i v tom randálu bez řečí. Na lotyšsko-ruských hranicích to vypadalo, že budem muset proclít alkohol i v krvi, přesto jsme hranice do Ruska vcelku zdárně překonali.
Hranice a jejich přechod jsou kapitola sama pro sebe: V Litvě potřebné vízum dokáže zajistit agentura za cca 180LTL, stačí jen dodat pas, peníze a fotku. To byl i způsob, jakým jsme dostali víza my. Na samotné hranici už je to veselejší - všichni musí vystoupit z autobusu, projít jednotlivě kontrolou na celnici se všemi zavazadly... Pokud se ruskému celníkovi chce, nechá prohledat celý autobus se psem, vybalit celou kabelu... A člověk s tím nenadělá nic, může jenom přikyvovat a poslouchat. Nám se tohle naštěstí vyhnulo a po zhruba hodině jsme mohli pokračovat dál, na Petrohrad.
Tam jsme dojeli před polednem. Místo plánovaného hotelu Bielaja Noč jsme skončili v Holiday Inn Moskovskaya Vorota. Ten však ještě nebyl připraven, proto jsme si nechal věci na recepci a vyrazili do města. Projížďku městem nám komentovala průvodkyně Irena, čas od času jsme na chvilku zastavili, něco nafotili... Podle mého názoru nebyla tahle část nic moc - stáli jsme asi jenom dvakrát, zbytek památek viděli jen přes špinavá okna autobusu, takže o focení se nám mohlo jenom zdát. Moje znepokojení dovršila zastávka v obchodu se suvenýry bez určení času odjezdu. Nemohli jsme tak ani odejít na vlastní prohlídku a museli čekat na to, až si příslušníci jihoevropských národů dostatečně vyhrají s ušankama, matrijoškama a podobnýma capinama. Po odjezdu a zabité hodině a půl jsme objeli další část města a za kvílení jihoevropanů se vydali hledat místo, kde se dá rozumně najíst. Po chvilce hledání jsme zapadli do nějakého bistra. Dle lístku nebylo drahé, ale množství jídla byl špatný vtip. Na druhou stranu, co čekat jiného, když do podniku vpadne padesátihhlavá skupina turistů...
Večer jsme dojeli na hotel, koupili si nějaké to pivko a vodku, poseděli, pokecali a užili si komfortu hotelu - postel, která nevrzá, masážní sprcha velikosti UFA, televize, minibar, výhled na město z 11. patra...
Ráno jsme totiž vstávali dost brzo - sraz byl až o půl 11, což znamenalo nejdřív v 11, ale my chtěli projít okolí hotelu, nafotit si Vorota a pár blízkých kostelů. Nakonec jsme došli až k nádraží, opět se svezli metrem (údajně nejhlubším na světě, aby se vyhnulo podmáčeným vrstvám pod městem) a před 11 jsme se připojili k čekající skupince Erasmáků. Něco málo před 12 jsme mohli vyrazit, konečně kompletní. Čekal nás Kateřinský palác a Peterhof. Kdyby nebyl tak obtížně dostupný, jeli by jsme sami.
Kateřinský palác byl, jak to vyjádřit, ohromující... Nejen nádherně zdobený zevnějšek, ale i sály a pokoje zdobené desítkami kilogramů zlata, čínským hedvábím a barokními obrazy, vytápěné porcelánovými kamny a plné nábytku a předmětů nezměrné hodnoty prostě braly dech. Víc se k tomu asi říct nedá... Jantarová komnata byla potom už jen třešničkou na dortu. Pod slovem komnata bych si opravdu nepředstavoval sál takových rozměrů, pokrytý stovkami kilogramů jantaru od podlahy po strop, včetně nábytku. Bohatství a okázalost ruských carů je prostě ohromující.
Prohlídky tento den obsáhly jen tyto dva paláce, na víc nezbyl čas. Po návratu na hotel a nezbytném nákupu vodky, piva a jídla jsme se sešli k menší párty. Trošku se přiopili a vyrazili do města do nějakého klubu. Dokonce nás tam vzali i naším autobusem. Vědom si pověsti ruských podniků a diskoték, nebral jsem si sebou doslova nic. V peněžence pár rublů, žádné doklady, žádný telefon, žádné klíče, nic, o co bych nerad přišel. Klub jsme hledali notně dlouho - hodinku v autobuse, hodinku pěšky... Československá část výpravy stihla i bagetu v Subwayi:-).
Samotný klub ale stál za to. Nejlepší taneční hudba, jakou jsem kdy slyšel, plno krásných holek, pití teklo proudem... O půl čtvrté jsem se rozhodl radši odejít, abych ráno vstal. Nakonec jsme šli s Terkou na hotel asi hodinu pěšky nočním Petrohradem a měli dost času probrat a zažít všechno, co jsme zatím viděli. Celý dojem z klubu lehce kazila permanentní snaha návštěvníky co nejvíc vyždímat - rusky mluvící hosté měli šatnu zadarmo, jakmile někdo na Rusa nevypadal, chtěli peníze. I z holek v klubu jsem měl dojem, že klíčem k nim nebude osobní šarm, ale ruble.
Další ráno se vstávalo překvapivě snadno - možná to bylo kvalitní vodkou, možná vyhlídkou výborné snídaně. Po obligátních vajíčkách, slanině, párečcích, lososovi, šunce, sýru, hranolkách, francouzských toustech, zelenině, džusu, čaji a kdovíčem ještě jsme vyrazili poznávat další část Petrohradu. Zatímco hlavní část výpravy měla sraz kolem oběda a plánovala jen návštěvu Ermitáže, my byli poněkud ambicioznější. Ještě před polednem jsme viděli Petropavlovskou pevnost, Auroru, Martovo pole, památník Puškina a katedrálu Zmrtvýchvstání Krista (asi, v názvech v ruštině a angličtině mám docela zmatek), kolem poledne jsme dorazili k Zimnímu paláci, nafotili okolní budovy a chvíli po poledni jsme vcházeli dovnitř. Nutno podotknout, že vstup na Auroru, do pevnosti i do Ermitáže byl pro studenty zdarma, pro rusy asi za 100 rublů a pro ostatní asi za 400. Přesto nebyla Ermitáž nijak přecpaná. Prošli jsme ji vcelku letmo. Věděli jsme, že nemáme šanci projít všechno pořádně a vidět každý obraz, snažili jsme se toho tak pokrýt co nejvíc a zastavovat jenom u největších jmen dějin umění.
Po Ermitáži jsme tak před setměním stihli ještě Admiralitu, sochu Petra Velikého a procházku centrem. Taky jsme dojeli na kraj Petrohradu, na Vasilijevský ostrov k přístavu. U přístavu je na břeh vytažená sovětská ponorka, kterou jsme si patřičně nafotili. No a po cestě jsme se podívali, jak se žije poněkud obyčejnějším Rusům, než jaké jsme potkávali ve značkových oblecích a šatech na Něvském prospektu, jak nasedají do Mercedesů.
Po setmění jsme dorazili na hotel a, jako obvykle, nakoupili vodku, pivo a něco na jídlo. Jenom pro představu, flaška dobré vodky vyšla na 100 rublů (cca 60Kč), džus zhruba stejně, modrý LM na cca 30 rublů, Marlbora na 40... Kuřáci tam pálili jednu od druhé:-). Věčná škoda, že přes hranice bylo povoleno převést jen litr vodky a dva kartony cigaret bez cla...
Večer jsme něco popili, pokecali a kolem půl třetí jsem šel spát. Návštěvu klubu jsem tentokrát vynechal.
Ráno jsme si opět přivstali a vydali se do jižní části města. Tam jsme si prohlédli památník obránců Petrohradu, bývalé sídlo KSS, Národní knihovnu a Park Vítězství. Něco jsme pojedli a vyrazili opět na Vasilijevský ostrov. Důvod byl jednoduchý - z Vasilijevského ostrova měl jezdit autobus do Kronstadtu, opevněného ostrova, jež nahradil Petropavlovskou pevnost. Po chvilce hledání a vyptávání jsme nakonec vyrazili na téměř hodinovou cestu na ostrov Kronstadt. Ze samotného starého opevnění moc nezůstalo, avšak město a jeho přístav je stále důležitým přístavem ruské baltské flotily. Je na něm dost vidět, že přísun peněz do ruské armády a baltské flotily poněkud polevil - domy opuštěné, neudržované, obchody vypadaly jako před dvaceti lety a mezitím projížděla směska žiguliků běžných obyvatel a silných motorek mladých námořních důstojníků. Nicméně vojenské lodě v přístavu stále budily hrůzu a dle prvního dojmu o ně bylo velmi dobře postaráno.
Po procházce městem jsme jeli zpět do Petrohradu, dali si něco na jídlo v McD a pokusili se utratit zbytek rublů za suvenýry. McD zde byl příběh sám o sobě - obsluha neuměla anglicky ani kváknout, o němčině nemohla být řeč, tak jsem se snažil poradit si se svým minimem ruštiny a azbuky. Naštěstí se povedlo, ikdyž mi pokladní namarkovala položky z menu jednotlivě a přidala omáčku, kterou jsem nechtěl. Fronta za zády, neschopnost obsluhy a cena 180 rublů byly dostatečným důvodem se nedohadovat. Ve druhém McD jsem se sice domluvil bez problémů, ale překvapivě nebrali karty, což mě poněkud zaskočilo a na jídlo si půjčil rublíky od Romana.
Utrácení zbytku rublů za suvenýry se nekonalo - měli jsme čas jenom na Něvský prospekt a tam byly ceny "poněkud vyšší" - matrijoška za cca 8000 rublů, kterou jsem viděl za 200 a podobně. Aspoň pohledy a známky stály stejně. Projevila se taky podnikavost obchodníků - k sebemenšímu nákupu jednoho ze skupinky napsali na papírek lístek na slevu pro kamarády, která se vztahovala výhradně na ty věci, na které jsme se v obchodě dívali:-). Angličtina nebyla problém, ruština, němčina nebo ruce-nohy k dorozumění sloužily také víc než dobře. V Litvě se podobného přístupu obchodníka člověk nedočká...
Překvapivě jsme se u autobusu sešli všichni, pouze s půlhodinovým zpožděním a mohli jsme vyrazit zpátky do Vilniusu.
Z návštěvy Petrohradu a Ruska jako takového jsem měl respekt, nevěděl jsem, co čekat. Jediným zdrojem informací bylo pár povšechných článků v novinách, reportáže ve večerních zprávách, americké filmy a názor, že to, co vyšlo složením předchozích, nedává vůbec žádný smysl a musí to být všechno nějak jinak.
No a ono to vážně je jinak. Petrohrad je nejkrásnější město, jaké jsem kdy viděl. Koncentrace pamětihodností a běžných turistických atrakcí, stejně jako těch méně obvyklých věcí, bizarností, zážitků a možností, je tady neuvěřitelná. S naprostým přehledem pro mě překonává Londýn, Paříž, Vídeň, Prahu, Barcelonu, Athény, snad i Káhiru... Výstavnost paláců, okázalý luxus a nádhera je ohromující, možnosti, které se návštěvníkovi nabízí, jsou neskutečné. Kousek od vší téhle nádhery pak stojí panelové čtvrtě, které působí snad ještě více ohromujícím dojmem, než paláce ze zlata. Země, která světu ukázala jako první komunismus v praxi, je nyní samotným zhmotněním kapitalismu. Nižší vrstvy opravdu nemají skoro nic, bohatí mají všechno. Nejlepší na tom ale je, že za těch pár dnů mé návštěvy jsem mohl okusit něco z obojího - pozici blízkou Novým Ruským v klubu, kde všichni a všechno bylo na prodej a pozici běžných Rusů v trolejbusech, autobusech, obchodech a ulicích Kronstadtu nebo Vasilijevského ostrova. Do nedávna jsem si myslel, že Rusko nemá co nabídnout, že chudoba běžných lidí znemožní zemi ukázat návštěvníkovi cokoliv, co by západní země a města nedokázala nesrovnatelně lépe. Až teď vidím, jak moc jsem se zmýlil a doufám, že se do Ruska podívám zpátky. Minimálně pár znaků z azbuky a pár slovíček si už pamatuju...