Návštěva a pár dní po Minsku

Opět uběhlo pár dnů a přibylo zážitků, tak je čas zapisovat. Výlet do Minsku se dočká zvláštního zápisku.
Tak jsme byli 15. 11. na exkurzi v litevském parlamentu. Ten se tady jmenuje Seimas, pravděpodobně po vzoru polského Sejmu. Sídlí v komplexu budov na břehu Nerisu, část z nich je stará, část nově zbudovaná. Ve stejné budově sídlily i orgány sovětské moci. Právě původní zasedací místnosti jsou ponechány tak, jak byly, jenom technika v nich je poněkud modernizována. V novém křídle je potom vybudována nová zasedací místnost i s potřebným zázemím. Ta je velmi moderní - promyšlené rozmístění sedaček, míst pro novináře i diváky, osvětlení, klimatizace, počítač na každém stole místo obvyklých parlamentních notebooků... Působí moderním dojmem. Přesto však její budování provázela ostrá debata. Mnoho jejích odpůrců by radši investované peníze vidělo v jiných projektech, v sociální oblasti, v infrastruktuře.
Součástí parlamentního komplexu je i připomínka událostí z roku 1991, kdy byl právě parlament jedním ze středisek odporu proti sovětské moci, obehnán barikádami z věcí i z lidí.
Další exkurze, kterou jsem absolvoval, byla 17. 11. a vedla na místní policejní stanici. Byl jsem rád, že ji vidím tentokrát bez příslušného průseru, s usměvavým průvodcem a výkladem. Vyzkoušeli jsme si pár uniforem, prohlídli si malé policejní muzeum, místnost na ovládání bezpečnostních kamer, viděli jsme zařízení na snímání otisků prstů, pár laboratorních ukázek, výslechovou místnost pro děti i dospělé... Všechno provázeno neustálým uctivým zdravením všech policistů a naší vyučující. Janina bude opravdu kapacita:-).
Další exkurze, které jsem se zúčastnil, byla do bývalého sovětského telekomunikačního bunkru za městem dne 13. 11. Měl sloužit jako vysílací stanice televize a rádia po případném jaderném útoku. Čekal jsem původní vybavení, zakonzervovaný bunkr, vysílačky, techniku... A kolem toho i trochu nějakého představení, jaké sliboval letáček, co jsme dostali.
No, z techniky v bunkru zbyly jedny přetlakové dveře a dva stojany na elektrotechniku, jinak nic. Celou dobu v bunkru tak zabralo ono představení, do kterého nás pár chlapů v sovětských uniformách se psem zapojovalo. Neobešlo se to bez pořadových cvičení, pochodů, nějakého toho pořvávání, zkoušení plynových masek, rozborky a sborky kalašnikova a podobných úkolů. Docela mě pobavil obvyklý rozdíl Východ x Západ - zatímco lidi z postkomunistických zemí zavzpomínali na školní cvičení CO a masku měli na hlavě za tři vteřiny, Zápaďáci nevěděli co dělat ani po 3 minutách a masku měli v ruce poprvé. Prošli jsme taky něčím jako lékařskou prohlídkou, politickým školením, náborem spolupracovníků KGB a podobně.
Na závěr nám ukázali rekonstrukci sovětského obchodu, dali nám cigáro nebo bonbon, poslechli jsme si projev o tom, jak se to nesmí nikdy opakovat, dostali párek s chlebem a panákem vodky a jeli na kolej.
O víkendu jsem měl svou druhou a poslední návštěvu tady - spolužáka Davida s kamarádem  Honzou. Cestu sem absolvovali v kombinaci stopu, vlaku, autobusu a všeho mezi tím za nějakých 50 hodin. Pobyli tady necelé tři dny a jeli zase zpět, tentokrát poučeni krizovým vývojem už vlakem. Stihli jsme se podívat do Trakai a projít si město. Obojí se jim snad líbilo.
Taky jsme šli do muzea KGB alias muzea genocidy. To je zbudováno v bývalém sídle KGB tady ve Vilniusu. Jsou zde zrekonstruovány vězeňské cely, popravčí komora, telekomunikační zařízení a mnoho dalších místností. Celou tuhle část uvozuje obsáhlá výstava o represích v Litvě, odboji, způsobu vlády a dlaších dotčených věcech.
Po oba večery se kluci zúčastnili menší kolejparty, z obou kolejparty je vyhodil kolejdědek. Druhá byla poněkud větší, slovenský Roman slavil narozeniny. Sešlo se nás asi 10, k tomu Litevci ze sousedního pokoje... Kolem půlnoci Honza poněkud usnul, po chvíli přišel kolejdědek a než jsme ho vzbudili, tušil jsem, že tohle nebude jenom tak. Kluky jsem vyprovodil, kolejdědek mě doprovodil na pokoj a obral mě o kolejkartu. Nafotil si naši sbírku pivních lahví, co sbíráme na dětičky s TBC a se  sparchantělým úsměvem odešel do svého brlohu. Po chvilce mi došlo, že to asi bude problém a snažil jsem se ho jít ukecat. Ta jsem potkal pár Litevců, které potka stejný osud. Přemlouvali jsme spolu a po chvíli se zdálo, že by místním karty dal, ale ne před Erasmákem. Tak jsem se kolegiálně vzdálil. Po chvilce kluci opravdu kolejkarty dostali zpět a s přesvědčováním jsem začal já. Nepomohli cinkání batohu s vodkou, prostě nic. Další ráno jsem tak šel za šéfem koleje. Ten mi oznámil, že kartu dá Ievě s nějakou zprávou, tak jsem šel za ní připravit ji na špatné zprávy.
No, zkráceně řečeno, po několika dalších návštěvách a vysvětlujícím dopise jsem dostal kolejkartu s varováním, ať se to už neopakuje a bylo vyřízeno:-).
Kluky jsem už další den po posledním večeru neviděl, měl jsem dost práce s kolejkartou. Údajně ale dojeli vcelku:-).
No a taky jsme se byli podívat do Centra tolerance na promítání filmu, pořádané českou ambasádou. Viděl jsem, už podruhé, Spalovače mrtvol. Film byl těžký, což jsem tak nějak věděl. Víno potom bylo ale dobré a pochmurnou náladu napravila chvilka posezení u piva s většinou Čechů, co tady ve Vilniusu je. Škoda, že promítání už skončila a že mi to kolidovalo se školou...
Poslední zážitek je teprve ze včerejšího večera. To jsme se šli podívat na basket, hráli místní Lietuvos rytas proti Fenerbahce Ulker Istanbul. Rytas neskutečným způsobem hnala skoro zaplněná Siemens arena, velká skupina roztleskávaček i maskot Geležinio vilko. Přesto to nestačilo a Istanbul je přehrál. Nutno podotknout, že Turci hráli o dost líp... Celý večer ale stál za to. Vidět basket v zemi, kde ho hraje snad každý a mají ho za národní sport je zážitek.

Tak to by bylo k zážitkům posledních dní. Zápisek z Minsku přidám v následujících dnech, potom co protřídím fotky.