Minsk

Tak jsem se konečně dostal k zápisku o našem výletu do Minsku.
Den před odjezdem jsem si byl měnit peníze. Za 150LTL jsem dostal nějakých 175.000 běloruských rublů. Už tou dobou jsem doufal, že nemají kopějky a bankovky končí tak u stovky. No, nekončí...
Vyjížděli jsme minulý pátek brzo ráno. Sraz jsme měli na nádraží v 6 - s pohodlnou 40minutovou rezervou do odjezdu vlaku. S místní dopravou z koleje to znamenalo vstávat kolem 4 ráno. Čtvrtek předtím se tak obvyklá párty poněkud omezila. I tak byla úspěšná - byl to poslední fundraising na dětičky s TBC spojený s předáním poslední dražené věci - zázračné norské čokolády. Fundraising se povedl, když jsme celkem nasbírali 1100 pivních lahví a vybrali 3,5 litru mincí. Vím jenom objem, tuhle hromadu nikdo nepočítá... Za samotnou poslední část se sešlo přes 500 lahví, 75 jich dodal pokoj 1112B :-). Čokoládu jsem nakonec dostal já, když se Timas neobjevil u předávání a já byl druhým účastníkem předchozí dražební bitvy.
Ale zpátky k Minsku - už odjezd byl úspěšný, když jsme ztratili jednoho Itala. Jelo nás dohromady asi 60, Italů a Španělů bylo nejvíc. Bohužel. Cesta vlakem zabrala něco kolem 4 hodin a tři píva. Přes hranice jsme prošli bez problémů. Naštěstí jsme nemuseli vystupovat jako po cestě do Petrohradu.
Do Minsku jsme dojeli kolem 11 hodiny. Metrem jsme dojeli do našeho hotelu. Metro mají hezké, ale na Petrohrad to nemá. Svých oblíbených eskalátorů jsem si ale i tak užil dost. Lístek za 700 rublů (asi 4 Kč) za jednu jízdu je snad ten nejlevnější, co jsem kdy viděl.
Hotel nebyl nic moc, část byla po rekonstrukci, část před. Náš pokoj byl bohužel před, čekalo nás tak stařičké zařízení a tapety. Holiday Inn v Petrohradu to nebyl, ale i tak jsme byli spokojení.
Po příjezdu jsme měli dvě hodinky na odpočinek a vybalení, které jsme využili k procházce po okolí a návštěvě obchodního domu Belarus. Posléze se objevila průvodkyně a začala prohlídka města. Viděli jsme část starého města, ostrov slz, divadla, vládní budovy, ulice, lidi, policajta na každém rohu, atmosféru, všechno... Po prohlídce jsme jeli k hotelu a v jedné hospodě si dali pizzu a pivo, já navíc čaj - nějak na mě lezla nemoc. Po příchodu na hotel jsme koukli na film dabovaný do ruštiny a šli spát. Já neměl na párty ani pomyšlení - byl jsem nevyspalý, nemocný a nacpaný Paralenem až po uši.
Další den jsme začali snídaní. Výběr jídla nebyl špatný, ale nějak to nebylo nic moc... Holiday Inn prostě nastavil laťku příliš vysoko.
Po snídani nás čekala prohlídka města. Na hlavní skupinu s průvodkyní jsme ani nečekali. Sraz v 11 a příslib pomalého postupu městem, rušeného neustálým italským a španělským žvaněním a pokřikováním nás nelákal. Už začátek stál za to, když jsme vylezli z metra a okamžitě začali fotit všechno kolem. Až po chvíli jsme zjistili, že fotíme prezidentský palác, což se nesmí ani náhodou a dali se na ústup. Za celý den jsme viděli nádraží, Palác republiky, památník vítězství, fotbalový stadion, všechny památky předchozího večera, sídlo vlády a parlamentu s obří sochou Lenina, spoustu divadel, ministerstev a vládních budov, Národní knihovnu a tak nějak prostě všechno, co Minsk nabízí. Překvapilo mě, že u se u velkého památníku vítězství fotí svatebčané... Zastavili jsme se taky v muzeu okupace a druhé světové války. Je uděláno velmi dobře, se spoustou exponátů, rekonstrukcí a dobových materiálů. Jenom mrzí popisky pouze v azbuce, u kterých mi čtení trvalo pekelně dlouho. Aspoň jsem se ale pocvičil. V Národní knihovně dokonce pracuje mladá paní, co studovala češtinu a mluvila snad líp, než já:-). Večerní popovídání bohužel neprošlo - manželovi by se to nelíbilo.
Po všech památkách jsme si taky zašli na hokej. Hráli minští zubři s lotyšskou Rigou. Atmosféra byla výborná, dopadlo to 2:5, když Minsk dostal s přehledem nasázeny 4 góly už v první třetině. Po dvou třetinách jsem to zabalil a šel si prohlédnout nasvícenou Národní knihovnu. A dobře jsem udělal - celá mnohapatrová budova mění barvy, vzory a kdovícoještě a vypadá to neskutečně, celou noc.
Po návratu na hotel jsem povečeřel kopec pomerančů, koupil si nějaký ten suvenýr a nakonec šel spát. Párty bych opět asi nezvládl. Údajně se popíjelo u někoho na pokoji a pak se jelo do města do nějakého klubu. Kvůli přísnému dresscode, který nikdo nesplňoval, se postupně všichni povraceli zpět na hotel a já tak o nic moc nepřišel.
Další den ráno jsme se po snídani odhlásili z hotelu a vyrazili na kraj města, podívat se na druhoválečný pomník a obelisk věnovaný obětem místního koncentráku. Památník byl dobrý, obelisk za moc nestál. Hlavní ale bylo, že stál až za panelovou čtvrtí na kraji Minsku, u něčeho jako zbytku malé dřevěné vesničky. Viděli jsme tak, jak to opravdu vypadá v Bělorusku mimo turistické trasy, kam průvodci nevodí. Po návratu do centra jsme složili bágly v úschovně na nádraží a vydali se do severní části města. Tam nás už čekal další druhoválečný památník, areál BelEXPA, hotel Belarus, Komunistická ulice a mnoho dalšího.
Na sraz na nádraží jsme došli akorát, vyzvedli si tašky ze skříněk, kde se místo žetonů používaly staré kopějky a šli utratit poslední rubly za suvenýry. Do Vilniusu jsme dojeli v plném počtu kolem 10, zašli vyrovnat politické působení výletu do McDonaldu a jeli na kolej spát.
No a teď něco k tomu, jak to v Bělorusku vypadá měsíc před prezidentskými "volbami"... Čekal jsem letáky, plakáty a agitace s Lukašenkem úplně všude, atmosféru strachu, prázdné obchody a šedé, hnusné město. Lukašenkův obličej jsem neviděl nikde. Předvolební kampaň je měsíc před volbama intenzivnější i u nás, jediný její projev je zvaní lidí k volbám bez jakéhokoliv ovlivňování pro kandidáty. Letos jich prý je hodně - režim zvolnil kontroly náležitostí kandidátek a těch prý oproti minulým volbám hodně přibylo.
Na ulicích jezdí ojetá, většinou západní, auta - žigulik, Moskvič nebo Volga je vzácností, v Petrohradě byla ruských aut většina. Lidé na ulici vypadají poněkud uniforměji, než je člověk zvyklý z domů - muži krátké vlasy, sportovní oblečení, ženy bych přirovnal k Litevkám - sukně, podpatky, dlouhé vlasy a skoro všechny krásné.
Obchody vypadají vcelku normálně, nejsou vidět nějak výrazně západní řetězce, ale importované zboží je vidět všude, nevšiml jsem si, že by se něčeho nedostávalo, i kvalita byla slušná. Jenom v Bělarusu prodávali strašné dreky. Se sortimentem to asi bude horší...
S domluvou nebyl problém - ruština samozřejmě jako jazyk vedla. Azbuka má pár jiných znaků, většinou stejných s češtinou, tak to nebyl problém číst. Angličtina byla ale hodně daleko v závěsu - ani mladí pracující na turistických místech nemluvili anglicky skoro vůbec. Další jazyky jsme ani nezkoušeli, údajně to ale bylo podobné.
Ceny jsou v Bělorusku o dost nižší než u nás, řekl bych o víc než třetinu všeobecně, něco levnější o hodně něco ne tak moc. Jídlo v pěkné turistické restauraci s pitím v centru se dalo pořídit bez problémů kolem 150 Kč, což je výborná cena.
Placení je potom kapitola sama pro sebe - mince jsem neviděl, bankovky mají v hodnotách od 100.000 do 10 rublů (asi 6 halířů...). Během prvního dne se mi z krásných 3 bankovek povedlo udělat asi 50 a bylo jenom hůř. Navíc je to strašně zavádějící - dovezl jsem si kopičku asi 20 bankovek v hodnotě asi 20Kč, za což nebyla na nádraží ani lahev vody. Člověk má pocit, že má spoustu peněz a přitom nemá nic...
No a taky se v Bělorusku všude staví. Cesty, železnice, obytné budovy, kanceláře... Krize jakoby nebyla. Průvodkyně jsme se na to samozřejmě ptali - prý měli před začátkem krize hodně vysoké úroky, takže neměli  tolik rizikových půjček a díky ekonomické izolaci se to k nim tak moc nepřeneslo...
Pobavily mě taky obrovské rozdíly snad ve všem - viděli jsme s pětiminutovým odstupem policejní žigulík a policejní Cadillac 300 wagon s americkýma majákama. Viděli jsme nějaký stařičký kozí dech a kolem něho projíždějící Harley Davidson předělaný na trojkolku.
Jako jedno z mála hlavních měst mi taky Minsk přišel národnostně jednolitý. Očividné přistěhovalce by člověk spočítal na prstech jedné ruky - za celé tři dny jsem viděl dva asiaty a jednoho černocha, jinak všechno zjevně bělorusové... Naše skupina, poskládaná z lidí snad ze 20 zemí byla hodn výrazná a lákala velkou pozornost.
Celkově je Bělorusko zvláštní země. Represivní orgány jsou vidět zhruba tolik, co v Rusku, na pohled vypadá země otevřeněji. Reklamy na cestovky se zahraničními destinacemi jsou běžné, stejně jako reklamy na WaT USA, mají McDonald... Mezi tím pak stojí čas od času nějaký ten Lenin nebo Berja. Sami Bělorusové se hlásí historicky ke všemu jenom ne k Rusku, jako obvykle se řadí do západní Evropy. Bělorusové znají Pobaltí, Litvu, dokonce mnohdy i Prahu. Jenom je vidět, že země a lidé nejsou moc bohatí. Lukašenkova diktatura tak nějak není moc poznat. Jak řekla průvodkyně - kdo nevystrkuje hlavu, dostane vzdělání, zdravotní péči, práci, bydlení, časem i auto a může si dělat co chce. Jednoduše, jasně, bez starostí a problémů... Pokud člověk chce v klidu a pohodě jednoduše žít a o nic se nestarat, je Bělorusko ideální. A v hlavních zprávách mu ještě večer vypočtou všechny úspěchy režimu a představí nový kombajn z produkce Minského Traktorového Závodu...

No a to by bylo k Minsku asi všechno, na co jsem si vzpomněl. Dalších pár dnů mě čeká škola, učení a dopisování seminárek, protože se už blíží konec školního roku tady na Erasmu. Tak nějak nečekám, že by se tak stalo moc nového. Zážitky z dnešní návštěvy protiteroristické jednotky ARAS tak přidám k budoucím zážitkům.

EDIT: Těžko to popsat líp. Bez dovolení objeveno u Dušana.