Konec Erasmu

Erasmus pro mě skončil včera ve 2 hodiny ráno. Zaznamenám si tak zážitky z posledních dní.
Poslední dny na koleji byly ve znamení loučení, večírků a víceméně i nudy. Během posledních dvou týdnů byla rozlučková párty snad každý večer. Největší byla ale jenom jedna, před Dušanovým odjezdem. Poněkud se zvrhla, tak se jezdilo na sušáku ze sprch jako ve vlaku i s průvodčí a černou pasažérkou na střeše, stříkalo se hasičákama a rozbilo se pár pokojů, bezpočet lahví a tak nějak všechno, co šlo a občas i něco, co nešlo. Kolejdědek hrozil policií, houkal požární alarm a tak vůbec to stálo za to. Ráno potom přišlo první velké loučení, odjížděli Nils, Roger a Justus, rozloučit se přišli skoro všichni.
A pak už to byl stereotyp - večer párty, přes den rozlučky, občas zajít do města dokoupit poslední suvenýry a dárky, navštěvovat zbývající kamarády a sledovat vyprazdňující se kolej.
Stereotyp aspoň trochu oživovalo to, že večírky už nebyly jenom bohapustě chlastací. Na rozlučku občas někdo připravil nějaké dobré národní jídlo. Marion tak dělala crepes s nutelou, marmeládou a flambovanými banány (díky za recept:-)), Eva s Annou suši, Julia připravila tapas...
Taky na rozlučce slovenky Peti se vařilo, dělaly se carbonaras a byly super. Tentokrát jsem pozorně odkoukával recept a postup, musím si je někdy udělat. Poslední párty před mým odjezdem se obešla dokonce i bez neustálého pořvávání "Vodka time" a pití "baby shots". Nikdo už neměl náladu, ani zbývající členové vodka klubu nechtěli otevírat lahev...
Během těch posledních dnů jsem si také ujasnil, kdo z Erasmáků mi bude chybět a kdo ne. Lidí, které bych za ty 4 měsíce mohl považovat za přátele, je páru. Jsem rád, že jsem si to ujasnil ještě před odjezdem.
Pár dnů před odjezdem jsem taky konečně viděl litevské Národní muzeum, tedy obě jeho části, Starý i Nový Arsenál. Nutno podotknout, že tak hrozivé národní muzeum jsem ještě neviděl. Exponáty ve vitrínkách bez ladu a skladu, sklenice z 19. století vedle zbytků meče z 15. století a pár tisíc let starého pazourku, popisky žádné, vysvětlení žádné, systém nebyl. Návštěvník jen zmateně a nechápavě bloudil mezi exponáty. Nový Arsenál měl aspoň části expozic řazeny přibližně podle doby, i tak to ale moc sláva nebyla.
Někde mezi komedií a Kafkou se pohyboval proces stěhování z koleje. Vyřizovali jsme si to 4 zaráz, kromě mě ještě Maďar Tamász, Němec Georg a Slovák Roman, měli jsme mezi sebou dva rusky mluvící. Jenom dohledání našich smluv zabralo asi 15 minut, přiřazení našich kolejkaret asi 5 a tak. Následovala kontrola našich pokojů, ke které přistoupili až po velké rozlučkové párty a pak ukončení procesu s hlavním kolejdědkem, o kterém jsme do té doby neměli ani tušení. Díky výměně mých spolubydlících blbě zaúčtovali platby kolejného a chtěli po mě navíc 400 litas v domnění, že jsem žil dva měsíce sám. Naštěstí jsem měl potvrzení z banky i s kopií. Po desetiminutovém studiu kusu papíru a 4 telefonech tak uznali chybu a já mohl jít. Deky a prostěradla jsem měl vracet až další den těsně před odjezdem. Řekli jsme, že odjíždíme v 5 ráno, tak jsme měli ještě den rezervu, kdyby se něco pokazilo.
Pak už mě čekalo jenom balení, poslední cesta do města na oběd, tisk vzkazu našim následovníkům na pokoji, loučení a odjezd. I ten poslední den byl stylový - opožděný autobus plný strkajících se lidí, pro které slovo "s dovolením" neexistuje a radši člověka kopnou, než aby si řekli o místo, pokažená objednávka v restauraci, nechápavá prodavačka, rušení domluveného bez důvodu... Všechno typicky litevské jsme stihli za poslední den.
Odjíždět jsme měli s ecolines, pro ně jela Nordeka, z nádraží ve Vilniusu o půl 11 večer. Autobus dojel z Rigy s půlhodinovým zpožděním, což jsme tak nějak očekávali. Příjemně překvapila omluvná SMS s délkou zpoždění. Poněkud neočekávané bylo, že jsme zpoždění dokonce dohnali a do Varšavy dojeli dřív, tak jsme si hodinu počkali. Cesta začala být veselá až v Lodži, kde se autobus pokazil. První dvě hodiny jsme strávili čekáním na nádraží, dalších asi 5 někde v garáží za městem a další dvě v dalším servisu, kde závady během půl hodiny opravili. Zbytek času se sháněly peníze na zaplacení. Nutno podotknout, že do prvního servisu jsme dojeli s jedinou závadou, tu druhou zařídili servisáci až při opravě té první.
To, že řidiči ani mladá a krásná průvodkyně nic nevěděli jsme tak nějak očekávali. Panák Metaxy pro každého v autobuse byl aspoň symbolickou záplatou na útrapy cesty. Šťastné a veselé Vánoce jsme si popřáli na benzínce v Polsku nad párkem v rohlíku.
Do Hradce Králové jsme dojeli místo v 5 večer ve 2 ráno. Rodiče mě už pár hodin čekali. Domů jsem se dostal ve 4 ráno... Erasmácký život a moje čtyřměsíční dovolené placená z peněz EU a Olomouckého kraje tak skončila. Teď probíhají Vánoce a potom už čekají jenom škola, práce a povinnosti. Rozptýlením ale budou dvě lednové návštěvy, se kterýma chci absolvovat část jejich eurotripu. Zatím to vypadá na úsek Brno-Bratislava-Budapešť-Vídeň-Ljubljana...
No a dál se s návštěvama uvidí. Cestování každopádně dost usnadní Interrail. Doufám, že toho stihnu projet co nejvíc - mám pocit, že lidi, které neuvidím za první rok po Erasmu neuvidím už nikdy. A to by byla škoda.


Tímto tento blog končí, už nebude co víc psát. Administrativa po návratu pravděpodobně proběhne bez mého výrazného zásahu a proces je popsán na netu Masaryčky.
Tak díky za komentáře, za pohledy a zprávy z domů, za návštěvy a tak vůbec.
Šiendien viskas. Viso gero!

A kdyby měl někdo nějakej dotaz k Erasmu, k Litvě, Pobaltí případně libovolné kombinaci těchto tří, rád odpovím na mailu tomas (tečka) kubesa (zavináč) seznam (tečka) cz.