Proč Pobaltí vypadá tak, jak vypadá?

Jak už jsem napsal na konci minulého článku, včera večer jsem si byl poslechnout debatu předních litevských analytiků, ekonomů, poslanců a akademiků o pádu amerického kapitalismu, sovětského komunismu a nástupnictví evropského přístupu k životu a hospodářství. Největším přínosem ale bylo aspoň částečné pochopení situace v Litvě. Celou myšlenku se tak pokusím formulovat a zapsat, bez jakéhokoliv nároku na správnost.
V 90. letech, po pádu zdejšího komunismu, se objevil velký zájem investorů o pobaltské země. Tito přicházeli většinou ze Skandinávie. Pobaltí je relativně blízko, jenom přes moře, hladové po všem "západním", nepříliš rozvinuté a hlavně snažící se co nejvíc odpoutat od Ruska a přimknout ke komukoliv jinému. Skandinávští investoři tohoto stavu rádi využili. Byla zde nesrovnatelně levnější pracovní síla, trh hladový po všem...
Brzo se začaly objevovat pobočky skandinávských firem, zastoupení značek a řetězců. Celý vývoj táhly skandinávské banky. Ty dokázaly přesvědčit vládu, aby co nejvíce snížila úrokové sazby. V Litvě se tak z ničeho nic objevila spousta levných peněz, za které se začalo budovat, rozvíjet a obchodovat. Není divu, napojení na Skandinávii slibovalo trvání tohoto rychlého rozvoje nejméně do doby, kdy Pobaltí dostihne ekonomickou úroveň Skandinávie, což i ti nejodvážnější očekávali za desetiletí.
Výsledkem bylo, že doslova všichni, od obyčejných lidí po velké firmy, měli úvěrů až nad hlavu. Na úvěr se kupovaly byty, auta, pozemky, budovaly se na nich firmy.
A pak přišla hospodářská krize.
Úvěry z ničeho nic zdražily, obyčejní lidé ani firmy najednou neměli na splátky navýšené o zvětšené úroky. Firmy tak začaly propouštět, krachovat, přestalo se vyrábět i prodávat. Obyčejní lidé neměli jak zaplatit hypotéky - zdražily, mnohdy přišli o práci... Firmy, vybudované na úvěrech, musely začít zdražovat své produkty - lidé neměli, za co je koupit, fixní náklady výrazně vzrostly... Ani Skandinávský trh nebyl nápomocen - měl dost problémů sám se sebou, zájem o zdražené litevské zboží poklesl. Právě naopak, zahraniční firmy místo pomoci nechávali zdejší pobočky krachovat jen aby ochránili firmu jako celek. Pobaltí tak prostě hodili přes palubu.
Banky, které před nedávnem pumpovaly od ekonomiky hory levných peněz, najednou začaly žádat o dotace a státní pomoc. Veškeré zajištění úvěrů a půjček se ukázalo v tak vypjaté situaci jako nedostatečné.
Příkladem budiž byty a bydlení - po nesplácení hypoték je banka zabavila, ale zjistila, že byt nemá kdo koupit za cenu, která by neznamenala pro banku ztrátu. A stát začal tuto pomoc poskytovat.
To zvedlo vlnu nevole. Obyčejným lidem se nelíbilo toto řešení, raději by viděli obrovské sumy dotací a státní pomoci v rukou občanů, kteří by dokázali vyřešit své úvěrové problémy, splácet půjčky, nakupovat a rozhýbat tak ekonomiku, než v rukou bank. Banky, viněné ze současné situace, z nich pokryjí bohatě své ztráty a víceméně se jim nic nestane. Obyčejní lidé, kteří se řídili radami těchto bank, vlády a víceméně i velmi rozumným očekáváním budoucí prosperity ale dále přichází o bydlení, práci, všechno.
Poněkud zmatená je role Evropské unie v celém tomto kolotoči. Na jednu stranu do Litvy pumpuje obrovské sumy peněz ze strukturálních fondů, které drží zemi aspoň trochu nad vodou a umožňují pokračovat aspoň v nějaké výstavbě. Na straně druhé přichází se spoustou omezení a požadavků, které zemi dále potápí, vrací do náruče Ruska, socialistů, případně všeho dohromady. Příkladem budiž vynucené uzavření jaderné elektrárny Ignalina, které fakticky znamená naprostou energetickou závislost na Rusku, aniž by se objevila jakákoliv pomoc v obtížné situaci, jež uzavření nevyhnutelně následovala.
Situaci dále komplikuje obrovská emigrace. Od dubna do listopadu odchází ze země 10.000 lidí každý měsíc,  to je 300 denně. Číslo je sice údajně zkreslené tím, že vláda začala chtít po emigrantech sociální a zdravotní pojištění zpětně za dobu co jsou pryč ze země, což vedlo k masivnímu oficiálnímu odhlašování lidí, kteří jsou dávno v zahraničí. Podle některých odhadů však číslo bez těchto "administrativních emigrantů" není o moc nižší.
Naprostým paradoxem je dopad investic do vzdělání. Mladí Litevci na univerzitách dostanou vzdělání plně srovnatelné s tím, co člověk dostane kdekoliv jinde v Evropě. Obvykle mluví dobře anglicky (ze školy), rozumí rusky (ze života) a okrajově umí jeden další jazyk (taky škola). Mladí Litevci tak fakticky mají kvalitní vzdělání, umí tři jazyky, ale nečeká je prakticky žádná budoucnost. Tak prostě hned po škole odejdou. Ti dnešní navíc nebudou zdaleka první, v cizině dávno mají známé, kamarády, zázemí. Odcestovat a už se nevrátit je tak snadné...
Situaci dobře ilustruje několik tvrzení, co jsem od Litevců slyšel - "Tady zůstanou jenom staří, blbí a patrioti" (šéf jedné z Vilniuských hasičáren), "Pro diplom si do školy půjdu se sbaleným kufrem v jedné ruce a letenkou ve druhé" (jeden kluk z koleje), "Polovinu kamarádů ze střední mám v zahraničí" (Martynas, jeden z hlavních mentorů)
Na debatě zaznělo hezké přirovnání - Majitel lihovaru bojuje za co nejlepší podmínky pro pití vodky - prodej 24/7, snížení věkových limitů, pití na ulicích... Pak si chce otevřít pobočku v novém městě a zjistí, že nemůže najít zaměstnance, všichni jsou totiž našrot ožralí.
S dopadem vzdělání je to stejné - ikdyž se objeví investor, brzo zjistí, že nemá, kdo by pro něho pracoval - vzdělaní, jejichž vzdělání podporoval, už utekli a ten zbytek všechno dělat neumí.
Celý litevský trh je tak dost deformovaný. Není kvalifikovaná pracovní síla a není, kdo by produkty kupoval. Situaci dále komplikuje řada dalších faktorů. Litva má problémy s polskou menšinou, má jazykové zákony, dle kterých musí cizinci přepisovat jména po litevsku, což se nikomu moc nelíbí. Poláci sem tak nechtějí, ikdyž by dokázali zajistit kvalifikovanou pracovní sílu. Doma se navíc mají líp, nemají důvod opouštět Polsko proto, aby se nechali omezovat jinde. Bojí se vlivu Ruska, Litevec nechce mít Rusa ve vedoucí pozici, ani shora, ani zdola. Poblíž tak zbývají Lotyši a tam je situace přinejmenším podobná.
Litva sice není moc sociální stát, podpory a důchody nestojí za nic, ale počet lidí na nich závislých roste. Navíc klesá počet lidí, co jsou schopni platit aspoň nějaké daně. Nezaměstnanost se pohybuje od oficiálních cca 10% k neoficiálním, za to reálnějším, 20%. Stát za sebou taky táhne další železnou kouli - všichni političtí vězni, utlačovaní a utiskovaní, mají řadu výhod. Mají na ně samozřejmě nárok a nejsou ani slabou náplastí na vytrpěné hrůzy, ale stojí spoustu peněz. Takto zvýhodněný je tady skoro každý druhý...
Litva je malá země, kde každý zná každého, bují tak šedá ekonomika. Za spoustu prací a úkonů se neodvádí daně, lidé jsou zaměstnání načerno, státu pak peníze chybí.
Bělorusko a Rusko mají s Litvou dlouhou hranici, levný alkohol, cigarety a dostupné zbraně a drogy. Bují tak organizovaný zločin, boj s ním stojí další peníze. Není divu, že Vilnius má nejvyšší počet vražd za rok na 100.000 obyvatel z celé EU. Korupce je častým jevem, korumpují se bezpečáci na nádraží, policisté při silniční kontrole, zaměstnanci kolejí, všichni.
Tohle všechno vytváří složitou změť problémů, kterou snad nikdo nedokáže vyřešit snadno a rychle... Pravice a pravicový, liberální přístup, je viněna z toho, že celou situaci způsobila nebo aspoň umožnila, levice je viněna z touhy po návratu starých pořádků.
Jediné řešení, které mě napadlo při psaní tohoto článku, je opětovné přimknutí ke Skandinávii, napojení na tamější trhy a snaha o nový rozvoj, tentokrát ale ne na dluh. Některé kontakty se přecejenom stále dochovaly a fungují...

A k těm mladým něco tady.