Konec Erasmu

Erasmus pro mě skončil včera ve 2 hodiny ráno. Zaznamenám si tak zážitky z posledních dní.
Poslední dny na koleji byly ve znamení loučení, večírků a víceméně i nudy. Během posledních dvou týdnů byla rozlučková párty snad každý večer. Největší byla ale jenom jedna, před Dušanovým odjezdem. Poněkud se zvrhla, tak se jezdilo na sušáku ze sprch jako ve vlaku i s průvodčí a černou pasažérkou na střeše, stříkalo se hasičákama a rozbilo se pár pokojů, bezpočet lahví a tak nějak všechno, co šlo a občas i něco, co nešlo. Kolejdědek hrozil policií, houkal požární alarm a tak vůbec to stálo za to. Ráno potom přišlo první velké loučení, odjížděli Nils, Roger a Justus, rozloučit se přišli skoro všichni.
A pak už to byl stereotyp - večer párty, přes den rozlučky, občas zajít do města dokoupit poslední suvenýry a dárky, navštěvovat zbývající kamarády a sledovat vyprazdňující se kolej.
Stereotyp aspoň trochu oživovalo to, že večírky už nebyly jenom bohapustě chlastací. Na rozlučku občas někdo připravil nějaké dobré národní jídlo. Marion tak dělala crepes s nutelou, marmeládou a flambovanými banány (díky za recept:-)), Eva s Annou suši, Julia připravila tapas...
Taky na rozlučce slovenky Peti se vařilo, dělaly se carbonaras a byly super. Tentokrát jsem pozorně odkoukával recept a postup, musím si je někdy udělat. Poslední párty před mým odjezdem se obešla dokonce i bez neustálého pořvávání "Vodka time" a pití "baby shots". Nikdo už neměl náladu, ani zbývající členové vodka klubu nechtěli otevírat lahev...
Během těch posledních dnů jsem si také ujasnil, kdo z Erasmáků mi bude chybět a kdo ne. Lidí, které bych za ty 4 měsíce mohl považovat za přátele, je páru. Jsem rád, že jsem si to ujasnil ještě před odjezdem.
Pár dnů před odjezdem jsem taky konečně viděl litevské Národní muzeum, tedy obě jeho části, Starý i Nový Arsenál. Nutno podotknout, že tak hrozivé národní muzeum jsem ještě neviděl. Exponáty ve vitrínkách bez ladu a skladu, sklenice z 19. století vedle zbytků meče z 15. století a pár tisíc let starého pazourku, popisky žádné, vysvětlení žádné, systém nebyl. Návštěvník jen zmateně a nechápavě bloudil mezi exponáty. Nový Arsenál měl aspoň části expozic řazeny přibližně podle doby, i tak to ale moc sláva nebyla.
Někde mezi komedií a Kafkou se pohyboval proces stěhování z koleje. Vyřizovali jsme si to 4 zaráz, kromě mě ještě Maďar Tamász, Němec Georg a Slovák Roman, měli jsme mezi sebou dva rusky mluvící. Jenom dohledání našich smluv zabralo asi 15 minut, přiřazení našich kolejkaret asi 5 a tak. Následovala kontrola našich pokojů, ke které přistoupili až po velké rozlučkové párty a pak ukončení procesu s hlavním kolejdědkem, o kterém jsme do té doby neměli ani tušení. Díky výměně mých spolubydlících blbě zaúčtovali platby kolejného a chtěli po mě navíc 400 litas v domnění, že jsem žil dva měsíce sám. Naštěstí jsem měl potvrzení z banky i s kopií. Po desetiminutovém studiu kusu papíru a 4 telefonech tak uznali chybu a já mohl jít. Deky a prostěradla jsem měl vracet až další den těsně před odjezdem. Řekli jsme, že odjíždíme v 5 ráno, tak jsme měli ještě den rezervu, kdyby se něco pokazilo.
Pak už mě čekalo jenom balení, poslední cesta do města na oběd, tisk vzkazu našim následovníkům na pokoji, loučení a odjezd. I ten poslední den byl stylový - opožděný autobus plný strkajících se lidí, pro které slovo "s dovolením" neexistuje a radši člověka kopnou, než aby si řekli o místo, pokažená objednávka v restauraci, nechápavá prodavačka, rušení domluveného bez důvodu... Všechno typicky litevské jsme stihli za poslední den.
Odjíždět jsme měli s ecolines, pro ně jela Nordeka, z nádraží ve Vilniusu o půl 11 večer. Autobus dojel z Rigy s půlhodinovým zpožděním, což jsme tak nějak očekávali. Příjemně překvapila omluvná SMS s délkou zpoždění. Poněkud neočekávané bylo, že jsme zpoždění dokonce dohnali a do Varšavy dojeli dřív, tak jsme si hodinu počkali. Cesta začala být veselá až v Lodži, kde se autobus pokazil. První dvě hodiny jsme strávili čekáním na nádraží, dalších asi 5 někde v garáží za městem a další dvě v dalším servisu, kde závady během půl hodiny opravili. Zbytek času se sháněly peníze na zaplacení. Nutno podotknout, že do prvního servisu jsme dojeli s jedinou závadou, tu druhou zařídili servisáci až při opravě té první.
To, že řidiči ani mladá a krásná průvodkyně nic nevěděli jsme tak nějak očekávali. Panák Metaxy pro každého v autobuse byl aspoň symbolickou záplatou na útrapy cesty. Šťastné a veselé Vánoce jsme si popřáli na benzínce v Polsku nad párkem v rohlíku.
Do Hradce Králové jsme dojeli místo v 5 večer ve 2 ráno. Rodiče mě už pár hodin čekali. Domů jsem se dostal ve 4 ráno... Erasmácký život a moje čtyřměsíční dovolené placená z peněz EU a Olomouckého kraje tak skončila. Teď probíhají Vánoce a potom už čekají jenom škola, práce a povinnosti. Rozptýlením ale budou dvě lednové návštěvy, se kterýma chci absolvovat část jejich eurotripu. Zatím to vypadá na úsek Brno-Bratislava-Budapešť-Vídeň-Ljubljana...
No a dál se s návštěvama uvidí. Cestování každopádně dost usnadní Interrail. Doufám, že toho stihnu projet co nejvíc - mám pocit, že lidi, které neuvidím za první rok po Erasmu neuvidím už nikdy. A to by byla škoda.


Tímto tento blog končí, už nebude co víc psát. Administrativa po návratu pravděpodobně proběhne bez mého výrazného zásahu a proces je popsán na netu Masaryčky.
Tak díky za komentáře, za pohledy a zprávy z domů, za návštěvy a tak vůbec.
Šiendien viskas. Viso gero!

A kdyby měl někdo nějakej dotaz k Erasmu, k Litvě, Pobaltí případně libovolné kombinaci těchto tří, rád odpovím na mailu tomas (tečka) kubesa (zavináč) seznam (tečka) cz.

Posledních pár dnů před odjezdem

Do odjezdu z Vilniusu, Litvy a celého Erasmu mi zbývá jenom 10 dnů. Je na čase si trochu shrnout dojmy z toho, co se za posledních pár dnů událo.
Většina lidí horečně dohání školu, dopisuje seminárky, učí se na zkoušky. Já jsem rád, že se mě to netýká - všechny práce jsem napsal a odevzdal s velkým předstihem, látku do předmětů, kde byla zkouška pochopil z výuky a tak je pro mě závěr studia pohodový. I věci domů na Masárnu mám víceméně hotové, chybí mi jenom jeden souhrn judikatury do procesu, který si udělám doma na pořádném internetovém připojení nebo ve škole v knihovně a příklady do Pozemku, na které se chci inspirovat u ostatních...
S ukončením předmětů byl spojený obvyklý zmatek - do EC Competition nám vyučující od října sliboval 2 teoretické a jednu praktickou otázku u písemné zkoušky a jedinou verzi právních předpisů, jím donesenou a zkontrolovanou kvůli opisování. Nakonec byla jedna teoretická a 5 praktických otázek a předpisy nedonesl. Naštěstí jsem je nepotřeboval. Na 7 bodů z 10 stačily cca 2 hodiny přípravy před zkouškou a cca 2 hodiny v průběhu semestru.
Do EC Company jsem měl odevzdáno dva týdny před termínem a vyučující mi oznámil FAIL, protože na můj mail se seminárkou zapomněl. Naštěstí se všechno vyjasnilo, počet bodů zatím neznám.
Do Police and Terrorism prevention jsme měli původně psát seminárku a obsah odprezentovat, pak jsme měli jenom prezentovat a nakonec nám přidali test. Test jsme ukecali (Díky Peti:-)) a já dostal za 3 hodiny práce 10/10 cum laude.
Do Základů litevštiny jsme měli prezentovat v litevštině vybrané téma. V doporučeném výběru byla Má vlast, Moje město, Můj Erasmus/Vilnius/Litva, Moje cestování a tomu podobné. K tomu jsme přibližně měli i slovíčka a gramatiku. Já si nepříliš rozumně vybral Česká tajemství. Nějak jsem si neuvědomil, že na povídání o Freudovi, lodním šroubu, genetice a krevních skupinách nemám potřebné jazykové znalosti a byla by to nuda. Přesto se to nakonec nějak podařilo a další 10/10 byla na světě, tak jako u všech účastníků kurzu.
Do CSI mi pořád zbývá odevzdat složku s fotkama těla a popiskama. Doufám, že mi to Janina vezme, úpravy podle konzultace jsem udělal. Každému sice říká něco úplně jiného, ale snad tam mám už všechny možnosti. A když ne, kreditů nám víc než dost...
Pak jsme taky byli na exkurzi za Kubou na hasičárně. Provedl nás celou budovou, prolezli jsme si auta, vyzkoušeli výstroj, svezli se po tyči a poslechli si zasvěcený výklad profíka. Původně nás mělo jít asi 50, naštěstí došlo kolem 15 lidí, což se ukázalo jako ideální počet. Odpadli hlavně taliání a španěláci, tak exkurze proběhla bez průseru.
No a poslední dny jsou ve znamení posledních párty. Včera měl Rok narozeniny, předtím jsme měli Vánoční párty, předtím zase něco... No a když není párty s nějakým důvodem, tak stačí vzít pár piv a jít k někomu na návštěvu. Na párty se to vždycky brzo rozroste.
Vánoční párty byla událost sama o sobě. Pořádali ji mentoři, vybrali nějaké peníze, popsali nám dresscode a nechali každého donést malý dárek. Sešli jsme se před kolejí, odkud nás dovedli na kraj Vilniusu do jednoho velkého domu. Po cestě samozřejmě zabloudili:-). V domě nás čekal vánoční stromek, hudba, bazén, sauna a spousta jídla. Zásoby pití jsme donesli vlastní a to co jsme vypili po cestě jsme dokoupili na nedaleké benzínce.
Po pár proslovech na začátku jsme dostali certifikáty a CDčka s fotkama, pár lidí, co tak nějak víc vyčnívají dostali nějaké ceny, podívali jsme se na pár hezky zparodovaných fotek a videí a šlo se pít. Ještě před půlnocí byli první odvážlivci v bazénu, já se přidal asi kolem půlnoci. Sauna přišla mezi koupáním v ledové vodě vhod:-). Večer byl zábavný a povedený, povedlo se mi udržet většinu věcí suchých, takže jsem to snad ani neomarodil. Kolem 2 ráno jsme to s Terkou zabalili a po chvilce marného volání taxíků jeden prostě zastavili na ulici a dojeli na kolej. No a jako dárek jsem dával flašku Ality - sektu a dostal jsem deník. Růžový. Naštěstí jsem ho aspoň donesl:-).
No a párty bude mít v pondělí menší dohru. Nejmenovaní účastníci lili do bazénu pivo a pochcali kameny v sauně, navíc se poztrácela hora věcí včetně peněženek a na párty byla kopa lidí, co neplatili příslušný vstup. Kvůli tomu se s námi chce Ieva sejít v pondělí a nějak to řešit...
Taky jsme byli v centru podívat se na rozsvěcení vánočního stromku u Arkikatedry. Předtím byl krátký koncert, potom ohňostroj a bylo to vcelku hezké. Litevci se tradičně cpali, svařák tradičně chutnal, na vánočních trzích prodávali tradiční pletené a kožešinové věci a jídlo...
Rokova párty byla taky povedená, přišli snad všichni, takže se to neobešlo bez příslušného randálu a bordelu.  Celkem brzo jsme se začali stěhovat před kolejdědkem z jednoho patra na druhé. Prošli jsme snad tři kuchyně a dva pokoje jenom než jsem odešel. Udělal jsem taky nějaké fotky, ať mám na párty trochu vzpomínku, na žádné jsem pořádně nefotil.
Na párty mě ale opět překvapila jedna věc, která začíná být čím dál zřetejnější - Erasmáky kolejdědek vyhazoval nemilosrdně z kuchyní i pokojů a hrozil trestama. Rusky mluvící ho byli vždycky za pár minutek schopní ukecat o další půlhodinku a Litevcům stačily dvě věty a odešel. Ptal jsem se jich, jak to udělali, bez odpovědi. Ptal jsem se, proč se nepřidají na párty, proč neodpoví na pozdrav, proč se nás straní. Litevec s Litevkou najednou zapomněli na svoji perfektní angličtinu a dělali, že nerozumí. Čím to, těžko říct. Slova děkana z oficiálního uvítání o tom, jak nás rádi vidí, poněkud blednou.
No a už je poznat, že se blíží konec. Předáváme si adresy, plánujeme návštěvy, nakupujeme vánoční dárky a suvenýry a uvědomujeme si, že už je konec a že se nikdy nic takového nezopakuje. S největší pravděpodobností se taky už nikdy neuvidíme. Domů se mi chce čímdál míň a rozmýšlím, že bych sem v lednu přijel aspoň na týden znovu. Doufám, že to nějak půjde domluvit s přespáním na koleji... Druhou stranou je to, že jedna cesta na pár dnů sem by mě stála tolik, co dovolená na lyžích nebo návštěva prakticky kohokoliv během roku po celé Evropě... A začít si zvykat doma, v nudě a šedi a pak se vrátit sem a znovu si to všechno připomenout se nezdá jako dobrý nápad...
Každopádně se mi už v hlavě rýsuje plán na čtyři velké cesty. První by byla jenom do Portugalska, s Ryanairem za Teresou a Duartem. Návrat by byl ideální nějak z Madridu, ať vidím i kus Španělska. S Ryanairem to půjde jenom s přestupem, tak chci vybrat cestu tak, abych mohl někoho nebo něco navštívit i při přestupu.
Druhá cesta by byla do Bulharska za Marijou, kam kromě Sofie musím ještě vymyslet. Třetí cesta by byla nejzajímavější a nejsložitější - začít v Bratislavě za Slovákama, pak do Budapešti a Maďarska za Maďarama a snad i Viky, pak do Ljubljany za Rokem a Petrou a po cestě zpátky do Vídně a Linze za Conny.
Čtvrtá cesta by potom vedla do Paříže za Jančou a Rotterdamu za Taryn s případnýma zastávkama v Bruselu, Gentu a Groningenu, podle toho kdo známý tam zrovna bude.
No a pokud pojedu zpátky do Vilniusu, tak chci udělat pár zastávek po Polsku, minimálně ve Varšavě...
Plánů je tak zase dost, uvidím, kolik z nich budu moct realizovat. Přecejenom chci studovat dvě školy a budu muset pracovat... Času tak asi moc zbývat nebude, s penězi to bude totéž. Už teď je mi ale jasné, že pokud nepojedu v prvním roce po návratu, nepojedu už nikdy.

A co potom?

Potom tohle. Už je to i diagnoza.

Proč Pobaltí vypadá tak, jak vypadá?

Jak už jsem napsal na konci minulého článku, včera večer jsem si byl poslechnout debatu předních litevských analytiků, ekonomů, poslanců a akademiků o pádu amerického kapitalismu, sovětského komunismu a nástupnictví evropského přístupu k životu a hospodářství. Největším přínosem ale bylo aspoň částečné pochopení situace v Litvě. Celou myšlenku se tak pokusím formulovat a zapsat, bez jakéhokoliv nároku na správnost.
V 90. letech, po pádu zdejšího komunismu, se objevil velký zájem investorů o pobaltské země. Tito přicházeli většinou ze Skandinávie. Pobaltí je relativně blízko, jenom přes moře, hladové po všem "západním", nepříliš rozvinuté a hlavně snažící se co nejvíc odpoutat od Ruska a přimknout ke komukoliv jinému. Skandinávští investoři tohoto stavu rádi využili. Byla zde nesrovnatelně levnější pracovní síla, trh hladový po všem...
Brzo se začaly objevovat pobočky skandinávských firem, zastoupení značek a řetězců. Celý vývoj táhly skandinávské banky. Ty dokázaly přesvědčit vládu, aby co nejvíce snížila úrokové sazby. V Litvě se tak z ničeho nic objevila spousta levných peněz, za které se začalo budovat, rozvíjet a obchodovat. Není divu, napojení na Skandinávii slibovalo trvání tohoto rychlého rozvoje nejméně do doby, kdy Pobaltí dostihne ekonomickou úroveň Skandinávie, což i ti nejodvážnější očekávali za desetiletí.
Výsledkem bylo, že doslova všichni, od obyčejných lidí po velké firmy, měli úvěrů až nad hlavu. Na úvěr se kupovaly byty, auta, pozemky, budovaly se na nich firmy.
A pak přišla hospodářská krize.
Úvěry z ničeho nic zdražily, obyčejní lidé ani firmy najednou neměli na splátky navýšené o zvětšené úroky. Firmy tak začaly propouštět, krachovat, přestalo se vyrábět i prodávat. Obyčejní lidé neměli jak zaplatit hypotéky - zdražily, mnohdy přišli o práci... Firmy, vybudované na úvěrech, musely začít zdražovat své produkty - lidé neměli, za co je koupit, fixní náklady výrazně vzrostly... Ani Skandinávský trh nebyl nápomocen - měl dost problémů sám se sebou, zájem o zdražené litevské zboží poklesl. Právě naopak, zahraniční firmy místo pomoci nechávali zdejší pobočky krachovat jen aby ochránili firmu jako celek. Pobaltí tak prostě hodili přes palubu.
Banky, které před nedávnem pumpovaly od ekonomiky hory levných peněz, najednou začaly žádat o dotace a státní pomoc. Veškeré zajištění úvěrů a půjček se ukázalo v tak vypjaté situaci jako nedostatečné.
Příkladem budiž byty a bydlení - po nesplácení hypoték je banka zabavila, ale zjistila, že byt nemá kdo koupit za cenu, která by neznamenala pro banku ztrátu. A stát začal tuto pomoc poskytovat.
To zvedlo vlnu nevole. Obyčejným lidem se nelíbilo toto řešení, raději by viděli obrovské sumy dotací a státní pomoci v rukou občanů, kteří by dokázali vyřešit své úvěrové problémy, splácet půjčky, nakupovat a rozhýbat tak ekonomiku, než v rukou bank. Banky, viněné ze současné situace, z nich pokryjí bohatě své ztráty a víceméně se jim nic nestane. Obyčejní lidé, kteří se řídili radami těchto bank, vlády a víceméně i velmi rozumným očekáváním budoucí prosperity ale dále přichází o bydlení, práci, všechno.
Poněkud zmatená je role Evropské unie v celém tomto kolotoči. Na jednu stranu do Litvy pumpuje obrovské sumy peněz ze strukturálních fondů, které drží zemi aspoň trochu nad vodou a umožňují pokračovat aspoň v nějaké výstavbě. Na straně druhé přichází se spoustou omezení a požadavků, které zemi dále potápí, vrací do náruče Ruska, socialistů, případně všeho dohromady. Příkladem budiž vynucené uzavření jaderné elektrárny Ignalina, které fakticky znamená naprostou energetickou závislost na Rusku, aniž by se objevila jakákoliv pomoc v obtížné situaci, jež uzavření nevyhnutelně následovala.
Situaci dále komplikuje obrovská emigrace. Od dubna do listopadu odchází ze země 10.000 lidí každý měsíc,  to je 300 denně. Číslo je sice údajně zkreslené tím, že vláda začala chtít po emigrantech sociální a zdravotní pojištění zpětně za dobu co jsou pryč ze země, což vedlo k masivnímu oficiálnímu odhlašování lidí, kteří jsou dávno v zahraničí. Podle některých odhadů však číslo bez těchto "administrativních emigrantů" není o moc nižší.
Naprostým paradoxem je dopad investic do vzdělání. Mladí Litevci na univerzitách dostanou vzdělání plně srovnatelné s tím, co člověk dostane kdekoliv jinde v Evropě. Obvykle mluví dobře anglicky (ze školy), rozumí rusky (ze života) a okrajově umí jeden další jazyk (taky škola). Mladí Litevci tak fakticky mají kvalitní vzdělání, umí tři jazyky, ale nečeká je prakticky žádná budoucnost. Tak prostě hned po škole odejdou. Ti dnešní navíc nebudou zdaleka první, v cizině dávno mají známé, kamarády, zázemí. Odcestovat a už se nevrátit je tak snadné...
Situaci dobře ilustruje několik tvrzení, co jsem od Litevců slyšel - "Tady zůstanou jenom staří, blbí a patrioti" (šéf jedné z Vilniuských hasičáren), "Pro diplom si do školy půjdu se sbaleným kufrem v jedné ruce a letenkou ve druhé" (jeden kluk z koleje), "Polovinu kamarádů ze střední mám v zahraničí" (Martynas, jeden z hlavních mentorů)
Na debatě zaznělo hezké přirovnání - Majitel lihovaru bojuje za co nejlepší podmínky pro pití vodky - prodej 24/7, snížení věkových limitů, pití na ulicích... Pak si chce otevřít pobočku v novém městě a zjistí, že nemůže najít zaměstnance, všichni jsou totiž našrot ožralí.
S dopadem vzdělání je to stejné - ikdyž se objeví investor, brzo zjistí, že nemá, kdo by pro něho pracoval - vzdělaní, jejichž vzdělání podporoval, už utekli a ten zbytek všechno dělat neumí.
Celý litevský trh je tak dost deformovaný. Není kvalifikovaná pracovní síla a není, kdo by produkty kupoval. Situaci dále komplikuje řada dalších faktorů. Litva má problémy s polskou menšinou, má jazykové zákony, dle kterých musí cizinci přepisovat jména po litevsku, což se nikomu moc nelíbí. Poláci sem tak nechtějí, ikdyž by dokázali zajistit kvalifikovanou pracovní sílu. Doma se navíc mají líp, nemají důvod opouštět Polsko proto, aby se nechali omezovat jinde. Bojí se vlivu Ruska, Litevec nechce mít Rusa ve vedoucí pozici, ani shora, ani zdola. Poblíž tak zbývají Lotyši a tam je situace přinejmenším podobná.
Litva sice není moc sociální stát, podpory a důchody nestojí za nic, ale počet lidí na nich závislých roste. Navíc klesá počet lidí, co jsou schopni platit aspoň nějaké daně. Nezaměstnanost se pohybuje od oficiálních cca 10% k neoficiálním, za to reálnějším, 20%. Stát za sebou taky táhne další železnou kouli - všichni političtí vězni, utlačovaní a utiskovaní, mají řadu výhod. Mají na ně samozřejmě nárok a nejsou ani slabou náplastí na vytrpěné hrůzy, ale stojí spoustu peněz. Takto zvýhodněný je tady skoro každý druhý...
Litva je malá země, kde každý zná každého, bují tak šedá ekonomika. Za spoustu prací a úkonů se neodvádí daně, lidé jsou zaměstnání načerno, státu pak peníze chybí.
Bělorusko a Rusko mají s Litvou dlouhou hranici, levný alkohol, cigarety a dostupné zbraně a drogy. Bují tak organizovaný zločin, boj s ním stojí další peníze. Není divu, že Vilnius má nejvyšší počet vražd za rok na 100.000 obyvatel z celé EU. Korupce je častým jevem, korumpují se bezpečáci na nádraží, policisté při silniční kontrole, zaměstnanci kolejí, všichni.
Tohle všechno vytváří složitou změť problémů, kterou snad nikdo nedokáže vyřešit snadno a rychle... Pravice a pravicový, liberální přístup, je viněna z toho, že celou situaci způsobila nebo aspoň umožnila, levice je viněna z touhy po návratu starých pořádků.
Jediné řešení, které mě napadlo při psaní tohoto článku, je opětovné přimknutí ke Skandinávii, napojení na tamější trhy a snaha o nový rozvoj, tentokrát ale ne na dluh. Některé kontakty se přecejenom stále dochovaly a fungují...

A k těm mladým něco tady.

Exkurze, exkurze, exkurze...

Posledních pár dní se neslo ve znamení exkurzí všeho druhu. Stálo by za to si to všechno zapsat, než se mi to beznadějně pomíchá.
První byla v pátek, už před víkendem. Jeli jsme do sídla litevské speciální jednotky ARAS (kom zkratky to taky znamená orel). Exkurzi nám zajistil vyučující z Police and Terrorism prevention. Jeli jsme dokonce i školním autobusem a s Ievou. Nakonec se zúčastnilo kolem 10 lidí.
Provedli nás po celé budově, kde sídlí, povykládali něco o výcviku, historii jednotky, jejích úkolech a jejich změně za posledních pár let, mezinárodní spolupráci, pustili nám video o jejich činnosti a snad půl hodiny odpovídali na všechny možné i nemožné dotazy. Prováděl nás samotný velitel celé jednotky, takže odpovědi byly víc než zasvěcené. Věděl o speciálních jednotkách všech zemí, z nichž se exkurze někdo zúčastnil, dokonce s většinou společně cvičí.
Pak nás nechali si chvilku pohrát a zapózovat s jejich vybavením. Kromě neprůstřelných vest, helem a štítů nám ukázali i většinu užívaných zbraní. Pistole, brokovnice, samopaly, pušky a odstřelovačky se prostě válely na stole, přímo před téměř každou zbraní potom na ukázku pár ostrých nábojů. No, vzhledem k sestavě naší skupiny a inteligenci některých členů to byl docela odvážný krok. Nicméně jsem za to rád, konečně jsem držel v ruce snad všechny zbraně, co jsem kdy držet chtěl.
Následovala prohlídka obrněného auta a dodávky s robotem na zneškodňování bomb, všechno jsme si mohli prolézt, osahat, mnohdy vyzkoušet. Exkurze tak určitě stála za to, dozvěděli jsme se věci, které nevíme ani o našich národních zásahovkách.
Další exkurze se konala včera. Byli jsme na kriminalistické centrále tady ve Vilniusu. Opět se konala prohlídka celé budovy, laboratoří na analýzu drog (tam se válely i ukázky, většinou ne zrovna malé), zbrojnice, kde uchovávají zbraně kvůli balistickým zkouškám, další místnost, kde měli pro podobné účely výbušniny, pracoviště na odhalování padělaných peněz a dokumentů, opět s ukázkami. Většina dokumentů a peněz, co nám ukázali, vypadala opravdu velmi dobře, padělatele mají velmi šikovné. Pak jsme viděli laboratoře na analýzu nelegálně vyráběného alkoholu, kde jsme si očichali ty utrejchy, co si tady lidi vaří doma. Poslední pracoviště, které nám ukázali, byla identifikace vozidel, většinou kradených.
Během celé exkurze nám všichni ochotně odpovídali na dotazy, uváděli statistické údaje spolu se zajímavými příklady z praxe... Celá exkurze tak stála za to.
Poslední exkurze se konala dnes. Cílem byla laboratoř forenzní medicíny, kterou máme prakticky pod oknama koleje. Hlavní částí byla pitva, tu jsem milerád vynechal a došel jsem až na druhý sraz pro měkoty o hodinu pozděj:-). Tam jsem se po chvilce dočkal bledé skupinky, lapající po čerstvém vzduchu u vchodu do budovy:-). Počkal jsem si ještě, až ostatní absolvují snímání otisků prstů z mrtvoly a na prohlídku zbytku budovy a laboratoří jsem se už přidal.
Opět jsme viděli analýzu alkoholu a drog, navíc nám popovídali o tom, jak se zjišťuje původ zranění na mrtvých, jak se zjišťuje DNA ze vzorku a popsali příslušné procesy, povykládali a ukázali snímání důkazů z oděvů a dalších předmětů... Celkově tak myslím, že mám analytické disciplíny kriminalistiky hezky pokryté. Teoretický úvod máme z výuky, praktické ukázky z exkurzí. Konečně tak vím, co to znamenaly všechny ty údaje z policejních protokolů a hlavně jak na ně přišli.
Celkově mě u všech exkurzí překvapila malá účast - úspěchem bylo, když se dostavila půlka lidí, kterých se to týkalo. Přitom byly všechny zajímavé, nenáročné, nic nestály, netrvaly dlouho, nebyly brzo ráno ani pozdě večer... Prostě nechápu.
No a poslední exkurze, co nás čeká, je na hasičárnu za Kubou. Tím budu mít celou sbírku - policie, nemocnice, hasiči. Doufám, že ji nijak nebudu rozšiřovat.
No a trochu z jiného soudku - v posledních dnech jsem dokončil všechny úkoly do školy, zbývá mi jenom prezentace do Basic Lithuanian a analýza judikatury do Správního procesu domů. Litevštinu udělám o víkendu, správu až doma, ve škole u ASPI a dalších informačních systémů. Mám tak poměrně dost času na rozlučky a užívání si konce Erasmu. No a včera večer jsem byl na debatě o pádu kapitalismu amerického střihu a komunismu sovětského střihu. Paradoxně jsem si ale odnesl nejvíc o tom, co se vlastně stalo v Pobaltí a proč je zdejší ekonomika tak v háji. svůj laický a naprosto zjednodušený pohled se pokusím co nejdřív zapsat, než se mi začnou vytrácet detaily.

Minsk

Tak jsem se konečně dostal k zápisku o našem výletu do Minsku.
Den před odjezdem jsem si byl měnit peníze. Za 150LTL jsem dostal nějakých 175.000 běloruských rublů. Už tou dobou jsem doufal, že nemají kopějky a bankovky končí tak u stovky. No, nekončí...
Vyjížděli jsme minulý pátek brzo ráno. Sraz jsme měli na nádraží v 6 - s pohodlnou 40minutovou rezervou do odjezdu vlaku. S místní dopravou z koleje to znamenalo vstávat kolem 4 ráno. Čtvrtek předtím se tak obvyklá párty poněkud omezila. I tak byla úspěšná - byl to poslední fundraising na dětičky s TBC spojený s předáním poslední dražené věci - zázračné norské čokolády. Fundraising se povedl, když jsme celkem nasbírali 1100 pivních lahví a vybrali 3,5 litru mincí. Vím jenom objem, tuhle hromadu nikdo nepočítá... Za samotnou poslední část se sešlo přes 500 lahví, 75 jich dodal pokoj 1112B :-). Čokoládu jsem nakonec dostal já, když se Timas neobjevil u předávání a já byl druhým účastníkem předchozí dražební bitvy.
Ale zpátky k Minsku - už odjezd byl úspěšný, když jsme ztratili jednoho Itala. Jelo nás dohromady asi 60, Italů a Španělů bylo nejvíc. Bohužel. Cesta vlakem zabrala něco kolem 4 hodin a tři píva. Přes hranice jsme prošli bez problémů. Naštěstí jsme nemuseli vystupovat jako po cestě do Petrohradu.
Do Minsku jsme dojeli kolem 11 hodiny. Metrem jsme dojeli do našeho hotelu. Metro mají hezké, ale na Petrohrad to nemá. Svých oblíbených eskalátorů jsem si ale i tak užil dost. Lístek za 700 rublů (asi 4 Kč) za jednu jízdu je snad ten nejlevnější, co jsem kdy viděl.
Hotel nebyl nic moc, část byla po rekonstrukci, část před. Náš pokoj byl bohužel před, čekalo nás tak stařičké zařízení a tapety. Holiday Inn v Petrohradu to nebyl, ale i tak jsme byli spokojení.
Po příjezdu jsme měli dvě hodinky na odpočinek a vybalení, které jsme využili k procházce po okolí a návštěvě obchodního domu Belarus. Posléze se objevila průvodkyně a začala prohlídka města. Viděli jsme část starého města, ostrov slz, divadla, vládní budovy, ulice, lidi, policajta na každém rohu, atmosféru, všechno... Po prohlídce jsme jeli k hotelu a v jedné hospodě si dali pizzu a pivo, já navíc čaj - nějak na mě lezla nemoc. Po příchodu na hotel jsme koukli na film dabovaný do ruštiny a šli spát. Já neměl na párty ani pomyšlení - byl jsem nevyspalý, nemocný a nacpaný Paralenem až po uši.
Další den jsme začali snídaní. Výběr jídla nebyl špatný, ale nějak to nebylo nic moc... Holiday Inn prostě nastavil laťku příliš vysoko.
Po snídani nás čekala prohlídka města. Na hlavní skupinu s průvodkyní jsme ani nečekali. Sraz v 11 a příslib pomalého postupu městem, rušeného neustálým italským a španělským žvaněním a pokřikováním nás nelákal. Už začátek stál za to, když jsme vylezli z metra a okamžitě začali fotit všechno kolem. Až po chvíli jsme zjistili, že fotíme prezidentský palác, což se nesmí ani náhodou a dali se na ústup. Za celý den jsme viděli nádraží, Palác republiky, památník vítězství, fotbalový stadion, všechny památky předchozího večera, sídlo vlády a parlamentu s obří sochou Lenina, spoustu divadel, ministerstev a vládních budov, Národní knihovnu a tak nějak prostě všechno, co Minsk nabízí. Překvapilo mě, že u se u velkého památníku vítězství fotí svatebčané... Zastavili jsme se taky v muzeu okupace a druhé světové války. Je uděláno velmi dobře, se spoustou exponátů, rekonstrukcí a dobových materiálů. Jenom mrzí popisky pouze v azbuce, u kterých mi čtení trvalo pekelně dlouho. Aspoň jsem se ale pocvičil. V Národní knihovně dokonce pracuje mladá paní, co studovala češtinu a mluvila snad líp, než já:-). Večerní popovídání bohužel neprošlo - manželovi by se to nelíbilo.
Po všech památkách jsme si taky zašli na hokej. Hráli minští zubři s lotyšskou Rigou. Atmosféra byla výborná, dopadlo to 2:5, když Minsk dostal s přehledem nasázeny 4 góly už v první třetině. Po dvou třetinách jsem to zabalil a šel si prohlédnout nasvícenou Národní knihovnu. A dobře jsem udělal - celá mnohapatrová budova mění barvy, vzory a kdovícoještě a vypadá to neskutečně, celou noc.
Po návratu na hotel jsem povečeřel kopec pomerančů, koupil si nějaký ten suvenýr a nakonec šel spát. Párty bych opět asi nezvládl. Údajně se popíjelo u někoho na pokoji a pak se jelo do města do nějakého klubu. Kvůli přísnému dresscode, který nikdo nesplňoval, se postupně všichni povraceli zpět na hotel a já tak o nic moc nepřišel.
Další den ráno jsme se po snídani odhlásili z hotelu a vyrazili na kraj města, podívat se na druhoválečný pomník a obelisk věnovaný obětem místního koncentráku. Památník byl dobrý, obelisk za moc nestál. Hlavní ale bylo, že stál až za panelovou čtvrtí na kraji Minsku, u něčeho jako zbytku malé dřevěné vesničky. Viděli jsme tak, jak to opravdu vypadá v Bělorusku mimo turistické trasy, kam průvodci nevodí. Po návratu do centra jsme složili bágly v úschovně na nádraží a vydali se do severní části města. Tam nás už čekal další druhoválečný památník, areál BelEXPA, hotel Belarus, Komunistická ulice a mnoho dalšího.
Na sraz na nádraží jsme došli akorát, vyzvedli si tašky ze skříněk, kde se místo žetonů používaly staré kopějky a šli utratit poslední rubly za suvenýry. Do Vilniusu jsme dojeli v plném počtu kolem 10, zašli vyrovnat politické působení výletu do McDonaldu a jeli na kolej spát.
No a teď něco k tomu, jak to v Bělorusku vypadá měsíc před prezidentskými "volbami"... Čekal jsem letáky, plakáty a agitace s Lukašenkem úplně všude, atmosféru strachu, prázdné obchody a šedé, hnusné město. Lukašenkův obličej jsem neviděl nikde. Předvolební kampaň je měsíc před volbama intenzivnější i u nás, jediný její projev je zvaní lidí k volbám bez jakéhokoliv ovlivňování pro kandidáty. Letos jich prý je hodně - režim zvolnil kontroly náležitostí kandidátek a těch prý oproti minulým volbám hodně přibylo.
Na ulicích jezdí ojetá, většinou západní, auta - žigulik, Moskvič nebo Volga je vzácností, v Petrohradě byla ruských aut většina. Lidé na ulici vypadají poněkud uniforměji, než je člověk zvyklý z domů - muži krátké vlasy, sportovní oblečení, ženy bych přirovnal k Litevkám - sukně, podpatky, dlouhé vlasy a skoro všechny krásné.
Obchody vypadají vcelku normálně, nejsou vidět nějak výrazně západní řetězce, ale importované zboží je vidět všude, nevšiml jsem si, že by se něčeho nedostávalo, i kvalita byla slušná. Jenom v Bělarusu prodávali strašné dreky. Se sortimentem to asi bude horší...
S domluvou nebyl problém - ruština samozřejmě jako jazyk vedla. Azbuka má pár jiných znaků, většinou stejných s češtinou, tak to nebyl problém číst. Angličtina byla ale hodně daleko v závěsu - ani mladí pracující na turistických místech nemluvili anglicky skoro vůbec. Další jazyky jsme ani nezkoušeli, údajně to ale bylo podobné.
Ceny jsou v Bělorusku o dost nižší než u nás, řekl bych o víc než třetinu všeobecně, něco levnější o hodně něco ne tak moc. Jídlo v pěkné turistické restauraci s pitím v centru se dalo pořídit bez problémů kolem 150 Kč, což je výborná cena.
Placení je potom kapitola sama pro sebe - mince jsem neviděl, bankovky mají v hodnotách od 100.000 do 10 rublů (asi 6 halířů...). Během prvního dne se mi z krásných 3 bankovek povedlo udělat asi 50 a bylo jenom hůř. Navíc je to strašně zavádějící - dovezl jsem si kopičku asi 20 bankovek v hodnotě asi 20Kč, za což nebyla na nádraží ani lahev vody. Člověk má pocit, že má spoustu peněz a přitom nemá nic...
No a taky se v Bělorusku všude staví. Cesty, železnice, obytné budovy, kanceláře... Krize jakoby nebyla. Průvodkyně jsme se na to samozřejmě ptali - prý měli před začátkem krize hodně vysoké úroky, takže neměli  tolik rizikových půjček a díky ekonomické izolaci se to k nim tak moc nepřeneslo...
Pobavily mě taky obrovské rozdíly snad ve všem - viděli jsme s pětiminutovým odstupem policejní žigulík a policejní Cadillac 300 wagon s americkýma majákama. Viděli jsme nějaký stařičký kozí dech a kolem něho projíždějící Harley Davidson předělaný na trojkolku.
Jako jedno z mála hlavních měst mi taky Minsk přišel národnostně jednolitý. Očividné přistěhovalce by člověk spočítal na prstech jedné ruky - za celé tři dny jsem viděl dva asiaty a jednoho černocha, jinak všechno zjevně bělorusové... Naše skupina, poskládaná z lidí snad ze 20 zemí byla hodn výrazná a lákala velkou pozornost.
Celkově je Bělorusko zvláštní země. Represivní orgány jsou vidět zhruba tolik, co v Rusku, na pohled vypadá země otevřeněji. Reklamy na cestovky se zahraničními destinacemi jsou běžné, stejně jako reklamy na WaT USA, mají McDonald... Mezi tím pak stojí čas od času nějaký ten Lenin nebo Berja. Sami Bělorusové se hlásí historicky ke všemu jenom ne k Rusku, jako obvykle se řadí do západní Evropy. Bělorusové znají Pobaltí, Litvu, dokonce mnohdy i Prahu. Jenom je vidět, že země a lidé nejsou moc bohatí. Lukašenkova diktatura tak nějak není moc poznat. Jak řekla průvodkyně - kdo nevystrkuje hlavu, dostane vzdělání, zdravotní péči, práci, bydlení, časem i auto a může si dělat co chce. Jednoduše, jasně, bez starostí a problémů... Pokud člověk chce v klidu a pohodě jednoduše žít a o nic se nestarat, je Bělorusko ideální. A v hlavních zprávách mu ještě večer vypočtou všechny úspěchy režimu a představí nový kombajn z produkce Minského Traktorového Závodu...

No a to by bylo k Minsku asi všechno, na co jsem si vzpomněl. Dalších pár dnů mě čeká škola, učení a dopisování seminárek, protože se už blíží konec školního roku tady na Erasmu. Tak nějak nečekám, že by se tak stalo moc nového. Zážitky z dnešní návštěvy protiteroristické jednotky ARAS tak přidám k budoucím zážitkům.

EDIT: Těžko to popsat líp. Bez dovolení objeveno u Dušana.

Návštěva a pár dní po Minsku

Opět uběhlo pár dnů a přibylo zážitků, tak je čas zapisovat. Výlet do Minsku se dočká zvláštního zápisku.
Tak jsme byli 15. 11. na exkurzi v litevském parlamentu. Ten se tady jmenuje Seimas, pravděpodobně po vzoru polského Sejmu. Sídlí v komplexu budov na břehu Nerisu, část z nich je stará, část nově zbudovaná. Ve stejné budově sídlily i orgány sovětské moci. Právě původní zasedací místnosti jsou ponechány tak, jak byly, jenom technika v nich je poněkud modernizována. V novém křídle je potom vybudována nová zasedací místnost i s potřebným zázemím. Ta je velmi moderní - promyšlené rozmístění sedaček, míst pro novináře i diváky, osvětlení, klimatizace, počítač na každém stole místo obvyklých parlamentních notebooků... Působí moderním dojmem. Přesto však její budování provázela ostrá debata. Mnoho jejích odpůrců by radši investované peníze vidělo v jiných projektech, v sociální oblasti, v infrastruktuře.
Součástí parlamentního komplexu je i připomínka událostí z roku 1991, kdy byl právě parlament jedním ze středisek odporu proti sovětské moci, obehnán barikádami z věcí i z lidí.
Další exkurze, kterou jsem absolvoval, byla 17. 11. a vedla na místní policejní stanici. Byl jsem rád, že ji vidím tentokrát bez příslušného průseru, s usměvavým průvodcem a výkladem. Vyzkoušeli jsme si pár uniforem, prohlídli si malé policejní muzeum, místnost na ovládání bezpečnostních kamer, viděli jsme zařízení na snímání otisků prstů, pár laboratorních ukázek, výslechovou místnost pro děti i dospělé... Všechno provázeno neustálým uctivým zdravením všech policistů a naší vyučující. Janina bude opravdu kapacita:-).
Další exkurze, které jsem se zúčastnil, byla do bývalého sovětského telekomunikačního bunkru za městem dne 13. 11. Měl sloužit jako vysílací stanice televize a rádia po případném jaderném útoku. Čekal jsem původní vybavení, zakonzervovaný bunkr, vysílačky, techniku... A kolem toho i trochu nějakého představení, jaké sliboval letáček, co jsme dostali.
No, z techniky v bunkru zbyly jedny přetlakové dveře a dva stojany na elektrotechniku, jinak nic. Celou dobu v bunkru tak zabralo ono představení, do kterého nás pár chlapů v sovětských uniformách se psem zapojovalo. Neobešlo se to bez pořadových cvičení, pochodů, nějakého toho pořvávání, zkoušení plynových masek, rozborky a sborky kalašnikova a podobných úkolů. Docela mě pobavil obvyklý rozdíl Východ x Západ - zatímco lidi z postkomunistických zemí zavzpomínali na školní cvičení CO a masku měli na hlavě za tři vteřiny, Zápaďáci nevěděli co dělat ani po 3 minutách a masku měli v ruce poprvé. Prošli jsme taky něčím jako lékařskou prohlídkou, politickým školením, náborem spolupracovníků KGB a podobně.
Na závěr nám ukázali rekonstrukci sovětského obchodu, dali nám cigáro nebo bonbon, poslechli jsme si projev o tom, jak se to nesmí nikdy opakovat, dostali párek s chlebem a panákem vodky a jeli na kolej.
O víkendu jsem měl svou druhou a poslední návštěvu tady - spolužáka Davida s kamarádem  Honzou. Cestu sem absolvovali v kombinaci stopu, vlaku, autobusu a všeho mezi tím za nějakých 50 hodin. Pobyli tady necelé tři dny a jeli zase zpět, tentokrát poučeni krizovým vývojem už vlakem. Stihli jsme se podívat do Trakai a projít si město. Obojí se jim snad líbilo.
Taky jsme šli do muzea KGB alias muzea genocidy. To je zbudováno v bývalém sídle KGB tady ve Vilniusu. Jsou zde zrekonstruovány vězeňské cely, popravčí komora, telekomunikační zařízení a mnoho dalších místností. Celou tuhle část uvozuje obsáhlá výstava o represích v Litvě, odboji, způsobu vlády a dlaších dotčených věcech.
Po oba večery se kluci zúčastnili menší kolejparty, z obou kolejparty je vyhodil kolejdědek. Druhá byla poněkud větší, slovenský Roman slavil narozeniny. Sešlo se nás asi 10, k tomu Litevci ze sousedního pokoje... Kolem půlnoci Honza poněkud usnul, po chvíli přišel kolejdědek a než jsme ho vzbudili, tušil jsem, že tohle nebude jenom tak. Kluky jsem vyprovodil, kolejdědek mě doprovodil na pokoj a obral mě o kolejkartu. Nafotil si naši sbírku pivních lahví, co sbíráme na dětičky s TBC a se  sparchantělým úsměvem odešel do svého brlohu. Po chvilce mi došlo, že to asi bude problém a snažil jsem se ho jít ukecat. Ta jsem potkal pár Litevců, které potka stejný osud. Přemlouvali jsme spolu a po chvíli se zdálo, že by místním karty dal, ale ne před Erasmákem. Tak jsem se kolegiálně vzdálil. Po chvilce kluci opravdu kolejkarty dostali zpět a s přesvědčováním jsem začal já. Nepomohli cinkání batohu s vodkou, prostě nic. Další ráno jsem tak šel za šéfem koleje. Ten mi oznámil, že kartu dá Ievě s nějakou zprávou, tak jsem šel za ní připravit ji na špatné zprávy.
No, zkráceně řečeno, po několika dalších návštěvách a vysvětlujícím dopise jsem dostal kolejkartu s varováním, ať se to už neopakuje a bylo vyřízeno:-).
Kluky jsem už další den po posledním večeru neviděl, měl jsem dost práce s kolejkartou. Údajně ale dojeli vcelku:-).
No a taky jsme se byli podívat do Centra tolerance na promítání filmu, pořádané českou ambasádou. Viděl jsem, už podruhé, Spalovače mrtvol. Film byl těžký, což jsem tak nějak věděl. Víno potom bylo ale dobré a pochmurnou náladu napravila chvilka posezení u piva s většinou Čechů, co tady ve Vilniusu je. Škoda, že promítání už skončila a že mi to kolidovalo se školou...
Poslední zážitek je teprve ze včerejšího večera. To jsme se šli podívat na basket, hráli místní Lietuvos rytas proti Fenerbahce Ulker Istanbul. Rytas neskutečným způsobem hnala skoro zaplněná Siemens arena, velká skupina roztleskávaček i maskot Geležinio vilko. Přesto to nestačilo a Istanbul je přehrál. Nutno podotknout, že Turci hráli o dost líp... Celý večer ale stál za to. Vidět basket v zemi, kde ho hraje snad každý a mají ho za národní sport je zážitek.

Tak to by bylo k zážitkům posledních dní. Zápisek z Minsku přidám v následujících dnech, potom co protřídím fotky.