Minulý týden jsem opět bojoval s otravným nachlazením, kašlem a rýmou, na zážitky a dojmy byl proto poněkud chudší. Ve škole jsem měl poprvé Law of e-commerce, na který jsem se dost těšil. Přecejenom nechat si předmět ve čtvrtek - můj poslední den školy, od 6 do 9, navíc jenom ve dvou lidech, když ECTS mám víc než dost, to už je něco:-). Nicméně svého rozhodnutí nelituju, předmět stál za to, vyučující je výborný, vyžaduje smysluplnou přípravu a zapojuje nás. Myslím, že to bude, aspoň pro mě, nejzajímavější a nejpřínosnější předmět tady.
Ve čtvrtek jsem se konečně cítil dost dobře na to, abych vyrazil večer ven a neprotáhl si svou rýmečku o další dva týdny. Navíc se konala Green night - většina Vilniuských klubů, diskoték a rokáčů měla vstup zadarmo. Akci jsme využili v hojném počtu nejenom my, Erasmáci, ale i místní. To se projevilo už v přecpaném autobuse z koleje do centra. Cestu jsme si zpříjemnili aspoň zpěvem. Zjistili jsme, že není moc písniček, který by dokázali zazpívat ani Češi a Slováci, natož lidi z půlky světa. nakonec to zachraňovali Beatles a spol.
Většina klubů, kam jsme dorazili, byla přecpaná, na vstup se čekaly dlouhé fronty. Šli jsme tak nakonec jenom do jednoho, s velkým venkovním prostranstvím upraveným k tanci a popíjení. Zašli jsme pak do jedné hospody, kde točili Budvar (!), měli český guláš (!!) s rajčatama (!!!) a dali si pivko a absinth (!!!!).
Po další chvilce bloudění přecpaným Vilniusem jsme zašli do Hesburgeru na něco k jídlu a pomalu se vydali na kolej.
Noční autobusy tady neexistují, tak nám nezbylo, než jet obvyklým taxíkem. Zavolat jej nešlo, všechny taxislužby měly všechna čísla permanentně obsazena, na ulici byly všechny plné... Vydali jsme se tak mimo hlavní dav s tím, že nějakej chytneme po cestě. Nakonec se nám poštěstilo u Arkikatedry a za pár dalších minut jsme tak byli na koleji.
Po vyčerpávajícím večeru mě čekal ještě náročnější den. Už jenom vstát z postele byl docela výkon. Celá výprava se nám vcelku rozrostla, nakonec nás jelo 10. Neobešlo se to tak bez obvyklého čekání, následného prošvihnutého vlaku a tak vůbec. Do Kaunasu jsme nakonec dorazili až po poledni.
Za tři čtvrtě hodinky jsme dorazili na okraj Kaunasu, náhodou jsme poznali správnou zastávku, kde vystoupit a vyrazili směrem, kde jsme tušili IX. pevnost. Turistické značení památek, všelijaké směrovky a cedule by tady zasloužily dost vylepšit... Klub Českých Turistů a neustálé iniciativy měst a vesnic v ČR budovat naučné stezky mají větší smysl, než jsem si kdy uvědomoval.
U pevnosti stojí muzeum zvěrstěv, která se tam děla. Celá budova mi zevnitř poněkud připomínala moderní kostel. Místo obvyklé výzdoby byly obvodové stěny pokryty příběhy a fotografiemi umučených a zavražděných Litevců. Vedle sebe byly oběti nacistů i komunistů. Zdejší komunisté s nacisty poměrně často využívali stejná místa k podobným účelům - koncetrák / politické vězení, popraviště / popraviště... Až z toho přechází hrůza. Výstava předmětů zabavených vězňům, ručních výrobků i předmětů, které Litevci vezli s sebou na Sibiř a ti šťastnější i zpátky vypovídají víc než samotné texty na zdech.
Po prohlídce jsme z poněkud temné atmosféry památníku vyrazili ven, do teplého a slunečného počasí směrem k samotné pevnosti.
IX. pevnost vystavěl ještě car jako součást obranného systému města, jehož součástí mělo být dalších 8 pevností. IX. je jako jediná zpřístupněna. Do ostatních se vstup nedoporučuje, kvůli nevybuchlé munici a špatnému stavu budov. Pevnost nikdy nepřispěla do bojů okolo Kaunasu, za 1. světové války ji posádka vyklidila bez boje před příchodem německé armády. Za druhé světové války zde byl koncentrák, který nepřežilo 50 000 lidí. Tyto oběti zde mají vystavěn obrovský betonový památník. Samotná pevnost stojí na malém kopečku, takže je vidět opravdu z velké dálky. Kdo by ale čekal pusté a chladné místo, mýlil by se. Místní mladí sem zjevně rádi chodí pokecat, něco málo popít a tak vůbec se bavit.
Po znovuobsazení pevnosti sověty za druhé světové války zde byl zřízen kriminál pro politické vězně. Jak říkají sami Litevci, Němci zde jenom zabíjeli, oběti komunistů nepřežily mučení... Mezi používané metody patřila ošetřovna pod frekventovanými dřevěnými schody, ve které se zavřený vězeň po chvíli dupání na schodech zbláznil, vlhká místnost, kde vězni byli několik dnů ve vodě a vlhku, což často končilo zápaly plic, případně infekcí sebemenší oděrky. Lékař do pevnosti docházel dvakrát ročně, tudíž zavření do takové korekce byl fakticky rozsudek smrti. Dech se zatajoval také při vyprávění o malé komůrce, kam dozorci nahnali vždy kolem dvacítky neposlušných vězňů a zavřeli dveře. Vězni po chvíli vydýchali všechen vzduch a začali omdlévat. S rychlostí, s jakou dozorci dveře otevírali, aby vězňům dopřáli trochu vzduchu, to prý nebylo moc valné. Případy smrti udušením se téhle komůrce nevyhnuly.
Jednou z mála pozitivních věcí na celé prohlídce bylo, že jedné skupině vězňů se povedl útěk, asi nejzdařilejší v dějinách této formy věznění. Bylo to ještě za časů nacistického koncentráku, kdy se skupince vězňů podařilo získat vrták. Tím pak dělali díry do jedněch starých pancéřových dveří tak dlouho, až se jim je povedlo pospojovat do malého obdélníku, ten vytlačit a vzniklým otvorem utéct. Část z nich se pak přidala k partizánům a byla pobita do dvou dnů, další část se schovala v místním ghettu a přežila celou válku.
Také zde velmi připomínají místního japonského velvyslance, který udělil bezpočtu místních víza, díky kterým mohli utéct ze země.
Po prohlídce celé pevnosti, nezbytném odpočinku na slunci a malém pikniku jsme vyrazili zpátky do města.
Část výpravy se oddělila, aby si prohlédla centrum města. Zbylá část, která Kaunas už viděla, dorazila k nádraží, ochutnala místní kebab a pozjišťovala vše potřebné k dalším cestám.
Vlakem těsně před 8 jsme vyrazili zpátky do Vilniusu, po malém nákupu jsme dojeli na kolej. Den jsem zakončil filmem, u kterého jsem usnul.
No a dneska mě, krom psaní tohoto příspěvku, odepisování na kopu mailů a třídění fotek čeká vypracování úkolu do PMO, snad všech úkolů do školy tady na celý týden a procházka po městě. Tam chci sehnat pohledy, zjistit, jak se nejlépe dostat do Klaipedy a ověřit kvalitu jednoho hostelu.
No a k večeru by stálo za to promyslet další výlety na další volné dny.
neděle 26. září 2010
úterý 21. září 2010
Fotky
A do pravého sloupce jsem přidal odkazy na fotky z Facebooku. Postupně je budu doplňovat. Nic, co není na FB tam ale nebude.
pondělí 20. září 2010
Hasiči v Ozas, City Quiz
Posledních pár dní přineslo několik zajímavých akcí a zážitků, je tedy nejvyšší čas si je zapsat, než je zapomenu.
V sobotu jsme se byli podívat k nákupnímu centru OZAS na přehlídku Vilniuských hasičů. Na místě měli vystavenou používanou techniku, včetně žebříku, cisteren, hasičských vozů, sprchy na dekontaminaci protichemických obleků a mnoho dalšího. Všechny vozy byly otevřené a přístupné divákům, všechny jsme si mohli prolézt, všechny jsme mohli prohlédnout, na všechno si šáhnout a vyfotit se. Vozy ani vybavení nijak zvlášť nehlídali, což pro mě bylo překvapivé. V Čechách by s takovým přístupem po půl hodině neměli ani kola:-).
Na programu byly nějaké soutěže o, jestli jsem to z litevštiny dobře pochopil, poukázky do obchoďáku. Úkoly měly hasičskou tématiku - obléci si uniformu, uhasit malý požár, rozmotat a smotat hadici... Po několika pokusech diváků z publika pak stejnou věc předvedl profesionální hasič.
Zajímavější část programu slibovala dvě auta, zaparkovaná na podložkách před obchodním domem. To první, stařičký VW Jetta hasiči na místě rozstříhali. Jeden z nich dokonce vevnitř sehrál úlohu figuranta. Údajně udělali docela dost chyb. Doufám, že správný postup obětovali ve prospěch divácké atraktivity.
Druhé auto, Alfu Romeo, pak polili benzínem a zapálili. Ohni se ze začátku moc nechtělo - byl založen v zavřeném autě se zataženými okýnky. Pak ale jeden z hasičů auto otevřel a doslova za pár vteřin z auta šlehaly mnohametrové plameny provázené poletujícím popílkem a černým dýmem. Ten v lehce větrném počasí trochu potrápil publikum, které kolem vymezeného prostoru poslušně obíhalo dle pokynů bezpečáků. Po uhašení ohně, jídle v KFC a nákupu jsme vyrazili zpátky na kolej. Nutno podotknout, že místní KFC se ani uprostřed sobotního odpoledne nijak nevyznamenalo - obsluha nechápala a nerozuměla ani litevsky ani anglicky, naskládat připravené jídlo na tácek zabralo snad pět minut zmateného pobíhání a nesmyslného přenášení příslušných krabiček a balíčků mezi nelogickými místy. To, že kuřecí křídla byla skoro bez masa a cola skoro bez chuti, bylo už jen předem tušeným zakončením celého fiaska. Opět se nám potvrdila pravdivost hesla - v Litvě není fast food ani fast, ani food. Pověst zatím zachraňuje jen (asi) místní řetězec Hesburger, nápadně podobný McD s polovičními cenami. Celkový dojem z sobotního odpoledne byl ale výborný.
Další den, v neděli, nás čekal City Quiz - orientační závod po městě. Na startu jsme si rozlosovali týmy, já dostal dva Francouze a dva Italy. Byli jsme vcelku dobře vybaveni průvodci, GPSkami, mobilním internetem i mapami, tak jsme si docela věřili. Po cestě nás čekalo 8 stanovišť, na každém jsme měli splnit nějaký úkol. Na hlavním náměstí jsme tak dělali jízdní kolo z vlastních těl, což se neobešlo bez drobného nedorozumění, kdy náš teamleader zabavil po italsku kolemjdoucímu Litevci jeho kolo. Na hlavním mostě přes řeku jsme předváděli zoo, módní přehlídku nebo dostihy a druhá část týmu na druhé straně hádala, co předvádíme. Trochu to komplikoval proud aut, autobusů a trolejbusů, naložených zírajícími Litevci, přes které nebylo občas vidět na druhou stranu:-). Taky jsme měli vylovit zubama jablko z lavoru s vodou, sehnat číslo na blonďatou Litevku, vyžebrat za pomoci klobouku, dvou poklic a šufánků 2,22litas, spočítat schody vedoucí na Horu Křížů (z našeho směru jenom 92, při výběhu jsem se sotva zahřál:-)), složit básničku, vyjmenovat litevská hlavní města, dát dohromady pět lichotek v litevštině a podobně. No a za tyhle úkoly jsme si vysloužili nápovědu, jak se dostat z jednoho zastavení na druhé. Většinou to nebylo nijak zvlášť složité a na všech místech jsem už byl, většinou několikrát, tak nebyl problém s přechody ani se zkratkami. Tým sice pořád otravoval s taxíkama, nakonec jsme to ale uchodili pěšky:-). Bylo to příjemně strávené odpoledne, navíc celou dobu svítilo sluníčko... Po jídle v CanCan pizze jsme dojeli zpátky na kolej a já začal s intenzivní léčbou horkým čajem, ovocem a Paralenem. Od té doby mě bolí v krku, smrkám, k večeru nemůžu moc mluvit a tak vůbec vykazuju všechny znaky chlapské smrtelné nemoci na sedm písmen.
Dnešní dopoledne jsem tak nevyužil k obvyklé návštěvě trhu, ale k válení se v posteli, spánku a sepsání prvního úkolu do nové školy. Analýza postupu policie a armády při zajištění ochrany Rádia Svobodná Evropa v Praze od září 2001 do února 2009 vydala na 6 normostran anglického textu a zabrala slabé tři hodinky psaní. Zítra po škole své veledílo patřičně ozdrojuju a zkusím k tomu stvořit prezentaci v Prezi. Na tenhle nástroj jsem slyšel spoustu chvály, tak kouknu, co je na tom pravdy.
No a večer nás čeká oslava korejského díkůvzdání, kterou pořádá jedna sympatická Korejka:-). Někdy mezitím musím doplnit své zásoby Paralenu nebo něčeho podobného, ovoce a na večer asi lahve nějakého vína, konečně:-).
V sobotu jsme se byli podívat k nákupnímu centru OZAS na přehlídku Vilniuských hasičů. Na místě měli vystavenou používanou techniku, včetně žebříku, cisteren, hasičských vozů, sprchy na dekontaminaci protichemických obleků a mnoho dalšího. Všechny vozy byly otevřené a přístupné divákům, všechny jsme si mohli prolézt, všechny jsme mohli prohlédnout, na všechno si šáhnout a vyfotit se. Vozy ani vybavení nijak zvlášť nehlídali, což pro mě bylo překvapivé. V Čechách by s takovým přístupem po půl hodině neměli ani kola:-).
Na programu byly nějaké soutěže o, jestli jsem to z litevštiny dobře pochopil, poukázky do obchoďáku. Úkoly měly hasičskou tématiku - obléci si uniformu, uhasit malý požár, rozmotat a smotat hadici... Po několika pokusech diváků z publika pak stejnou věc předvedl profesionální hasič.
Zajímavější část programu slibovala dvě auta, zaparkovaná na podložkách před obchodním domem. To první, stařičký VW Jetta hasiči na místě rozstříhali. Jeden z nich dokonce vevnitř sehrál úlohu figuranta. Údajně udělali docela dost chyb. Doufám, že správný postup obětovali ve prospěch divácké atraktivity.
Druhé auto, Alfu Romeo, pak polili benzínem a zapálili. Ohni se ze začátku moc nechtělo - byl založen v zavřeném autě se zataženými okýnky. Pak ale jeden z hasičů auto otevřel a doslova za pár vteřin z auta šlehaly mnohametrové plameny provázené poletujícím popílkem a černým dýmem. Ten v lehce větrném počasí trochu potrápil publikum, které kolem vymezeného prostoru poslušně obíhalo dle pokynů bezpečáků. Po uhašení ohně, jídle v KFC a nákupu jsme vyrazili zpátky na kolej. Nutno podotknout, že místní KFC se ani uprostřed sobotního odpoledne nijak nevyznamenalo - obsluha nechápala a nerozuměla ani litevsky ani anglicky, naskládat připravené jídlo na tácek zabralo snad pět minut zmateného pobíhání a nesmyslného přenášení příslušných krabiček a balíčků mezi nelogickými místy. To, že kuřecí křídla byla skoro bez masa a cola skoro bez chuti, bylo už jen předem tušeným zakončením celého fiaska. Opět se nám potvrdila pravdivost hesla - v Litvě není fast food ani fast, ani food. Pověst zatím zachraňuje jen (asi) místní řetězec Hesburger, nápadně podobný McD s polovičními cenami. Celkový dojem z sobotního odpoledne byl ale výborný.
Další den, v neděli, nás čekal City Quiz - orientační závod po městě. Na startu jsme si rozlosovali týmy, já dostal dva Francouze a dva Italy. Byli jsme vcelku dobře vybaveni průvodci, GPSkami, mobilním internetem i mapami, tak jsme si docela věřili. Po cestě nás čekalo 8 stanovišť, na každém jsme měli splnit nějaký úkol. Na hlavním náměstí jsme tak dělali jízdní kolo z vlastních těl, což se neobešlo bez drobného nedorozumění, kdy náš teamleader zabavil po italsku kolemjdoucímu Litevci jeho kolo. Na hlavním mostě přes řeku jsme předváděli zoo, módní přehlídku nebo dostihy a druhá část týmu na druhé straně hádala, co předvádíme. Trochu to komplikoval proud aut, autobusů a trolejbusů, naložených zírajícími Litevci, přes které nebylo občas vidět na druhou stranu:-). Taky jsme měli vylovit zubama jablko z lavoru s vodou, sehnat číslo na blonďatou Litevku, vyžebrat za pomoci klobouku, dvou poklic a šufánků 2,22litas, spočítat schody vedoucí na Horu Křížů (z našeho směru jenom 92, při výběhu jsem se sotva zahřál:-)), složit básničku, vyjmenovat litevská hlavní města, dát dohromady pět lichotek v litevštině a podobně. No a za tyhle úkoly jsme si vysloužili nápovědu, jak se dostat z jednoho zastavení na druhé. Většinou to nebylo nijak zvlášť složité a na všech místech jsem už byl, většinou několikrát, tak nebyl problém s přechody ani se zkratkami. Tým sice pořád otravoval s taxíkama, nakonec jsme to ale uchodili pěšky:-). Bylo to příjemně strávené odpoledne, navíc celou dobu svítilo sluníčko... Po jídle v CanCan pizze jsme dojeli zpátky na kolej a já začal s intenzivní léčbou horkým čajem, ovocem a Paralenem. Od té doby mě bolí v krku, smrkám, k večeru nemůžu moc mluvit a tak vůbec vykazuju všechny znaky chlapské smrtelné nemoci na sedm písmen.
Dnešní dopoledne jsem tak nevyužil k obvyklé návštěvě trhu, ale k válení se v posteli, spánku a sepsání prvního úkolu do nové školy. Analýza postupu policie a armády při zajištění ochrany Rádia Svobodná Evropa v Praze od září 2001 do února 2009 vydala na 6 normostran anglického textu a zabrala slabé tři hodinky psaní. Zítra po škole své veledílo patřičně ozdrojuju a zkusím k tomu stvořit prezentaci v Prezi. Na tenhle nástroj jsem slyšel spoustu chvály, tak kouknu, co je na tom pravdy.
No a večer nás čeká oslava korejského díkůvzdání, kterou pořádá jedna sympatická Korejka:-). Někdy mezitím musím doplnit své zásoby Paralenu nebo něčeho podobného, ovoce a na večer asi lahve nějakého vína, konečně:-).
sobota 18. září 2010
Výlet do Kernavé
Dne 17. září jsme vyrazili s Kubou, Luckou a Marijou na výlet do prapůvodního hlavního města Litvy, do Kernavé.
Samotnému výletu předcházela tradiční čtvrteční párty v Tarantinu, které jsem se nakonec, i přes počáteční nevoli, zúčastnil. Dorazili jsme lehce před půlnocí, někteří intenzivně využili Happy Hour s akcí 1+1 drink zdarma a já si dal pivko a hranolky venku před klubem u nějakého Turka. Párty byla vydařená, ale klub byl doslova přeplněn k prasknutí - nedalo se v něm ani pohnout. To mi začalo dost vadit a tak jsem kolem druhé hodiny ranní s pár dalšími odjel na kolej spát. Ráno jsem vstal už v 8, dojel na trh na nákup a v 11 už čekal před kolejí na zbytek výpravy.
Nakonec nás jelo o několik míň, než jsme předpokládali, ale aspoň jsme byli menší skupinka. Ti kteří účast odřekli, nám o tom nějak pozapomněli dát vědět, takže jsme si hezky počkali obvyklých 20 minutek, nikomu se nedovolali ani nedopsali a vyrazili na autobus. Autobus do Kernavé nám díky ztrátě času při čekání a následným nesmyslným ztrátám některých členů výpravy překvapivě ujel, počkali jsme si tak hodinku a čtvrt na další.
Za 3,75 litas a asi hodinku jízdy jsme dorazili do Kernavé. V městečku je opravdu dobře vidět, že hlavní město leží již 1000 let někde jinde. V celé dědině jsou dvě hospody, zavřené muzeum a jeden stánek s docela hroznými suvenýry pro turisty. Za celou dobu návštěvy jsem napočítal 20 dalších turistů...
Kernavé nicméně bylo zhruba před tisíci lety samotným středem celé Litvy a jedním z nejvýznamnějších měst široko daleko. Zhruba před 1000 lety pak bylo vypleněno Vikingy (jak mě poučil norský Erasmák Tim) a už se z toho nikdy pořádně nevzpamatovalo. Následně se dvůr velkoknížete stěhoval, až skončil na několik století v Trakai a pak ve Vilniusu.
Z původního města zůstaly už jenom uměle navršené a upravené kopečky, na kterých stálo opevněné hradiště. Z města pod ním, dole u řeky, již není nic. Celá oblast je chráněna UNESCO. Je škoda, že muzeum bylo zavřené, nějaký výklad a třeba artefakty z doby největší slávy tohoto města a místa by mohly být zajímavé...
Po prohlídce a nezbytném focení jsme zamířili do nedaleké hospůdky konečně ochutnat vyhlášenou studenou řepnou polévku. První hospoda neprošla Lucčiným schvalovacím procesem, ikdyž jí přímo nám obsluha otevřela a dobře jsme věděli, jak vypadá a tak jsme vyrazili hledat druhou. Tu jsme našli bez problémů opodál, dali si onu vyhlášenou polívku a pivo a šli čekat na autobus. Ten nás dovezl bez problémů krupobitím do Vilniusu. Na nádraží jsme chvilku počkali, až se umoudří počasí a vyrazili zpátky na kolej. Kvůli dešti jsme oželeli nějaké další oslavy v centru na Gedimino prospektas a kolem 8 večer jsme dorazili na kolej.
Hezký den jsem zakončil u Connie na pokoji u filmu a kolem 2 ráno šel spát.
No a dneska mě kromě psaní článku, třídění fotek a pár dalších drobností čeká nákup v OZAS a přehlídka vilniuských hasičů a večerní společná, Erasmáky vařená, večeře:-).
Samotnému výletu předcházela tradiční čtvrteční párty v Tarantinu, které jsem se nakonec, i přes počáteční nevoli, zúčastnil. Dorazili jsme lehce před půlnocí, někteří intenzivně využili Happy Hour s akcí 1+1 drink zdarma a já si dal pivko a hranolky venku před klubem u nějakého Turka. Párty byla vydařená, ale klub byl doslova přeplněn k prasknutí - nedalo se v něm ani pohnout. To mi začalo dost vadit a tak jsem kolem druhé hodiny ranní s pár dalšími odjel na kolej spát. Ráno jsem vstal už v 8, dojel na trh na nákup a v 11 už čekal před kolejí na zbytek výpravy.
Nakonec nás jelo o několik míň, než jsme předpokládali, ale aspoň jsme byli menší skupinka. Ti kteří účast odřekli, nám o tom nějak pozapomněli dát vědět, takže jsme si hezky počkali obvyklých 20 minutek, nikomu se nedovolali ani nedopsali a vyrazili na autobus. Autobus do Kernavé nám díky ztrátě času při čekání a následným nesmyslným ztrátám některých členů výpravy překvapivě ujel, počkali jsme si tak hodinku a čtvrt na další.
Za 3,75 litas a asi hodinku jízdy jsme dorazili do Kernavé. V městečku je opravdu dobře vidět, že hlavní město leží již 1000 let někde jinde. V celé dědině jsou dvě hospody, zavřené muzeum a jeden stánek s docela hroznými suvenýry pro turisty. Za celou dobu návštěvy jsem napočítal 20 dalších turistů...
Kernavé nicméně bylo zhruba před tisíci lety samotným středem celé Litvy a jedním z nejvýznamnějších měst široko daleko. Zhruba před 1000 lety pak bylo vypleněno Vikingy (jak mě poučil norský Erasmák Tim) a už se z toho nikdy pořádně nevzpamatovalo. Následně se dvůr velkoknížete stěhoval, až skončil na několik století v Trakai a pak ve Vilniusu.
Z původního města zůstaly už jenom uměle navršené a upravené kopečky, na kterých stálo opevněné hradiště. Z města pod ním, dole u řeky, již není nic. Celá oblast je chráněna UNESCO. Je škoda, že muzeum bylo zavřené, nějaký výklad a třeba artefakty z doby největší slávy tohoto města a místa by mohly být zajímavé...
Po prohlídce a nezbytném focení jsme zamířili do nedaleké hospůdky konečně ochutnat vyhlášenou studenou řepnou polévku. První hospoda neprošla Lucčiným schvalovacím procesem, ikdyž jí přímo nám obsluha otevřela a dobře jsme věděli, jak vypadá a tak jsme vyrazili hledat druhou. Tu jsme našli bez problémů opodál, dali si onu vyhlášenou polívku a pivo a šli čekat na autobus. Ten nás dovezl bez problémů krupobitím do Vilniusu. Na nádraží jsme chvilku počkali, až se umoudří počasí a vyrazili zpátky na kolej. Kvůli dešti jsme oželeli nějaké další oslavy v centru na Gedimino prospektas a kolem 8 večer jsme dorazili na kolej.
Hezký den jsem zakončil u Connie na pokoji u filmu a kolem 2 ráno šel spát.
No a dneska mě kromě psaní článku, třídění fotek a pár dalších drobností čeká nákup v OZAS a přehlídka vilniuských hasičů a večerní společná, Erasmáky vařená, večeře:-).
středa 15. září 2010
První dny ve škole
Mám za sebou první dny ve škole, je tak nejvyšší čas si poznamenat dojmy z nové univerzity.
Nakonec jsem si docela dost změnil Learning agreement, mám celkem 6 předmětů a asi 30 ECTS. Učím se tady
- Basic Lithuanian
- EC Competition law
- EC Company law
- Crime scene investigation
- Police and terrorism prevention
- Law of e-commerce
Basic Lithuanian je jako jediná dvakrát týdně. Učí nás minimum gramatiky, která se mi zatím zdá docela blízká české. Spíš se zaměřují na to, abychom dokázali mluvit a poradit si v nejběžnějších situacích. Úkoly a příprava má podobu perfektního online kurzu a praktických úkolů - objednat si litevsky jídlo, poradit si v obchodě, vysvětlit taxikářovi cestu... O něco podobného se snažím od začátku pobytu tady, takže je to zábavný a nemám sebemenší problémy. Vtipná byla úvodní hodina, kde nás učili litevsky číst. Litevština se čte prakticky stejně jako čeština, takže Češi a Slováci neměli moc co dělat a ostatní kolem nás si lámali jazyky:-). Jako ukončení bude prezentace rozdílů a podobností Litvy a našich rodných zemí. V litevštině. Bude sranda:-).
EC Competition vypadá taky celkem zajímavě, vyučující mluví perfektně anglicky a umí věc dobře vysvětlit. Chce po nás chodit do knihovny a načítat na každou hodinu něco málo na přípravu. Knihovna je dobře vybavená a má otevřeno dlouho do noci, takže s tím není problém. Na zkoušku budeme mít nějakou case study a k tomu dvě nějaký blíže neurčený teoretický otázky.
EC Company je asi nejnáročnější předmět, ikdyž má nejmíň kreditů. Na každou hodinu máme chodit připravení - načítat příslušná nařízení a směrnice, literaturu a tak, budeme psát seminárku na 12 stran a vyučující zjevně předpokládá znalost problematiky. Navíc to není nijak zvlášť zábavný... Ale doufám, že za company a competition dostanu zápočet z Práva EU doma, tak si ho nechávám.
Na CSI jsem měl zpočátku dost negativní názor - vyučující nemluví nijak zvlášť dobře anglicky a její ochota nechat nás vybrat si program každého semináře zaváněla odfláknutým předmětem. Nicméně výběr činností ovlivnila tak, že prakticky žádný nebyl (:-)) a samotnou praktickou část vedla výborně. Navíc se u ní trochu ztratila jazyková bariéra. Zatím jsme zkoušeli vytvořit odlitek vlastní stopy, včetně celého postupu jeho extrakce, čištění a ještě nás čeká jeho studium a popis. Obzvlášť část, kdy jsme pracovali se sádrou byla vtipná, kromě Čechů ji zjevně nikdo ani neviděl., natož aby s ní dělal. Zavzpomínal jsem si na malování bytu a chaty a za chvilku jsem měl nádherný první odlitek. Na něj měla přijít ještě druhá vrstva, kterou vyučující nechala udělat jedné Španělce zatímco jsem poskakoval kolem s foťákem. No, sádra jí ztuhla, napatlala ji nesouměrně a tak vůbec to nebylo nic moc... Nakonec se ale otisk docela povedl:-). Do konce semestru máme udělat nějakou prezentaci, téma jsem zapomněl...
Police and terrorism prevention vede důstojník litevské protiteroristické jednotky, tudíž je velmi zajímavá. Ve výuce se hodně diskutuje, rozebírali jsme jednotlivé teroristické útoky, snažili se identifikovat jejich společné prvky a tak vůbec. Hodina byla zajímavá, poučná... A opět mě překvapili někteří spolužáci a jejich (podle mě dost přehnané) názory na práva teroristů, tvrdost použitých opatření a tak. Za úkol máme napsat práci, vztahující se k terorismu v našich zemích. Já chci psát o té komedii s OTčkama u Rádia Svobodná Evropa.
Na Law of e-commerce jdu poprvé zítra, tak se uvidí...
Ještě jsem měl zapsané International investment law, kam jsem přišel sám, čekal 10 minut na vyučujícího, který nedorazil a tak jsem odešel a předmět si zrušil.
Jako poslední jsem měl mít Communication with mass media, který jsem si zrušil taky a ani jsem na něm nebyl...
Rozvrh mám od pondělí do čtvrtka, nijak moc hodin denně. Docela mě pobavilo, že i ve třetí verzi rozvrhu je výuka psaná do neexistujících nebo nesprávných místností...
Názor na školu i výuku tak mám pozitivní, uvidíme, jak se změní po dalších pár týdnech.
No a včera/dneska jsem byl opět na jakési párty v Salentu. Dopadl jsem strašně, skoro nic si nepamatuju, celej den mi bylo zle... Zase jsem tam nechal kopu peněz, spadla mi tanečnice, usnul jsem v autobuse a nechtěl jsem (prý) vstávat a tak vůbec ostuda až na půdu. Tudíž tímto svou klubovou kariéru ukončuju a dál to omezím jenom na pre-párty... Fakt. Nekecám. Určitě to dodržím...
Nakonec jsem si docela dost změnil Learning agreement, mám celkem 6 předmětů a asi 30 ECTS. Učím se tady
- Basic Lithuanian
- EC Competition law
- EC Company law
- Crime scene investigation
- Police and terrorism prevention
- Law of e-commerce
Basic Lithuanian je jako jediná dvakrát týdně. Učí nás minimum gramatiky, která se mi zatím zdá docela blízká české. Spíš se zaměřují na to, abychom dokázali mluvit a poradit si v nejběžnějších situacích. Úkoly a příprava má podobu perfektního online kurzu a praktických úkolů - objednat si litevsky jídlo, poradit si v obchodě, vysvětlit taxikářovi cestu... O něco podobného se snažím od začátku pobytu tady, takže je to zábavný a nemám sebemenší problémy. Vtipná byla úvodní hodina, kde nás učili litevsky číst. Litevština se čte prakticky stejně jako čeština, takže Češi a Slováci neměli moc co dělat a ostatní kolem nás si lámali jazyky:-). Jako ukončení bude prezentace rozdílů a podobností Litvy a našich rodných zemí. V litevštině. Bude sranda:-).
EC Competition vypadá taky celkem zajímavě, vyučující mluví perfektně anglicky a umí věc dobře vysvětlit. Chce po nás chodit do knihovny a načítat na každou hodinu něco málo na přípravu. Knihovna je dobře vybavená a má otevřeno dlouho do noci, takže s tím není problém. Na zkoušku budeme mít nějakou case study a k tomu dvě nějaký blíže neurčený teoretický otázky.
EC Company je asi nejnáročnější předmět, ikdyž má nejmíň kreditů. Na každou hodinu máme chodit připravení - načítat příslušná nařízení a směrnice, literaturu a tak, budeme psát seminárku na 12 stran a vyučující zjevně předpokládá znalost problematiky. Navíc to není nijak zvlášť zábavný... Ale doufám, že za company a competition dostanu zápočet z Práva EU doma, tak si ho nechávám.
Na CSI jsem měl zpočátku dost negativní názor - vyučující nemluví nijak zvlášť dobře anglicky a její ochota nechat nás vybrat si program každého semináře zaváněla odfláknutým předmětem. Nicméně výběr činností ovlivnila tak, že prakticky žádný nebyl (:-)) a samotnou praktickou část vedla výborně. Navíc se u ní trochu ztratila jazyková bariéra. Zatím jsme zkoušeli vytvořit odlitek vlastní stopy, včetně celého postupu jeho extrakce, čištění a ještě nás čeká jeho studium a popis. Obzvlášť část, kdy jsme pracovali se sádrou byla vtipná, kromě Čechů ji zjevně nikdo ani neviděl., natož aby s ní dělal. Zavzpomínal jsem si na malování bytu a chaty a za chvilku jsem měl nádherný první odlitek. Na něj měla přijít ještě druhá vrstva, kterou vyučující nechala udělat jedné Španělce zatímco jsem poskakoval kolem s foťákem. No, sádra jí ztuhla, napatlala ji nesouměrně a tak vůbec to nebylo nic moc... Nakonec se ale otisk docela povedl:-). Do konce semestru máme udělat nějakou prezentaci, téma jsem zapomněl...
Police and terrorism prevention vede důstojník litevské protiteroristické jednotky, tudíž je velmi zajímavá. Ve výuce se hodně diskutuje, rozebírali jsme jednotlivé teroristické útoky, snažili se identifikovat jejich společné prvky a tak vůbec. Hodina byla zajímavá, poučná... A opět mě překvapili někteří spolužáci a jejich (podle mě dost přehnané) názory na práva teroristů, tvrdost použitých opatření a tak. Za úkol máme napsat práci, vztahující se k terorismu v našich zemích. Já chci psát o té komedii s OTčkama u Rádia Svobodná Evropa.
Na Law of e-commerce jdu poprvé zítra, tak se uvidí...
Ještě jsem měl zapsané International investment law, kam jsem přišel sám, čekal 10 minut na vyučujícího, který nedorazil a tak jsem odešel a předmět si zrušil.
Jako poslední jsem měl mít Communication with mass media, který jsem si zrušil taky a ani jsem na něm nebyl...
Rozvrh mám od pondělí do čtvrtka, nijak moc hodin denně. Docela mě pobavilo, že i ve třetí verzi rozvrhu je výuka psaná do neexistujících nebo nesprávných místností...
Názor na školu i výuku tak mám pozitivní, uvidíme, jak se změní po dalších pár týdnech.
No a včera/dneska jsem byl opět na jakési párty v Salentu. Dopadl jsem strašně, skoro nic si nepamatuju, celej den mi bylo zle... Zase jsem tam nechal kopu peněz, spadla mi tanečnice, usnul jsem v autobuse a nechtěl jsem (prý) vstávat a tak vůbec ostuda až na půdu. Tudíž tímto svou klubovou kariéru ukončuju a dál to omezím jenom na pre-párty... Fakt. Nekecám. Určitě to dodržím...
neděle 12. září 2010
Poprvé na basket
Včera jsem se byl podívat na svůj první basketbalový zápas v životě, tak si k tomu musím něco poznamenat...
Hrálo se semifinále, Litva s USA. Napadlo nás jít se podívat, protože jsme ve čtvrtek viděli ve městě spoustu oslavujících Litevců, kteří jásali nad porážkou Argentiny. Šli jsme do Siemens Areny, asi největší multifunkční haly ve městě.
Šlo jenom o přenos, promítaný na velké plátno, tak jsme čekali skromnou akci v nějakém menším sále. Poněkud nás překvapily davy s vlajkami, pomalovanými tvářemi a v patřičné náladě, které se valily od autobusové zastávky u obchoďáku OZAS a tvořily řadu dlouho před halou.
Po pár minutách čekání, důkladné osobní prohlídce a letmé kontrole lístků jsme se dostali do haly. Ta byla už skoro plná, zbývalo posledních pár míst pod malým úhlem k plátnu. Přesto se nám podařilo ukořistit vcelku dobrá místa nedaleko pomyslného středu hlediště, takže jsme viděli dobře. Po chvíli reklam a snaze moderátora rozehřát dav promítali projev litevské prezidentky (ano, mají prezidentku - ženu). Ikdyž jí nebylo rozumět, protože mluvila litevsky (překvapivě:-)), bylo jasně poznat, že basketu hodně fandí, za což jí publikum odměnilo jásotem. I její šála s logem nároďáku kolem krku byla přijata s vděkem. Nějak jsem si vzpomněl na Klausovo pokyvování, samolibý úsměv a znuděné posedávání...
No a pak se začalo hrát... Litevci hráli dobře asi první 4 minuty, pak začali dostávat na budku. Publikum kolem půle hry upadlo do letargie, avšak ke konci se aspoň diváci vzpamatovali a začali pořádně fandit. Atmosféra, kvůli které jsem šle do haly tak začala zase stát za to.
Nebudu to prodlužovat, Litva to prohrála na celé čáře. I přesto diváci na konci povstali a hráčům poděkovali hromadným skandováním "Ačiú" (Díky). Chvilku to v hale vypadalo jak při nějaké chřipkové epidemii:-).
Při odchodu z haly jsme si uvědomili, že nemá cenu se snažit tlačit do autobusů s davem pár tisíc Litevců. Nechali jsme se doprovodit zpívajícími lidmi až k OZASu, kde jsme se odpojili a šli na jídlo.
V horním patře obchoďáku jsou všechny fast food restaurace, tak jsme předpokládali, že se najíme.
No, byl to omyl - nebylo to ani fast a po chvilce už ani food. KFC vyprodali těsně předemnou, v Pizza Hut měli poslední 4 kousky pizzy a další na tom byli prakticky stejně... Čekat na jídlo 20 minut a koukat na naštvanou obsluhu, co byla kdovíproč hodinu a půl před zavíračkou sbalená a na půl cesty domů se mi nechtělo. Vzal jsem si tak to, co bylo a byl rád, že mám aspoň něco. Po 15 minutách čekání... Podobné chybky už ani nekomentujem. Ještě před pár dny jsme je doprovázeli zpěvem Welcome to Lithuania, teď už se prostě jenom smějem... Takový věci se dějí několikrát (hodněkrát) denně a po čase už prostě nebaví...
Tak celkově mi přijde, že Litevci dělají, co můžou, aby si vysloužili nějaké hezké přirovnání nebo národní charakteristiku. Počasí je tu anglické v té nejtypičtější podobě, organizační talent mají jako z Itálie a maňana je tady trefnější než ve Španělsku. No a chlastaj jak Dáni...
A nakonec typický přehled plánů - za chvilku jedem opět do Trakai, tentokrát ne do hradu ale do města a k jezeru. Večer bych pak rád stihl udělat si přehled věcí, co musím udělat do školy s časovým plánem, kdy to dělat. Taky si chci sehnat všechny drobnosti ke změně Learning agreementu, poslat opět pár pohledů a tak.
sobota 11. září 2010
Recenze HTC Wildfire
Čas od času mě někdo osloví, jak jsem spokojený s novým telefonem, tak si shrnu všechny jeho klady a zápory, ať nad tím nemusím pokaždé přemýšlet.
Telefon mám už skoro měsíc, jsem s ním tak docela dobře sžitý a naučil jsem se používat řadu jeho funkcí. Hlavní je samozřejmě telefonování. Telefon je dostatečně hlasitý, takže dobře slyším i v trochu hlučnějším prostředí, aniž bych musel zesilovat zvuk. Trochu nezvyklé je vyhledávání v telefonním seznamu. Provádí se na malé, číselné klávesnici. Do vyhledávání jsou zahrnuta jak telefonní čísla, obsahující zadané číslice, tak i jména, obsahující znaky číslům obvykle přiřazené na mobilních klávesnicích. Tenhle systém mi přijde dost komplikovaný, zdá se mi, že ne vždy telefon správně zpracuje mé zadání a ukáže požadované telefonní číslo. Manuální vyhledávání projížděním celého seznamu je díky dotykovému displeji poněkud neohrabané a občas se stane, že místo dalšího posunu telefon začne vytáčet jeden z kontaktů. Nicméně po chvilce cviku se na to dá zvyknout a tyhle drobnosti eliminovat. Přesto se však musím já přizpůsobovat telefonu a ne naopak, což považuji trochu za nedostatek.
Psaní SMS je na dotykovém displeji velký nezvyk. Na QWERTY klávesnici v žádném případě nelze psát poslepu jak jsem byl zvyklý z klasické telefonní klávesnice. Navíc jsou znaky na klávesnici dost malé a nelze se ubránit četným překlepům. Telefon tohle všechno řeší slovník a návrhy slov, která jsem chtěl napsat. Pár dnů trvalo, než jsem průběžně doplnil slovník o nějaké to nářečí, slova bez diakritiky a další výrazy, které nezná. Teď už ale stačí jen přibližně trefovat okolí příslušných kláves a telefon se o zbytek postará.
Fotoaparát v telefonu má rozlišení 3 megapixely (aspoň myslím). Spoušť se ovládá kulatým ovladačem nebo dotykově, což není zrovna nejlepší. Ideální by bylo samostatné tlačítko na obvodu telefonu. Fotky nejsou nic moc, pravděpodobně proto, že se mi nepodařilo kloudně zaostřit.
Na internet lze přistupovat přes wi-fi i klasicky přes mobilní síť. Prohlížeč je přímo geniální - rychlý, dobře si rozumí s dotykovým displejem, zobrazí všechno včetně flashe... Tady v Litvě ho používám dost často, koupil jsem si velmi levná data do mobilu a tak není důvod se držet zpět.
GPS v telefonu funguje, aspoň co můžu soudit, velmi dobře. Užívá Google Maps, takže se při jejím používání neobejdu bez mobilního internetu. Google Maps nemají zrovna ideální kvalitu ani pokrytí, ale na všechny dosavadní výlety stačily. Je zábavné sledovat, jak se každý den rozšiřuje počet zaznamenaných autobusových zastávek ve Vilniusu:-). Nicméně informace o spojích, odkazy a další věci "navíc" v mapě často nejsou přesné. To je ovšem chyba Googlu, ne HTC. Polohu dokáže telefon najít celkem rychle - v jedoucím autobuse cca 100km od poslední vyhledané polohy do 1 minuty, při chůzi a menších změnách polohy potom mnohem rychleji.
Telefon má předinstalovanou řadu dalších drobných aplikací (předpověď počasí, přímý přístup na youtube a podobně), které nemají příliš velké využití a řadu dalších, které nevyužívám já (přímý přístup na g-mail, footprints a tak). Řada dalších je k zakoupení na android marketu, ze kterého mi ale nejde stahovat...
Vzhled i tvar telefonu mi vyhovují. Je o něco těžší, širší i vyšší než můj starý SE D750i, ale také je placatější. V kapse se tak nosí o mnoho lépe. V ruce se drží dobře, velkou zásluhu na tom má zvýšený spodní okraj telefonu a pogumovaná zadní strana.
MP3 přehrávač s dodanými sluchátky pracuje dobře, skladby i alba třídí podle řady kritérií... Nicméně nezvládne více než pár hodin přehrávání, potom zcela vyčerpá baterii.
Tím se dostávám k výdrži na baterie - při častějším užívání (občas GPS na výletě, internet při čekání na bus, občas nějaká ta SMS nebo hovor a pár fotek) vydrží tak den a půl, při méně častém užívání dva dny. Pokud se omezím na pár SMS denně, občasný hovor a vypnutou wi-fi, dokážu se dostat na 3 dny, ale to je opravdu velká výjimka.
Mé celkové dojmy z telefonu jsou velice dobré, jsem s ním spokojený. Za cenu, za jakou jsem ho koupil (cca 6.000,-Kč) není k sehnání nic lepšího.
Telefon mám už skoro měsíc, jsem s ním tak docela dobře sžitý a naučil jsem se používat řadu jeho funkcí. Hlavní je samozřejmě telefonování. Telefon je dostatečně hlasitý, takže dobře slyším i v trochu hlučnějším prostředí, aniž bych musel zesilovat zvuk. Trochu nezvyklé je vyhledávání v telefonním seznamu. Provádí se na malé, číselné klávesnici. Do vyhledávání jsou zahrnuta jak telefonní čísla, obsahující zadané číslice, tak i jména, obsahující znaky číslům obvykle přiřazené na mobilních klávesnicích. Tenhle systém mi přijde dost komplikovaný, zdá se mi, že ne vždy telefon správně zpracuje mé zadání a ukáže požadované telefonní číslo. Manuální vyhledávání projížděním celého seznamu je díky dotykovému displeji poněkud neohrabané a občas se stane, že místo dalšího posunu telefon začne vytáčet jeden z kontaktů. Nicméně po chvilce cviku se na to dá zvyknout a tyhle drobnosti eliminovat. Přesto se však musím já přizpůsobovat telefonu a ne naopak, což považuji trochu za nedostatek.
Psaní SMS je na dotykovém displeji velký nezvyk. Na QWERTY klávesnici v žádném případě nelze psát poslepu jak jsem byl zvyklý z klasické telefonní klávesnice. Navíc jsou znaky na klávesnici dost malé a nelze se ubránit četným překlepům. Telefon tohle všechno řeší slovník a návrhy slov, která jsem chtěl napsat. Pár dnů trvalo, než jsem průběžně doplnil slovník o nějaké to nářečí, slova bez diakritiky a další výrazy, které nezná. Teď už ale stačí jen přibližně trefovat okolí příslušných kláves a telefon se o zbytek postará.
Fotoaparát v telefonu má rozlišení 3 megapixely (aspoň myslím). Spoušť se ovládá kulatým ovladačem nebo dotykově, což není zrovna nejlepší. Ideální by bylo samostatné tlačítko na obvodu telefonu. Fotky nejsou nic moc, pravděpodobně proto, že se mi nepodařilo kloudně zaostřit.
Na internet lze přistupovat přes wi-fi i klasicky přes mobilní síť. Prohlížeč je přímo geniální - rychlý, dobře si rozumí s dotykovým displejem, zobrazí všechno včetně flashe... Tady v Litvě ho používám dost často, koupil jsem si velmi levná data do mobilu a tak není důvod se držet zpět.
GPS v telefonu funguje, aspoň co můžu soudit, velmi dobře. Užívá Google Maps, takže se při jejím používání neobejdu bez mobilního internetu. Google Maps nemají zrovna ideální kvalitu ani pokrytí, ale na všechny dosavadní výlety stačily. Je zábavné sledovat, jak se každý den rozšiřuje počet zaznamenaných autobusových zastávek ve Vilniusu:-). Nicméně informace o spojích, odkazy a další věci "navíc" v mapě často nejsou přesné. To je ovšem chyba Googlu, ne HTC. Polohu dokáže telefon najít celkem rychle - v jedoucím autobuse cca 100km od poslední vyhledané polohy do 1 minuty, při chůzi a menších změnách polohy potom mnohem rychleji.
Telefon má předinstalovanou řadu dalších drobných aplikací (předpověď počasí, přímý přístup na youtube a podobně), které nemají příliš velké využití a řadu dalších, které nevyužívám já (přímý přístup na g-mail, footprints a tak). Řada dalších je k zakoupení na android marketu, ze kterého mi ale nejde stahovat...
Vzhled i tvar telefonu mi vyhovují. Je o něco těžší, širší i vyšší než můj starý SE D750i, ale také je placatější. V kapse se tak nosí o mnoho lépe. V ruce se drží dobře, velkou zásluhu na tom má zvýšený spodní okraj telefonu a pogumovaná zadní strana.
MP3 přehrávač s dodanými sluchátky pracuje dobře, skladby i alba třídí podle řady kritérií... Nicméně nezvládne více než pár hodin přehrávání, potom zcela vyčerpá baterii.
Tím se dostávám k výdrži na baterie - při častějším užívání (občas GPS na výletě, internet při čekání na bus, občas nějaká ta SMS nebo hovor a pár fotek) vydrží tak den a půl, při méně častém užívání dva dny. Pokud se omezím na pár SMS denně, občasný hovor a vypnutou wi-fi, dokážu se dostat na 3 dny, ale to je opravdu velká výjimka.
Mé celkové dojmy z telefonu jsou velice dobré, jsem s ním spokojený. Za cenu, za jakou jsem ho koupil (cca 6.000,-Kč) není k sehnání nic lepšího.
International dinner
Dneska večer se konala mezinárodní večeře. Pár dojmů z ní a celého předcházejícího dne si zapíšu ještě začerstva.
Technicky vzato jsem den začal v klubu Tarantino v centru Vilniusu. Původně jsem návštěvu klubu neplánoval dřív než někdy v prosinci na rozlučku, ale posledních pár dnů nešlo tak, jak jsem si představoval a potřeboval jsem si pořádně odpočinout a vypnout. Párty byla, co si pamatuju, povedená. Pil jsem na co jsem přišel, přes vodku a pivo až po koktejly, tančil na podiu, celý den potkával lidi, se kterými jsem se údajně bavil a neměl o tom ani tušení. Ostatně patřičný průvan v peněžence naznačoval, že večer byl opravdu povedený. Na kolej jsem se dostal někdy kolem 6 ráno, byl jsem poslední člověk v celém klubu, což se mi jenomtak nestává... Po cestě se dva spolucestující v taxíku začali bavit německy, taxikář si toho všiml, okamžitě zastavil, vylovil CD Rammsteinů a celou cestu na kolej jsme jej poslouchali:-). Cesta byla dost krátká, se stařičkým kombíkem jel po Vilniusu místy ke 100km/h.
Ráno jsem plánoval sjet zátky do města, podívat se na přehlídku záchranářů před úřadem vlády, nakoupit na večeři, jet se na kolej vyspat a pomoct s vařením.
Překvapivě mě budík po dvou hodinách spánku nevzbudil a tak jsem do města dorazil až v poledne. Po cestě jsem potkával další kolegy Erasmáky, jak posedávají na sluníčku a (už i pořád) jsou pěkně nametení:-).
V Halés Turgus jsem nakoupil vše, co jsem dostal od Lucky za úkol a vyrazil zpátky. Přes menzu jsem to vzal na kolej a rovnou do kuchyňky překážet při přípravách. Nutno podotknout, že nám slibovali vaření v menzovní kuchyni, což nevyšlo, takže jsme opustili knedlo-zelo-vepřo a vrhli se na ovocné knedlíky. Měli jsme dělat i bramboráky, ale nakonec to padlo.
Knedlíky se povedly výborně, Lucka se vytáhla jako výborná kuchařka. Vaření se neobešlo bez trochy zmatku, když Češi vařili spolu se Slováky, s občasnými návštěvami dalších národů. Jako obvykle nikdo nevěděl, kde jsou další, každá blbost se opakovala stokrát, všichni se pořád ptali na stejný nesmysly a tak. Prostě něco na mě.
Na večeři samotnou jsme dorazili o pár minutek pozdě, neměli jsme tak moc čas si nic nachystat. Přesto náš stolek vypadal moc hezky, švestkový knedlíky připomněly atmosféru domova. S tvarohem, máslem co nám po cestě ztuhlo a skořicí byly prostě výborné.
Litevci nám předvedli nějaké tradiční tance v krojích, na pár jednodušších tanečků dokonce zapojili některé z nás (mě naštěstí ne:-)). Taky jsme měli připravený raut z litevských jídel. Neodolal jsem Cepelinai, několika salátům, sýrům, uzeninám, moučníku... Tak nějak celkově jsem se hezky přejedl:-).
Z ostatních jsem vyzkoušel francouzské paštiky a sýrové pomazánky, maďarský guláš, slovenské halušky a kdoví-co-ještě. Kolem 9 jsme se rozhodli, že to zabalíme, lehce jsme pouklízeli náš nepořádek a odešli na kolej...
Celá akce se mi líbila. Nejsem z ní přímo u vytržení, ale byla to hezká příležitost, jak ochutnat něco nového, popovídat si o jídle a tak vůbec.
Taky jsme se tam měli možnost zapsat na výlety do Minsku a Petrohradu, na začátku října a listopadu. Minsk nás má vyjít na nějakých 400 litas Petrohrad na více než dvojnásobek. Na druhou stranu jsou to zajímavá místa a tak se tam rád podívám. Když už mi dorazilo druhé, cestovací stipko:-).
No a zítra se chci vyspat, zajet si do města nakoupit na trhu ovoce, zeleninu a nějakou tu slaninu, koupit si lístek na přenos basketu na večer v místní Siemens Areně, dát dohromady věci do školy a tak vůbec...
Technicky vzato jsem den začal v klubu Tarantino v centru Vilniusu. Původně jsem návštěvu klubu neplánoval dřív než někdy v prosinci na rozlučku, ale posledních pár dnů nešlo tak, jak jsem si představoval a potřeboval jsem si pořádně odpočinout a vypnout. Párty byla, co si pamatuju, povedená. Pil jsem na co jsem přišel, přes vodku a pivo až po koktejly, tančil na podiu, celý den potkával lidi, se kterými jsem se údajně bavil a neměl o tom ani tušení. Ostatně patřičný průvan v peněžence naznačoval, že večer byl opravdu povedený. Na kolej jsem se dostal někdy kolem 6 ráno, byl jsem poslední člověk v celém klubu, což se mi jenomtak nestává... Po cestě se dva spolucestující v taxíku začali bavit německy, taxikář si toho všiml, okamžitě zastavil, vylovil CD Rammsteinů a celou cestu na kolej jsme jej poslouchali:-). Cesta byla dost krátká, se stařičkým kombíkem jel po Vilniusu místy ke 100km/h.
Ráno jsem plánoval sjet zátky do města, podívat se na přehlídku záchranářů před úřadem vlády, nakoupit na večeři, jet se na kolej vyspat a pomoct s vařením.
Překvapivě mě budík po dvou hodinách spánku nevzbudil a tak jsem do města dorazil až v poledne. Po cestě jsem potkával další kolegy Erasmáky, jak posedávají na sluníčku a (už i pořád) jsou pěkně nametení:-).
V Halés Turgus jsem nakoupil vše, co jsem dostal od Lucky za úkol a vyrazil zpátky. Přes menzu jsem to vzal na kolej a rovnou do kuchyňky překážet při přípravách. Nutno podotknout, že nám slibovali vaření v menzovní kuchyni, což nevyšlo, takže jsme opustili knedlo-zelo-vepřo a vrhli se na ovocné knedlíky. Měli jsme dělat i bramboráky, ale nakonec to padlo.
Knedlíky se povedly výborně, Lucka se vytáhla jako výborná kuchařka. Vaření se neobešlo bez trochy zmatku, když Češi vařili spolu se Slováky, s občasnými návštěvami dalších národů. Jako obvykle nikdo nevěděl, kde jsou další, každá blbost se opakovala stokrát, všichni se pořád ptali na stejný nesmysly a tak. Prostě něco na mě.
Na večeři samotnou jsme dorazili o pár minutek pozdě, neměli jsme tak moc čas si nic nachystat. Přesto náš stolek vypadal moc hezky, švestkový knedlíky připomněly atmosféru domova. S tvarohem, máslem co nám po cestě ztuhlo a skořicí byly prostě výborné.
Litevci nám předvedli nějaké tradiční tance v krojích, na pár jednodušších tanečků dokonce zapojili některé z nás (mě naštěstí ne:-)). Taky jsme měli připravený raut z litevských jídel. Neodolal jsem Cepelinai, několika salátům, sýrům, uzeninám, moučníku... Tak nějak celkově jsem se hezky přejedl:-).
Z ostatních jsem vyzkoušel francouzské paštiky a sýrové pomazánky, maďarský guláš, slovenské halušky a kdoví-co-ještě. Kolem 9 jsme se rozhodli, že to zabalíme, lehce jsme pouklízeli náš nepořádek a odešli na kolej...
Celá akce se mi líbila. Nejsem z ní přímo u vytržení, ale byla to hezká příležitost, jak ochutnat něco nového, popovídat si o jídle a tak vůbec.
Taky jsme se tam měli možnost zapsat na výlety do Minsku a Petrohradu, na začátku října a listopadu. Minsk nás má vyjít na nějakých 400 litas Petrohrad na více než dvojnásobek. Na druhou stranu jsou to zajímavá místa a tak se tam rád podívám. Když už mi dorazilo druhé, cestovací stipko:-).
No a zítra se chci vyspat, zajet si do města nakoupit na trhu ovoce, zeleninu a nějakou tu slaninu, koupit si lístek na přenos basketu na večer v místní Siemens Areně, dát dohromady věci do školy a tak vůbec...
neděle 5. září 2010
Splněná očekávání?
Po dvou týdnech strávených v Litvě bych se rád pokusil shrnout, jestli byla moje představa o této zemi správná a jestli se zatím plní to, co jsem očekával.
Věděl jsem, že Litva nenabízí žádné velké turistické lákadlo. Prvních pár dnů jsem byl, upřímně řečeno, trochu zklamaný. Město mi přišlo malé, nikde nic zajímavého, okolní města daleko, nedostupná a všechno dražší než jsem čekal.
Čím déle tady jsem, tím víc zjišťuju, že tenhle první dojem nebyl zdaleka správný. Ano, není tady žádná velká památka a hlavní turistická lákadla jsou rekonstrukce a nové výstavby podle původních, dávno a mnohokrát zničených památek. Ale také je tady spousta drobností, zákoutí, detailů, hezkých pohledů, zvláštností a zajímavostí. Litevci na ně nijak neupozorňují, člověk je musí objevit sám. Sám je musí umět najít a vidět. Náklady za prvních pár dnů byly o hodně vyšší, než jsem očekával. Také jsem ale jedl v turistických restauracích v centru, každý den byla párty, kam jsem šel s nějakou flaškou, jezdil jsem za drahé lístky a když jsem něco potřeboval, koupil jsem první věc, co jsem viděl. Teď už ale objevuju místa, která nejsou předurčena k škubání turistů, omezuju párty na krátkou návštěvu a pozdravení se místo chlastání do 4 ráno, nekupuju kdejakou koninu ale nákupy rozmýšlím a radši zajdu na trh, kde je levněji a čerstvo. Všechno navíc usnadňuje to, že už znám pár litevských slovíček a vím, že díky GPS a netu v mobilu a zásobě lístků na MHD v kapse se neztratím. Životní náklady mi tak klesly prakticky na polovinu a představa cestování, seznamování, poznávání a zároveň i nějakého toho studia mi připadá zase o něco reálnější.
Ono cestování také usnadňuje (zatím) dobře fungující a levná železnice a autobusy. Obojí navíc nabízí na ISIC 50% slevu. Chystáme se tak znovu do Kaunasu, škola nám bude pořádat výlet do Klaipédy, do Petrohradu a do Minsku (což je super hlavně proto, že nám vyřídí víza) a objevili jsme velmi levný spoj do Varšavy (jedna cesta 29 litas, slevy na ISIC a zpáteční lístek), takže ta nás taky nemine. Krom toho chceme autem objet celé Pobaltí, já se chystám pro návštěvu na den do Rigy, do JE Ignalina se stejným reaktorem, jako byl v Černobylu... A kdyby se nám povedlo ukecat mentory, aby nám zkusili vyřídit víza pro opakovaný vstup do Ruska, tak možná stihnem i Královec/Kaliningrad. No a pak, pokud budou peníze, tak přijde řada ještě na Ryanair s jejich spoji z Litvy do Evropy:-).
A co se týče seznamování a společenského života - nikdy by se mi ani nesnilo, že budu jezdit po výletech, bavit se a povídat si s tak různorodou skupinou lidí, vstřícných, přátelských a zajímavých. Pro představu, na poslední výlet jeli dva Češi, Portugalec, Holanďanka s kořeny v Africe a Bulharka, na minulý s námi jeli Francouzi, na obědě v menze jsem vykecával s Němci, po cestě z města večer prohodím pár slov s Italy, co mluví jak z mafiánskýho filmu, s Francouzkou si budem vařit, na návštěvy na pokoj za náma chodí Polka, na poslední párty nám Slovinec dělal bouchanou vodku, do města se teď chystám s Rakušankou, Portugalkou, Češkou a Litevkou...
Sám tuhle větu nenávidím, ale stejně si to neodpustím - to se nedá popsat, tohle se prostě musí zažít...
Věděl jsem, že Litva nenabízí žádné velké turistické lákadlo. Prvních pár dnů jsem byl, upřímně řečeno, trochu zklamaný. Město mi přišlo malé, nikde nic zajímavého, okolní města daleko, nedostupná a všechno dražší než jsem čekal.
Čím déle tady jsem, tím víc zjišťuju, že tenhle první dojem nebyl zdaleka správný. Ano, není tady žádná velká památka a hlavní turistická lákadla jsou rekonstrukce a nové výstavby podle původních, dávno a mnohokrát zničených památek. Ale také je tady spousta drobností, zákoutí, detailů, hezkých pohledů, zvláštností a zajímavostí. Litevci na ně nijak neupozorňují, člověk je musí objevit sám. Sám je musí umět najít a vidět. Náklady za prvních pár dnů byly o hodně vyšší, než jsem očekával. Také jsem ale jedl v turistických restauracích v centru, každý den byla párty, kam jsem šel s nějakou flaškou, jezdil jsem za drahé lístky a když jsem něco potřeboval, koupil jsem první věc, co jsem viděl. Teď už ale objevuju místa, která nejsou předurčena k škubání turistů, omezuju párty na krátkou návštěvu a pozdravení se místo chlastání do 4 ráno, nekupuju kdejakou koninu ale nákupy rozmýšlím a radši zajdu na trh, kde je levněji a čerstvo. Všechno navíc usnadňuje to, že už znám pár litevských slovíček a vím, že díky GPS a netu v mobilu a zásobě lístků na MHD v kapse se neztratím. Životní náklady mi tak klesly prakticky na polovinu a představa cestování, seznamování, poznávání a zároveň i nějakého toho studia mi připadá zase o něco reálnější.
Ono cestování také usnadňuje (zatím) dobře fungující a levná železnice a autobusy. Obojí navíc nabízí na ISIC 50% slevu. Chystáme se tak znovu do Kaunasu, škola nám bude pořádat výlet do Klaipédy, do Petrohradu a do Minsku (což je super hlavně proto, že nám vyřídí víza) a objevili jsme velmi levný spoj do Varšavy (jedna cesta 29 litas, slevy na ISIC a zpáteční lístek), takže ta nás taky nemine. Krom toho chceme autem objet celé Pobaltí, já se chystám pro návštěvu na den do Rigy, do JE Ignalina se stejným reaktorem, jako byl v Černobylu... A kdyby se nám povedlo ukecat mentory, aby nám zkusili vyřídit víza pro opakovaný vstup do Ruska, tak možná stihnem i Královec/Kaliningrad. No a pak, pokud budou peníze, tak přijde řada ještě na Ryanair s jejich spoji z Litvy do Evropy:-).
A co se týče seznamování a společenského života - nikdy by se mi ani nesnilo, že budu jezdit po výletech, bavit se a povídat si s tak různorodou skupinou lidí, vstřícných, přátelských a zajímavých. Pro představu, na poslední výlet jeli dva Češi, Portugalec, Holanďanka s kořeny v Africe a Bulharka, na minulý s námi jeli Francouzi, na obědě v menze jsem vykecával s Němci, po cestě z města večer prohodím pár slov s Italy, co mluví jak z mafiánskýho filmu, s Francouzkou si budem vařit, na návštěvy na pokoj za náma chodí Polka, na poslední párty nám Slovinec dělal bouchanou vodku, do města se teď chystám s Rakušankou, Portugalkou, Češkou a Litevkou...
Sám tuhle větu nenávidím, ale stejně si to neodpustím - to se nedá popsat, tohle se prostě musí zažít...
Výlet do Kaunasu
Po krátkém spánku jsem, ještě skoro za tmy, vstal, dochystal pár věcí a vyrazil na sraz, tentokrát soukromý, s aktivnějšími a cestovně naladěnými Erasmáky, do Kaunasu.
Jeli jsme vlakem v 8:35, což někteří členové výpravy snášeli opravdu velmi špatně. Vlak jel asi hodinu a půl a vyšel nás na 7,5 litas s ISICem a 15 bez slev. Opět se ukázalo, že ten, kdo navrhoval design ISIC karet ji v životě nepoužil. Vysvětlit naštvané průvodčí, že opravdu máte nárok na slevu a že musí kartu otočit, aby viděla nálepky, prodlužující platnost, ikdyž na přední straně je platnost jasně vyznačena a není tam odkaz na nálepky, není bez znalosti místního jazyka úplně jednoduché...
Do Kaunasu jsme dorazili lehce po 10. Vlaky zde jezdí naprosto přesně, jsou čisté, ikdyž náš ranní byl studený a starý, přesto vypadal velmi udržovaně. Jak je vidět, i tohle jde, když se chce a opět jsem polknul trochu marného hněvu nad neschopností ČD.
U opraveného a vzorně čistého nádraží nás nečekali bezdomovci a žebráci, ale pár obchůdků, kancelář na vyřízení víz do Ruska a pár dalších cestovatelských nezbytností a hlavně - Švejkova hospoda!
Z nádraží jsme vyrazili do města k muzeu ozbrojeného odboje. To bylo maličké a zavřené, idkyž byla sobota. Už po cestě od nádraží jsme potkávali spoustu svatebčanů, zatím jsme nevěděli, proč.
Pokračovali jsme k vojenskému muzeu, které jsme si prošli. Na ISIC opět sleva, platili jsme 2 litas místo plných 4. Z muzea, před kterým se konala nějaká stávka nebo politický mítink jsme šli do centra Kaunasu, do starého města. Zde nás kromě turistů a dalších svatebčanů přivítala úžasná atmosféra, staré domy, křivolaké uličky plné hospůdek a kaváren a nádherný kostel na každém rohu.
Došli jsme až na hlavní náměstí k radnici. Zde jsme pochopili, proč je všude tolik svatebčanů. Krásná bílá budova radnice s vysokou věží vypadá přímo nádherně a je přímo stvořená pro pozadí svatebních fotek. Na samotném náměstí jsme napočítali snad 15 nevěst naráz (!!!), všechny mladé, krásné, doprovázené plešatějícími ženichy. Není divu, když je v Kaunasu přes polovina žen od 20 do 25 let již vdaných (a rozvodovost je snad přes 50%). Nutno podotknout, že Vilnius údajně vypadá v sobotu kolem poledne velmi podobně, davy nevěst jsou ale rozprostřeny k více místům.
Pokračovali jsme kolem Muzea historie komunikací k místní pevnosti. Ta se opravuje a moc z ní není. Pouze jsme prošli kolem a namířili si to k soutoku Nerisu a Nemunasu, největších litevských řek. Tam jsme se vyhnuli pár nevěstám, vypůjčili si fotografa od jedněch svatebčanů a po společné fotce jsme po nábřeží pokračovali do města. Původně jsme chtěli navštívit Pevnost IX, která měla být vyhlazovacím táborem kaunaských Židů, ale nakonec jsme raději využili slunečních paprsků (dost možná posledních) k vyhřívání na tribuně na břehu Nemunasu. Máme tak aspoň důvod se do města vrátit.
Procházkou přes centrum jsme došli na kopec, nacházející se poblíž centra, odkud měla být vyhlídka na město. Bohužel stály v cestě vzrostlé stromy. Nezbylo nám tak než sejít dolů a dát se zpátky k nádraží.
Při čekání na vlak jsem si nachystal pohled domů, bohužel jsem nenašel ani poštu ani schránku nebo trafiku se známkami. Pohled tak bude mít razítko z Vilniusu...
Po cestě dvoupatrovým čistým, rychlým a přesným vlakem jsme dorazili do Vilniusu. Opět jsme si prošli centrum, chvilku pobyli na Fiestě a jedním z posledních autobusů dorazili na kolej. Na večeři jsem vyzkoušel svou novou pánev a udělal si míchaná vajíčka se slaninkou a cibulí. Večer jsme opět zahráli Counter Strike a šli spát.
Další den plánuju odpočinkový, chci si vymyslet, jak nakombinuju rozvrh, zajet s holkama do Akropole na nákup, vytřídit fotky, napsat tenhle článek... A zítra odpoledne začít studovat Mykolas Romeris Universiteit, Vilnius, Lithuania.
Jeli jsme vlakem v 8:35, což někteří členové výpravy snášeli opravdu velmi špatně. Vlak jel asi hodinu a půl a vyšel nás na 7,5 litas s ISICem a 15 bez slev. Opět se ukázalo, že ten, kdo navrhoval design ISIC karet ji v životě nepoužil. Vysvětlit naštvané průvodčí, že opravdu máte nárok na slevu a že musí kartu otočit, aby viděla nálepky, prodlužující platnost, ikdyž na přední straně je platnost jasně vyznačena a není tam odkaz na nálepky, není bez znalosti místního jazyka úplně jednoduché...
Do Kaunasu jsme dorazili lehce po 10. Vlaky zde jezdí naprosto přesně, jsou čisté, ikdyž náš ranní byl studený a starý, přesto vypadal velmi udržovaně. Jak je vidět, i tohle jde, když se chce a opět jsem polknul trochu marného hněvu nad neschopností ČD.
U opraveného a vzorně čistého nádraží nás nečekali bezdomovci a žebráci, ale pár obchůdků, kancelář na vyřízení víz do Ruska a pár dalších cestovatelských nezbytností a hlavně - Švejkova hospoda!
Z nádraží jsme vyrazili do města k muzeu ozbrojeného odboje. To bylo maličké a zavřené, idkyž byla sobota. Už po cestě od nádraží jsme potkávali spoustu svatebčanů, zatím jsme nevěděli, proč.
Pokračovali jsme k vojenskému muzeu, které jsme si prošli. Na ISIC opět sleva, platili jsme 2 litas místo plných 4. Z muzea, před kterým se konala nějaká stávka nebo politický mítink jsme šli do centra Kaunasu, do starého města. Zde nás kromě turistů a dalších svatebčanů přivítala úžasná atmosféra, staré domy, křivolaké uličky plné hospůdek a kaváren a nádherný kostel na každém rohu.
Došli jsme až na hlavní náměstí k radnici. Zde jsme pochopili, proč je všude tolik svatebčanů. Krásná bílá budova radnice s vysokou věží vypadá přímo nádherně a je přímo stvořená pro pozadí svatebních fotek. Na samotném náměstí jsme napočítali snad 15 nevěst naráz (!!!), všechny mladé, krásné, doprovázené plešatějícími ženichy. Není divu, když je v Kaunasu přes polovina žen od 20 do 25 let již vdaných (a rozvodovost je snad přes 50%). Nutno podotknout, že Vilnius údajně vypadá v sobotu kolem poledne velmi podobně, davy nevěst jsou ale rozprostřeny k více místům.
Pokračovali jsme kolem Muzea historie komunikací k místní pevnosti. Ta se opravuje a moc z ní není. Pouze jsme prošli kolem a namířili si to k soutoku Nerisu a Nemunasu, největších litevských řek. Tam jsme se vyhnuli pár nevěstám, vypůjčili si fotografa od jedněch svatebčanů a po společné fotce jsme po nábřeží pokračovali do města. Původně jsme chtěli navštívit Pevnost IX, která měla být vyhlazovacím táborem kaunaských Židů, ale nakonec jsme raději využili slunečních paprsků (dost možná posledních) k vyhřívání na tribuně na břehu Nemunasu. Máme tak aspoň důvod se do města vrátit.
Procházkou přes centrum jsme došli na kopec, nacházející se poblíž centra, odkud měla být vyhlídka na město. Bohužel stály v cestě vzrostlé stromy. Nezbylo nám tak než sejít dolů a dát se zpátky k nádraží.
Při čekání na vlak jsem si nachystal pohled domů, bohužel jsem nenašel ani poštu ani schránku nebo trafiku se známkami. Pohled tak bude mít razítko z Vilniusu...
Po cestě dvoupatrovým čistým, rychlým a přesným vlakem jsme dorazili do Vilniusu. Opět jsme si prošli centrum, chvilku pobyli na Fiestě a jedním z posledních autobusů dorazili na kolej. Na večeři jsem vyzkoušel svou novou pánev a udělal si míchaná vajíčka se slaninkou a cibulí. Večer jsme opět zahráli Counter Strike a šli spát.
Další den plánuju odpočinkový, chci si vymyslet, jak nakombinuju rozvrh, zajet s holkama do Akropole na nákup, vytřídit fotky, napsat tenhle článek... A zítra odpoledne začít studovat Mykolas Romeris Universiteit, Vilnius, Lithuania.
Další procházka po památkách
Hned další den po své první velké procházce po památkách jsem se vydal na další. Vybavil jsem se stejně - deštník, dva svetry, jídlo, goretexový boty a očekávání zimy, deště a plískanic.
Vilnius však opět překvapil. Místo sloty a nečasu mě čekalo sluníčko, teplota lehce pod 20°C a krásné počasí po většinu dne. Batoh jsem tak měl nacpaný nepotřebným oblečením a ověřil jsem si, že ta propustnost a vzdušnost goretexové membrány v botách je jenom marketingový kec:-).
První zastávkou byl Kalvario Turgas, neboli trh na Kalvariu Gatve. Tam jsem si koupil vařečku, v protilehlém 4litas shopu potom pánev a další deštník. Při mé spotřebě jich není nikdy dost:-). Kalvario Turgas mi připomíná trhy, které bývaly každý víkend v Přerově na výstavišti, jenom je o něco větší, je denně a sortiment je neskutečný. Viděl jsem všechno od živých i mrtvých ryb, masa, zeleniny, pečiva, oblečení, bot, zahradnických potřeb, elektrosoučástek a nářadí až po airsoftové automatické samopaly:-).
Pěšky jsem pokračoval k Nerisu, přes Zelený most, kousek od Arkikatedry a Národního muzea na horu třech křížů. Na ní stojí tři velké betonové kříže, které symbolizují příchod křesťanství do Litvy. Údajně jsou přesně na místě, kde byli zabiti první misionáři, jež dorazili na území Litvy. Jejich představený byl dokonce pravděpodobně z Čech, slyšel jsem spekulace o příbuzném Sv. Vojtěcha. Kříže zde stály dřevěné, kamenné i betonové a byly strhánány a opět vztyčovány s tím, jak byla Litva obsazována a devastována nepřáteli. Ty současné byly postaveny po osamostatnění se Litvy v 90. letech. V noci jsou také nádherně nasvíceny.
Dále jsem pokračoval přes přírodní amfiteátr Údolí písní na protilehlý kopec, zvaný Stolový kopec. Zde se údajně nacházelo prastaré pohanské obětiště, případně jiné místo velkého náboženského významu. Nutno podotknout, že od hory třech křížů je to vzdušnou čarou tak 200 metrů... Kázání křesťanských misionářů takhle blízko pohanské svatyni tak muselo být vnímáno velmi negativně.
Ze Stolového kopce jsem sešel dolů a objevil se kousek od ústí hlavní ulice, procházející Užupisem. Cestu k dalším zajímavostem jsem si tak zkrátil průchodem přes Užupis, opět jsem ale nezašel do žádných bočních uliček a zákoutí. Aspoň bude kam jít příště...
Pokračoval jsem na tržnici na Pylimo Gatve. Teď už vím, že se jmenuje Halés Turgus a že slovo turgus znamená trh. Koupil jsem si nádherný kus slaniny, asi za třetinovou cenu oproti marketu IKI a pořádně si prošel sortiment. Pravděpodobně se neobejdu bez těsnící pásky na okno nebo silné izolepy, kterou tam určitě seženu a možná i pořádně teplé peřiny.
Tímto jsme chtěl svou procházku zakončit a spěchat do školy zjistit si rozvrh, rychle si ho změnit a jít na oběd do menzy. Po cestě k Arkikatedře jsem ale zjistil, že začíná Fiesta, každoroční oslava Vilniusu. Přesný důvod nemám oslav, ale přesto jsem si prošel aspoň hlavní ulici oslav Geminidio Gatve, kde se už všechno chystalo na večerní koncerty a nával návštěvníků.
Odpoledne jsme domluvili výlet na další den, nachystal jsem si jídlo, konečně pořádně pohnul s prací z domů, najedl se a vyrazili jsme okouknout Fiestu a její večerní atmosféru. Po trochu komplikovaném srazu s mojí mentorkou jsme s dalšími Erasmáky poslechli pár koncertů, dali si pivo, prošli uličku oslav, podívali se, co kde je a posledním autobusem jeli zpátky na kolej. Po pár hrách Counter Striku jsem šel spát, abych po 4 hodinách spánku vstal na další výlet...
Vilnius však opět překvapil. Místo sloty a nečasu mě čekalo sluníčko, teplota lehce pod 20°C a krásné počasí po většinu dne. Batoh jsem tak měl nacpaný nepotřebným oblečením a ověřil jsem si, že ta propustnost a vzdušnost goretexové membrány v botách je jenom marketingový kec:-).
První zastávkou byl Kalvario Turgas, neboli trh na Kalvariu Gatve. Tam jsem si koupil vařečku, v protilehlém 4litas shopu potom pánev a další deštník. Při mé spotřebě jich není nikdy dost:-). Kalvario Turgas mi připomíná trhy, které bývaly každý víkend v Přerově na výstavišti, jenom je o něco větší, je denně a sortiment je neskutečný. Viděl jsem všechno od živých i mrtvých ryb, masa, zeleniny, pečiva, oblečení, bot, zahradnických potřeb, elektrosoučástek a nářadí až po airsoftové automatické samopaly:-).
Pěšky jsem pokračoval k Nerisu, přes Zelený most, kousek od Arkikatedry a Národního muzea na horu třech křížů. Na ní stojí tři velké betonové kříže, které symbolizují příchod křesťanství do Litvy. Údajně jsou přesně na místě, kde byli zabiti první misionáři, jež dorazili na území Litvy. Jejich představený byl dokonce pravděpodobně z Čech, slyšel jsem spekulace o příbuzném Sv. Vojtěcha. Kříže zde stály dřevěné, kamenné i betonové a byly strhánány a opět vztyčovány s tím, jak byla Litva obsazována a devastována nepřáteli. Ty současné byly postaveny po osamostatnění se Litvy v 90. letech. V noci jsou také nádherně nasvíceny.
Dále jsem pokračoval přes přírodní amfiteátr Údolí písní na protilehlý kopec, zvaný Stolový kopec. Zde se údajně nacházelo prastaré pohanské obětiště, případně jiné místo velkého náboženského významu. Nutno podotknout, že od hory třech křížů je to vzdušnou čarou tak 200 metrů... Kázání křesťanských misionářů takhle blízko pohanské svatyni tak muselo být vnímáno velmi negativně.
Ze Stolového kopce jsem sešel dolů a objevil se kousek od ústí hlavní ulice, procházející Užupisem. Cestu k dalším zajímavostem jsem si tak zkrátil průchodem přes Užupis, opět jsem ale nezašel do žádných bočních uliček a zákoutí. Aspoň bude kam jít příště...
Pokračoval jsem na tržnici na Pylimo Gatve. Teď už vím, že se jmenuje Halés Turgus a že slovo turgus znamená trh. Koupil jsem si nádherný kus slaniny, asi za třetinovou cenu oproti marketu IKI a pořádně si prošel sortiment. Pravděpodobně se neobejdu bez těsnící pásky na okno nebo silné izolepy, kterou tam určitě seženu a možná i pořádně teplé peřiny.
Tímto jsme chtěl svou procházku zakončit a spěchat do školy zjistit si rozvrh, rychle si ho změnit a jít na oběd do menzy. Po cestě k Arkikatedře jsem ale zjistil, že začíná Fiesta, každoroční oslava Vilniusu. Přesný důvod nemám oslav, ale přesto jsem si prošel aspoň hlavní ulici oslav Geminidio Gatve, kde se už všechno chystalo na večerní koncerty a nával návštěvníků.
Odpoledne jsme domluvili výlet na další den, nachystal jsem si jídlo, konečně pořádně pohnul s prací z domů, najedl se a vyrazili jsme okouknout Fiestu a její večerní atmosféru. Po trochu komplikovaném srazu s mojí mentorkou jsme s dalšími Erasmáky poslechli pár koncertů, dali si pivo, prošli uličku oslav, podívali se, co kde je a posledním autobusem jeli zpátky na kolej. Po pár hrách Counter Striku jsem šel spát, abych po 4 hodinách spánku vstal na další výlet...
čtvrtek 2. září 2010
Procházka po památkách
Dneska jsem měl v plánu procházku po Vilniuských památkách. Rozhodl jsem se jít sólo, abych na nikoho nemusel čekat, nikdo nemusel čekat na mě a stihl toho co nejvíc.
Ráno mě čekalo velmi nepříjemných 8 stupňů, vítr, déšť a tak celkově nic moc počasí. Navíc jsem přišel o deštník, takže jsem potřeboval co nejdřív koupit nový. Po návštěvě školy a Ievy kvůli potvrzení o platbě kolejí a ubytování pro návštěvy jsem zaskočil do knihovny podívat se, jak jsou na tom se zdroji v AJ a pak jsem mohl vyrazit do města.
Začal jsem na Žiliatis tiltas, kousek od Konstitucijos prospektas nákupem deštníku. Pokračoval jsem přes Zelený most na druhý břeh Nerisu. Neodpustil jsem si tradiční fotky nápisů "Miluji tě" a "Já tebe taky", vysázených z květin do břehů řeky. Pak jsem si vystoupal kolem Národního muzea ke Gediminas Tower. Vstup za dvě litas určitě stál za to. Nejenom, že bylo vevnitř krásně teplo. Věž navíc skrývala expozici středověké historie města, dva modely jeho centra k, tuším, 14. a 16. století. Nechyběla ani expozice o lidském řetězu, který Litevci utvořili spolu s Lotyši a Estonci jako výraz vůle odtrhnout se od Sovětského svazu v roce 1989. Celý řetěz sahal od Tallinu přes Rigu až do Vilniusu, měl 650km a nakonec ho tvořilo asi 2,5 milionu lidí, z toho snad až milion Litevců.
Pak jsem pokračoval kolem Arkikatedry přes Pilies Gatve k Rotuši (radnici). Tu jsem sice viděl už několikrát, ale vyfocenou ji ještě nemám... Vevnitř vybíraly dvě slečny vstupné, tudíž předpokládám, že je tam nějaká expozice. Nicméně indoor záležitosti si nechávám na zimu, teď si chci obejít všechno, co je venku a při čem bych v zimě zmrznul.
Od Rotuše jsem pokračoval do Apuokasu, což měl být místní rockový klub. Ona je to spíš jenom hospoda, kde hrajou z televize rockový klipy a písničky, ale co se dá dělat... Aspoň jsem dostal doporučení na další místo, Bix club, kde by to s tím rockem mělo být trochu lepší... Další zastávkou měl být Bastillon aneb zbytek původního opevnění Vilniusu, snad i s nějakou expozicí. Bohužel, zeď se opravuje a expozice je uzavřena...
Mým dalším cílem byl Vingio parkas. Po cestě jsem objevil tržnici Turgas, na Pylimo gatve. Neodpustil jsem si nákup - půlkilový kousek nádherné voňavé slaniny za necelý 4 litas. S prodavačkou jsme se domluvili rukama-nohama, dala mi dokonce kousek ochutnat a smála se mým posunkům. Nechal jsem jí asi 10centas navíc a děkovala až se za ní prášilo (prašom, prašom, prašom:-)). Do téhle tržnice budu chodit častěji:-). Krom obrovského výběru masa a uzenin mají i sýry, čerstvé místní ovoce a zeleninu, oblečení, prostě všechno... Aspoň vím, kde nakoupit na International dinner.
Jo a malá vsuvka k té mezinárodní večeři - ač nám při uvítání slibovali vaření ve vybavené menzovní kuchyni, nakonec budeme vařit na kuchyňkách na koleji. MRUNI tak přijde o původně plánovanou hostinu v podobě vepřo-knedlo-zelo, bramboráků a sladkých knedlíků, protože tohle prostě ve vlastním nádobí bez trouby dohromady nedáme...
Pokračoval jsem k Vingio Parkas, zbaběle trolejbusem. Nicméně než jsem k němu došel od zastávky, byl jsem díky porouchanému deštníku a projíždějícím autům na kost mokrý. Procházku parkem k zábavnímu středisku a tribunám na koncerty jsem tak oželel a nastoupil na další trolejbus k televizní věži. Park vypadal, že by mohl vypadat hezky s lehkým sněhovým popraškem, tak jsem snad o nic nepřišel. A snad nebude tak hnusně pořád... Pod věží mě opustil už druhý deštník za dva dny. Asi si budu muset koupit nějaký pršiplášť.
Věž má pro Litevce mimořádný význam, je jakýmsi památníkem sovětské okupace. Za 21 litas jsem vyjel nahoru na věž, na vyhlídkové patro. Na to, že to bylo bez průvodce, to bylo dost... Nahoře funguje otočná restaurace. Dal jsem si pivko, kochal se výhledem z 160m vysokého vyhlídkového patra, ohříval se a fotil Vilnius. Škoda, že bylo tak škaredě, zajímalo by mě, jak daleko je z věže vidět. Litva je dost rovinatá a výhledu tak stojí v cestě snad jenom znečištěný vzduch, počasí a zakulacení Země.
Tím moje dnešní putování po Vilniusu skončilo... Na koleji jsem sepsal tenhle článek, dal dopořádku fotky, půjdu se najíst, pak na chvilku k holkám na 803B a večer před spaním snad konečně dotáhnu ten článek...
Zítra bych chtěl zajet do 4LTL shopu na Kalvatiu gatve koupit nějakou pánev, pak mrknout na jednu horu se třemi obrovskými kříži, jejichž význam musím ještě vygooglit, dát dohromady rozvrh, poměnit learning agreement a pak se uvidí. Dozvěděl jsem se, že pojedem hromadně do Kleipédy, což je super. Jel bych tam tak jako tak, aspoň mi to ušetří organizaci, vyřizování a shánění...
Ráno mě čekalo velmi nepříjemných 8 stupňů, vítr, déšť a tak celkově nic moc počasí. Navíc jsem přišel o deštník, takže jsem potřeboval co nejdřív koupit nový. Po návštěvě školy a Ievy kvůli potvrzení o platbě kolejí a ubytování pro návštěvy jsem zaskočil do knihovny podívat se, jak jsou na tom se zdroji v AJ a pak jsem mohl vyrazit do města.
Začal jsem na Žiliatis tiltas, kousek od Konstitucijos prospektas nákupem deštníku. Pokračoval jsem přes Zelený most na druhý břeh Nerisu. Neodpustil jsem si tradiční fotky nápisů "Miluji tě" a "Já tebe taky", vysázených z květin do břehů řeky. Pak jsem si vystoupal kolem Národního muzea ke Gediminas Tower. Vstup za dvě litas určitě stál za to. Nejenom, že bylo vevnitř krásně teplo. Věž navíc skrývala expozici středověké historie města, dva modely jeho centra k, tuším, 14. a 16. století. Nechyběla ani expozice o lidském řetězu, který Litevci utvořili spolu s Lotyši a Estonci jako výraz vůle odtrhnout se od Sovětského svazu v roce 1989. Celý řetěz sahal od Tallinu přes Rigu až do Vilniusu, měl 650km a nakonec ho tvořilo asi 2,5 milionu lidí, z toho snad až milion Litevců.
Pak jsem pokračoval kolem Arkikatedry přes Pilies Gatve k Rotuši (radnici). Tu jsem sice viděl už několikrát, ale vyfocenou ji ještě nemám... Vevnitř vybíraly dvě slečny vstupné, tudíž předpokládám, že je tam nějaká expozice. Nicméně indoor záležitosti si nechávám na zimu, teď si chci obejít všechno, co je venku a při čem bych v zimě zmrznul.
Od Rotuše jsem pokračoval do Apuokasu, což měl být místní rockový klub. Ona je to spíš jenom hospoda, kde hrajou z televize rockový klipy a písničky, ale co se dá dělat... Aspoň jsem dostal doporučení na další místo, Bix club, kde by to s tím rockem mělo být trochu lepší... Další zastávkou měl být Bastillon aneb zbytek původního opevnění Vilniusu, snad i s nějakou expozicí. Bohužel, zeď se opravuje a expozice je uzavřena...
Mým dalším cílem byl Vingio parkas. Po cestě jsem objevil tržnici Turgas, na Pylimo gatve. Neodpustil jsem si nákup - půlkilový kousek nádherné voňavé slaniny za necelý 4 litas. S prodavačkou jsme se domluvili rukama-nohama, dala mi dokonce kousek ochutnat a smála se mým posunkům. Nechal jsem jí asi 10centas navíc a děkovala až se za ní prášilo (prašom, prašom, prašom:-)). Do téhle tržnice budu chodit častěji:-). Krom obrovského výběru masa a uzenin mají i sýry, čerstvé místní ovoce a zeleninu, oblečení, prostě všechno... Aspoň vím, kde nakoupit na International dinner.
Jo a malá vsuvka k té mezinárodní večeři - ač nám při uvítání slibovali vaření ve vybavené menzovní kuchyni, nakonec budeme vařit na kuchyňkách na koleji. MRUNI tak přijde o původně plánovanou hostinu v podobě vepřo-knedlo-zelo, bramboráků a sladkých knedlíků, protože tohle prostě ve vlastním nádobí bez trouby dohromady nedáme...
Pokračoval jsem k Vingio Parkas, zbaběle trolejbusem. Nicméně než jsem k němu došel od zastávky, byl jsem díky porouchanému deštníku a projíždějícím autům na kost mokrý. Procházku parkem k zábavnímu středisku a tribunám na koncerty jsem tak oželel a nastoupil na další trolejbus k televizní věži. Park vypadal, že by mohl vypadat hezky s lehkým sněhovým popraškem, tak jsem snad o nic nepřišel. A snad nebude tak hnusně pořád... Pod věží mě opustil už druhý deštník za dva dny. Asi si budu muset koupit nějaký pršiplášť.
Věž má pro Litevce mimořádný význam, je jakýmsi památníkem sovětské okupace. Za 21 litas jsem vyjel nahoru na věž, na vyhlídkové patro. Na to, že to bylo bez průvodce, to bylo dost... Nahoře funguje otočná restaurace. Dal jsem si pivko, kochal se výhledem z 160m vysokého vyhlídkového patra, ohříval se a fotil Vilnius. Škoda, že bylo tak škaredě, zajímalo by mě, jak daleko je z věže vidět. Litva je dost rovinatá a výhledu tak stojí v cestě snad jenom znečištěný vzduch, počasí a zakulacení Země.
Tím moje dnešní putování po Vilniusu skončilo... Na koleji jsem sepsal tenhle článek, dal dopořádku fotky, půjdu se najíst, pak na chvilku k holkám na 803B a večer před spaním snad konečně dotáhnu ten článek...
Zítra bych chtěl zajet do 4LTL shopu na Kalvatiu gatve koupit nějakou pánev, pak mrknout na jednu horu se třemi obrovskými kříži, jejichž význam musím ještě vygooglit, dát dohromady rozvrh, poměnit learning agreement a pak se uvidí. Dozvěděl jsem se, že pojedem hromadně do Kleipédy, což je super. Jel bych tam tak jako tak, aspoň mi to ušetří organizaci, vyřizování a shánění...
Redbull F1 racing event ve Vilniusu
Dneska (teda vlastně už včera) jsem měl v plánu vyřídit si nějaké papíry na "studijním" u Ievy, najíst se v menze a pak se jít podívat na Konstitucijos prospektas na velkou akci Redbullu.
No, na studijním jsem nevyřídil nic. Chtěl jsem konečně studentskou průkazku, kterou mi, narozdíl od ISICu, vezmou opravdu všude, pak odevzdat doklady o zaplacení kolejí a poptat se na rozvrh a rezervaci ubytování. Bylo mi oznámeno, že celý proces vyřízení studentské průkazky s náma provedou mentoři. Od dokladu na koleje chtěla Ieva jen kopii, kterou mi odmítla udělat na vlastní kopírce. Je tady státní svátek, tudíž copycentra otvírala až po obědě a to bylo pro mě pozdě. Tak njak jsem si vzpomněl na řeči o pomoci kdykoliv a s čímkoliv... Rozvrh nebyl a rezervace kolejí se ještě neřeší. Oběd v menze taky nevyšel, když mi bez ohledu na ceduli na dveřích nechtěli dát jídlo před jednou odpoledne. Aspoň že fungoval bufet, kde jsem si dal malinkou pizzu a džus (celkem 2,83 litas).
Vyrazili jsme tak aspoň do centra koukat na show Redbull toro rosso. Ta měla, dle oficiálních stránek Redbullu, začít ve 12 přesně. Na místě nebylo nachystáno takřka nic, krom plakátů, oznamujících začátek celé akce na 5 odpoledne. Místo čekání v zimě a chladu jsme zapadli do nákupního centra na jídlo a pivko.
I tak jsme radši už kolem půl 4 stáli ve větru, zimě a mrholení u hrazení na okraji tratě a čekali na začátek celé akce.
Asi čtvrt hodinky po 5 jsme se dočkali. David Coulthard předvedl celkem tři jízdy ve full-spec formuli 1, při otáčkách ukázal na mokrém asfaltu povedené hodiny a smyky. V mezerách mezi jeho jízdami se předvedl terénní speciál, který bych tipoval určením tak na Paříž-Dakar. Ten provedl dokonce i několik skoků přes připravený můstek. Druhou mezeru potom vyplnila čtveřice litevských závodníků, zjevně miláčků publika. Za pálení gum, asfaltu a vůně vysokooktanového benzínu projížděli rychle kolem hrazení, ve smyku utvořili hodiny, rotovali kolem kuželů... Poslední jízdu zakončil Coulthard s kouřící formulí. Dokonce se to neobešlo bez nějakého toho hašení. Na závěr Coulthard projel kolem publika v otevřeném Porsche Carrera GT, za jízdy si plácal s publikem a pozdravil se s fanoušky.
Tím celá akce skončila a tak jsme se, promrzlí a mokří po skoro 4 hodinách na hnusném počasí, vydali na horký čaj a na kolej. Určitě to ale stálo za to, Redbull opět ukázal, že umí zorganizovat perfektní marketingovou akci, pobavit diváky, zaujmout a ukázat, že když se chce, tak jde všechno. Pro představu, Konstitucijo prospektas je hlavní dopravní tepna Vilniusu a zároveň důležitá finanční čtvrť, taková ta, kde chodí v obleku nebo kostýmu snad i údržbáři a uklízečky. Pro RedBull ji uzavřeli snad na 7 hodin...
Na koleji jsem si chtěl zajít do čerstvě otevřeného bufetu, leč pár minut před mým příchodem došlo jídlo. Zalovil jsem tak do zásob, co mám na pokoji. Taky jsem si poprvé vypral. Na pračku jsem čekat nemusel, protože těsně předemnou dopraly holky z Turecka a nikdo tam nečekal, což je údajně docela vyjímka. Zbytek večera jsem pak strávil na návštěvě střídavě u Conny a Teryn na malé a poklidné párty a pokecem u Dušana.
Na zítra plánuju dořešit věci na studijním a prohlídku města. Tentokrát chci jít sám, tak bych toho mohl stihnout celkem hodně. Večer to pak vidím na jídlo v menze, dořešení článku, kontrolu povinností na MUNI a pravděpodobně plánování programu na víkend. Tak uvidíme, co z toho vyjde.
No, na studijním jsem nevyřídil nic. Chtěl jsem konečně studentskou průkazku, kterou mi, narozdíl od ISICu, vezmou opravdu všude, pak odevzdat doklady o zaplacení kolejí a poptat se na rozvrh a rezervaci ubytování. Bylo mi oznámeno, že celý proces vyřízení studentské průkazky s náma provedou mentoři. Od dokladu na koleje chtěla Ieva jen kopii, kterou mi odmítla udělat na vlastní kopírce. Je tady státní svátek, tudíž copycentra otvírala až po obědě a to bylo pro mě pozdě. Tak njak jsem si vzpomněl na řeči o pomoci kdykoliv a s čímkoliv... Rozvrh nebyl a rezervace kolejí se ještě neřeší. Oběd v menze taky nevyšel, když mi bez ohledu na ceduli na dveřích nechtěli dát jídlo před jednou odpoledne. Aspoň že fungoval bufet, kde jsem si dal malinkou pizzu a džus (celkem 2,83 litas).
Vyrazili jsme tak aspoň do centra koukat na show Redbull toro rosso. Ta měla, dle oficiálních stránek Redbullu, začít ve 12 přesně. Na místě nebylo nachystáno takřka nic, krom plakátů, oznamujících začátek celé akce na 5 odpoledne. Místo čekání v zimě a chladu jsme zapadli do nákupního centra na jídlo a pivko.
I tak jsme radši už kolem půl 4 stáli ve větru, zimě a mrholení u hrazení na okraji tratě a čekali na začátek celé akce.
Asi čtvrt hodinky po 5 jsme se dočkali. David Coulthard předvedl celkem tři jízdy ve full-spec formuli 1, při otáčkách ukázal na mokrém asfaltu povedené hodiny a smyky. V mezerách mezi jeho jízdami se předvedl terénní speciál, který bych tipoval určením tak na Paříž-Dakar. Ten provedl dokonce i několik skoků přes připravený můstek. Druhou mezeru potom vyplnila čtveřice litevských závodníků, zjevně miláčků publika. Za pálení gum, asfaltu a vůně vysokooktanového benzínu projížděli rychle kolem hrazení, ve smyku utvořili hodiny, rotovali kolem kuželů... Poslední jízdu zakončil Coulthard s kouřící formulí. Dokonce se to neobešlo bez nějakého toho hašení. Na závěr Coulthard projel kolem publika v otevřeném Porsche Carrera GT, za jízdy si plácal s publikem a pozdravil se s fanoušky.
Tím celá akce skončila a tak jsme se, promrzlí a mokří po skoro 4 hodinách na hnusném počasí, vydali na horký čaj a na kolej. Určitě to ale stálo za to, Redbull opět ukázal, že umí zorganizovat perfektní marketingovou akci, pobavit diváky, zaujmout a ukázat, že když se chce, tak jde všechno. Pro představu, Konstitucijo prospektas je hlavní dopravní tepna Vilniusu a zároveň důležitá finanční čtvrť, taková ta, kde chodí v obleku nebo kostýmu snad i údržbáři a uklízečky. Pro RedBull ji uzavřeli snad na 7 hodin...
Na koleji jsem si chtěl zajít do čerstvě otevřeného bufetu, leč pár minut před mým příchodem došlo jídlo. Zalovil jsem tak do zásob, co mám na pokoji. Taky jsem si poprvé vypral. Na pračku jsem čekat nemusel, protože těsně předemnou dopraly holky z Turecka a nikdo tam nečekal, což je údajně docela vyjímka. Zbytek večera jsem pak strávil na návštěvě střídavě u Conny a Teryn na malé a poklidné párty a pokecem u Dušana.
Na zítra plánuju dořešit věci na studijním a prohlídku města. Tentokrát chci jít sám, tak bych toho mohl stihnout celkem hodně. Večer to pak vidím na jídlo v menze, dořešení článku, kontrolu povinností na MUNI a pravděpodobně plánování programu na víkend. Tak uvidíme, co z toho vyjde.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)