Poprvé na basket

Včera jsem se byl podívat na svůj první basketbalový zápas v životě, tak si k tomu musím něco poznamenat... 

Hrálo se semifinále, Litva s USA. Napadlo nás jít se podívat, protože jsme ve čtvrtek viděli ve městě spoustu oslavujících Litevců, kteří jásali nad porážkou Argentiny. Šli jsme do Siemens Areny, asi největší multifunkční haly ve městě. 

Šlo jenom o přenos, promítaný na velké plátno, tak jsme čekali skromnou akci v nějakém menším sále. Poněkud nás překvapily davy s vlajkami, pomalovanými tvářemi a v patřičné náladě, které se valily od autobusové zastávky u obchoďáku OZAS a tvořily řadu dlouho před halou. 

Po pár minutách čekání, důkladné osobní prohlídce a letmé kontrole lístků jsme se dostali do haly. Ta byla už skoro plná, zbývalo posledních pár míst pod malým úhlem k plátnu. Přesto se nám podařilo ukořistit vcelku dobrá místa nedaleko pomyslného středu hlediště, takže jsme viděli dobře. Po chvíli reklam a snaze moderátora rozehřát dav promítali projev litevské prezidentky (ano, mají prezidentku - ženu). Ikdyž jí nebylo rozumět, protože mluvila litevsky (překvapivě:-)), bylo jasně poznat, že basketu hodně fandí, za což jí publikum odměnilo jásotem. I její šála s logem nároďáku kolem krku byla přijata s vděkem. Nějak jsem si vzpomněl na Klausovo pokyvování, samolibý úsměv a znuděné posedávání...

No a pak se začalo hrát... Litevci hráli dobře asi první 4 minuty, pak začali dostávat na budku. Publikum kolem půle hry upadlo do letargie, avšak ke konci se aspoň diváci vzpamatovali a začali pořádně fandit. Atmosféra, kvůli které jsem šle do haly tak začala zase stát za to. 

Nebudu to prodlužovat, Litva to prohrála na celé čáře. I přesto diváci na konci povstali a hráčům poděkovali hromadným skandováním "Ačiú" (Díky). Chvilku to v hale vypadalo jak při nějaké chřipkové epidemii:-). 

Při odchodu z haly jsme si uvědomili, že nemá cenu se snažit tlačit do autobusů s davem pár tisíc Litevců. Nechali jsme se doprovodit zpívajícími lidmi až k OZASu, kde jsme se odpojili a šli na jídlo. 

V horním patře obchoďáku jsou všechny fast food restaurace, tak jsme předpokládali, že se najíme. 

No, byl to omyl - nebylo to ani fast a po chvilce už ani food. KFC vyprodali těsně předemnou, v Pizza Hut měli poslední 4 kousky pizzy a další na tom byli prakticky stejně... Čekat na jídlo 20 minut a koukat na naštvanou obsluhu, co byla kdovíproč hodinu a půl před zavíračkou sbalená a na půl cesty domů se mi nechtělo. Vzal jsem si tak to, co bylo a byl rád, že mám aspoň něco. Po 15 minutách čekání... Podobné chybky už ani nekomentujem. Ještě před pár dny jsme je doprovázeli zpěvem Welcome to Lithuania, teď už se prostě jenom smějem... Takový věci se dějí několikrát (hodněkrát) denně a po čase už prostě nebaví... 

Tak celkově mi přijde, že Litevci dělají, co můžou, aby si vysloužili nějaké hezké přirovnání nebo národní charakteristiku. Počasí je tu anglické v té nejtypičtější podobě, organizační talent mají jako z Itálie a maňana je tady trefnější než ve Španělsku. No a chlastaj jak Dáni... 

A nakonec typický přehled plánů - za chvilku jedem opět do Trakai, tentokrát ne do hradu ale do města a k jezeru. Večer bych pak rád stihl udělat si přehled věcí, co musím udělat do školy s časovým plánem, kdy to dělat. Taky si chci sehnat všechny drobnosti ke změně Learning agreementu, poslat opět pár pohledů a tak.