Erasmus pro mě skončil včera ve 2 hodiny ráno. Zaznamenám si tak zážitky z posledních dní.
Poslední dny na koleji byly ve znamení loučení, večírků a víceméně i nudy. Během posledních dvou týdnů byla rozlučková párty snad každý večer. Největší byla ale jenom jedna, před Dušanovým odjezdem. Poněkud se zvrhla, tak se jezdilo na sušáku ze sprch jako ve vlaku i s průvodčí a černou pasažérkou na střeše, stříkalo se hasičákama a rozbilo se pár pokojů, bezpočet lahví a tak nějak všechno, co šlo a občas i něco, co nešlo. Kolejdědek hrozil policií, houkal požární alarm a tak vůbec to stálo za to. Ráno potom přišlo první velké loučení, odjížděli Nils, Roger a Justus, rozloučit se přišli skoro všichni.
A pak už to byl stereotyp - večer párty, přes den rozlučky, občas zajít do města dokoupit poslední suvenýry a dárky, navštěvovat zbývající kamarády a sledovat vyprazdňující se kolej.
Stereotyp aspoň trochu oživovalo to, že večírky už nebyly jenom bohapustě chlastací. Na rozlučku občas někdo připravil nějaké dobré národní jídlo. Marion tak dělala crepes s nutelou, marmeládou a flambovanými banány (díky za recept:-)), Eva s Annou suši, Julia připravila tapas...
Taky na rozlučce slovenky Peti se vařilo, dělaly se carbonaras a byly super. Tentokrát jsem pozorně odkoukával recept a postup, musím si je někdy udělat. Poslední párty před mým odjezdem se obešla dokonce i bez neustálého pořvávání "Vodka time" a pití "baby shots". Nikdo už neměl náladu, ani zbývající členové vodka klubu nechtěli otevírat lahev...
Během těch posledních dnů jsem si také ujasnil, kdo z Erasmáků mi bude chybět a kdo ne. Lidí, které bych za ty 4 měsíce mohl považovat za přátele, je páru. Jsem rád, že jsem si to ujasnil ještě před odjezdem.
Pár dnů před odjezdem jsem taky konečně viděl litevské Národní muzeum, tedy obě jeho části, Starý i Nový Arsenál. Nutno podotknout, že tak hrozivé národní muzeum jsem ještě neviděl. Exponáty ve vitrínkách bez ladu a skladu, sklenice z 19. století vedle zbytků meče z 15. století a pár tisíc let starého pazourku, popisky žádné, vysvětlení žádné, systém nebyl. Návštěvník jen zmateně a nechápavě bloudil mezi exponáty. Nový Arsenál měl aspoň části expozic řazeny přibližně podle doby, i tak to ale moc sláva nebyla.
Někde mezi komedií a Kafkou se pohyboval proces stěhování z koleje. Vyřizovali jsme si to 4 zaráz, kromě mě ještě Maďar Tamász, Němec Georg a Slovák Roman, měli jsme mezi sebou dva rusky mluvící. Jenom dohledání našich smluv zabralo asi 15 minut, přiřazení našich kolejkaret asi 5 a tak. Následovala kontrola našich pokojů, ke které přistoupili až po velké rozlučkové párty a pak ukončení procesu s hlavním kolejdědkem, o kterém jsme do té doby neměli ani tušení. Díky výměně mých spolubydlících blbě zaúčtovali platby kolejného a chtěli po mě navíc 400 litas v domnění, že jsem žil dva měsíce sám. Naštěstí jsem měl potvrzení z banky i s kopií. Po desetiminutovém studiu kusu papíru a 4 telefonech tak uznali chybu a já mohl jít. Deky a prostěradla jsem měl vracet až další den těsně před odjezdem. Řekli jsme, že odjíždíme v 5 ráno, tak jsme měli ještě den rezervu, kdyby se něco pokazilo.
Pak už mě čekalo jenom balení, poslední cesta do města na oběd, tisk vzkazu našim následovníkům na pokoji, loučení a odjezd. I ten poslední den byl stylový - opožděný autobus plný strkajících se lidí, pro které slovo "s dovolením" neexistuje a radši člověka kopnou, než aby si řekli o místo, pokažená objednávka v restauraci, nechápavá prodavačka, rušení domluveného bez důvodu... Všechno typicky litevské jsme stihli za poslední den.
Odjíždět jsme měli s ecolines, pro ně jela Nordeka, z nádraží ve Vilniusu o půl 11 večer. Autobus dojel z Rigy s půlhodinovým zpožděním, což jsme tak nějak očekávali. Příjemně překvapila omluvná SMS s délkou zpoždění. Poněkud neočekávané bylo, že jsme zpoždění dokonce dohnali a do Varšavy dojeli dřív, tak jsme si hodinu počkali. Cesta začala být veselá až v Lodži, kde se autobus pokazil. První dvě hodiny jsme strávili čekáním na nádraží, dalších asi 5 někde v garáží za městem a další dvě v dalším servisu, kde závady během půl hodiny opravili. Zbytek času se sháněly peníze na zaplacení. Nutno podotknout, že do prvního servisu jsme dojeli s jedinou závadou, tu druhou zařídili servisáci až při opravě té první.
To, že řidiči ani mladá a krásná průvodkyně nic nevěděli jsme tak nějak očekávali. Panák Metaxy pro každého v autobuse byl aspoň symbolickou záplatou na útrapy cesty. Šťastné a veselé Vánoce jsme si popřáli na benzínce v Polsku nad párkem v rohlíku.
Do Hradce Králové jsme dojeli místo v 5 večer ve 2 ráno. Rodiče mě už pár hodin čekali. Domů jsem se dostal ve 4 ráno... Erasmácký život a moje čtyřměsíční dovolené placená z peněz EU a Olomouckého kraje tak skončila. Teď probíhají Vánoce a potom už čekají jenom škola, práce a povinnosti. Rozptýlením ale budou dvě lednové návštěvy, se kterýma chci absolvovat část jejich eurotripu. Zatím to vypadá na úsek Brno-Bratislava-Budapešť-Vídeň-Ljubljana...
No a dál se s návštěvama uvidí. Cestování každopádně dost usnadní Interrail. Doufám, že toho stihnu projet co nejvíc - mám pocit, že lidi, které neuvidím za první rok po Erasmu neuvidím už nikdy. A to by byla škoda.
Tímto tento blog končí, už nebude co víc psát. Administrativa po návratu pravděpodobně proběhne bez mého výrazného zásahu a proces je popsán na netu Masaryčky.
Tak díky za komentáře, za pohledy a zprávy z domů, za návštěvy a tak vůbec.
Šiendien viskas. Viso gero!
A kdyby měl někdo nějakej dotaz k Erasmu, k Litvě, Pobaltí případně libovolné kombinaci těchto tří, rád odpovím na mailu tomas (tečka) kubesa (zavináč) seznam (tečka) cz.
sobota 25. prosince 2010
neděle 12. prosince 2010
Posledních pár dnů před odjezdem
Do odjezdu z Vilniusu, Litvy a celého Erasmu mi zbývá jenom 10 dnů. Je na čase si trochu shrnout dojmy z toho, co se za posledních pár dnů událo.
Většina lidí horečně dohání školu, dopisuje seminárky, učí se na zkoušky. Já jsem rád, že se mě to netýká - všechny práce jsem napsal a odevzdal s velkým předstihem, látku do předmětů, kde byla zkouška pochopil z výuky a tak je pro mě závěr studia pohodový. I věci domů na Masárnu mám víceméně hotové, chybí mi jenom jeden souhrn judikatury do procesu, který si udělám doma na pořádném internetovém připojení nebo ve škole v knihovně a příklady do Pozemku, na které se chci inspirovat u ostatních...
S ukončením předmětů byl spojený obvyklý zmatek - do EC Competition nám vyučující od října sliboval 2 teoretické a jednu praktickou otázku u písemné zkoušky a jedinou verzi právních předpisů, jím donesenou a zkontrolovanou kvůli opisování. Nakonec byla jedna teoretická a 5 praktických otázek a předpisy nedonesl. Naštěstí jsem je nepotřeboval. Na 7 bodů z 10 stačily cca 2 hodiny přípravy před zkouškou a cca 2 hodiny v průběhu semestru.
Do EC Company jsem měl odevzdáno dva týdny před termínem a vyučující mi oznámil FAIL, protože na můj mail se seminárkou zapomněl. Naštěstí se všechno vyjasnilo, počet bodů zatím neznám.
Do Police and Terrorism prevention jsme měli původně psát seminárku a obsah odprezentovat, pak jsme měli jenom prezentovat a nakonec nám přidali test. Test jsme ukecali (Díky Peti:-)) a já dostal za 3 hodiny práce 10/10 cum laude.
Do Základů litevštiny jsme měli prezentovat v litevštině vybrané téma. V doporučeném výběru byla Má vlast, Moje město, Můj Erasmus/Vilnius/Litva, Moje cestování a tomu podobné. K tomu jsme přibližně měli i slovíčka a gramatiku. Já si nepříliš rozumně vybral Česká tajemství. Nějak jsem si neuvědomil, že na povídání o Freudovi, lodním šroubu, genetice a krevních skupinách nemám potřebné jazykové znalosti a byla by to nuda. Přesto se to nakonec nějak podařilo a další 10/10 byla na světě, tak jako u všech účastníků kurzu.
Do CSI mi pořád zbývá odevzdat složku s fotkama těla a popiskama. Doufám, že mi to Janina vezme, úpravy podle konzultace jsem udělal. Každému sice říká něco úplně jiného, ale snad tam mám už všechny možnosti. A když ne, kreditů nám víc než dost...
Pak jsme taky byli na exkurzi za Kubou na hasičárně. Provedl nás celou budovou, prolezli jsme si auta, vyzkoušeli výstroj, svezli se po tyči a poslechli si zasvěcený výklad profíka. Původně nás mělo jít asi 50, naštěstí došlo kolem 15 lidí, což se ukázalo jako ideální počet. Odpadli hlavně taliání a španěláci, tak exkurze proběhla bez průseru.
No a poslední dny jsou ve znamení posledních párty. Včera měl Rok narozeniny, předtím jsme měli Vánoční párty, předtím zase něco... No a když není párty s nějakým důvodem, tak stačí vzít pár piv a jít k někomu na návštěvu. Na párty se to vždycky brzo rozroste.
Vánoční párty byla událost sama o sobě. Pořádali ji mentoři, vybrali nějaké peníze, popsali nám dresscode a nechali každého donést malý dárek. Sešli jsme se před kolejí, odkud nás dovedli na kraj Vilniusu do jednoho velkého domu. Po cestě samozřejmě zabloudili:-). V domě nás čekal vánoční stromek, hudba, bazén, sauna a spousta jídla. Zásoby pití jsme donesli vlastní a to co jsme vypili po cestě jsme dokoupili na nedaleké benzínce.
Po pár proslovech na začátku jsme dostali certifikáty a CDčka s fotkama, pár lidí, co tak nějak víc vyčnívají dostali nějaké ceny, podívali jsme se na pár hezky zparodovaných fotek a videí a šlo se pít. Ještě před půlnocí byli první odvážlivci v bazénu, já se přidal asi kolem půlnoci. Sauna přišla mezi koupáním v ledové vodě vhod:-). Večer byl zábavný a povedený, povedlo se mi udržet většinu věcí suchých, takže jsem to snad ani neomarodil. Kolem 2 ráno jsme to s Terkou zabalili a po chvilce marného volání taxíků jeden prostě zastavili na ulici a dojeli na kolej. No a jako dárek jsem dával flašku Ality - sektu a dostal jsem deník. Růžový. Naštěstí jsem ho aspoň donesl:-).
No a párty bude mít v pondělí menší dohru. Nejmenovaní účastníci lili do bazénu pivo a pochcali kameny v sauně, navíc se poztrácela hora věcí včetně peněženek a na párty byla kopa lidí, co neplatili příslušný vstup. Kvůli tomu se s námi chce Ieva sejít v pondělí a nějak to řešit...
Taky jsme byli v centru podívat se na rozsvěcení vánočního stromku u Arkikatedry. Předtím byl krátký koncert, potom ohňostroj a bylo to vcelku hezké. Litevci se tradičně cpali, svařák tradičně chutnal, na vánočních trzích prodávali tradiční pletené a kožešinové věci a jídlo...
Rokova párty byla taky povedená, přišli snad všichni, takže se to neobešlo bez příslušného randálu a bordelu. Celkem brzo jsme se začali stěhovat před kolejdědkem z jednoho patra na druhé. Prošli jsme snad tři kuchyně a dva pokoje jenom než jsem odešel. Udělal jsem taky nějaké fotky, ať mám na párty trochu vzpomínku, na žádné jsem pořádně nefotil.
Na párty mě ale opět překvapila jedna věc, která začíná být čím dál zřetejnější - Erasmáky kolejdědek vyhazoval nemilosrdně z kuchyní i pokojů a hrozil trestama. Rusky mluvící ho byli vždycky za pár minutek schopní ukecat o další půlhodinku a Litevcům stačily dvě věty a odešel. Ptal jsem se jich, jak to udělali, bez odpovědi. Ptal jsem se, proč se nepřidají na párty, proč neodpoví na pozdrav, proč se nás straní. Litevec s Litevkou najednou zapomněli na svoji perfektní angličtinu a dělali, že nerozumí. Čím to, těžko říct. Slova děkana z oficiálního uvítání o tom, jak nás rádi vidí, poněkud blednou.
No a už je poznat, že se blíží konec. Předáváme si adresy, plánujeme návštěvy, nakupujeme vánoční dárky a suvenýry a uvědomujeme si, že už je konec a že se nikdy nic takového nezopakuje. S největší pravděpodobností se taky už nikdy neuvidíme. Domů se mi chce čímdál míň a rozmýšlím, že bych sem v lednu přijel aspoň na týden znovu. Doufám, že to nějak půjde domluvit s přespáním na koleji... Druhou stranou je to, že jedna cesta na pár dnů sem by mě stála tolik, co dovolená na lyžích nebo návštěva prakticky kohokoliv během roku po celé Evropě... A začít si zvykat doma, v nudě a šedi a pak se vrátit sem a znovu si to všechno připomenout se nezdá jako dobrý nápad...
Každopádně se mi už v hlavě rýsuje plán na čtyři velké cesty. První by byla jenom do Portugalska, s Ryanairem za Teresou a Duartem. Návrat by byl ideální nějak z Madridu, ať vidím i kus Španělska. S Ryanairem to půjde jenom s přestupem, tak chci vybrat cestu tak, abych mohl někoho nebo něco navštívit i při přestupu.
Druhá cesta by byla do Bulharska za Marijou, kam kromě Sofie musím ještě vymyslet. Třetí cesta by byla nejzajímavější a nejsložitější - začít v Bratislavě za Slovákama, pak do Budapešti a Maďarska za Maďarama a snad i Viky, pak do Ljubljany za Rokem a Petrou a po cestě zpátky do Vídně a Linze za Conny.
Čtvrtá cesta by potom vedla do Paříže za Jančou a Rotterdamu za Taryn s případnýma zastávkama v Bruselu, Gentu a Groningenu, podle toho kdo známý tam zrovna bude.
No a pokud pojedu zpátky do Vilniusu, tak chci udělat pár zastávek po Polsku, minimálně ve Varšavě...
Plánů je tak zase dost, uvidím, kolik z nich budu moct realizovat. Přecejenom chci studovat dvě školy a budu muset pracovat... Času tak asi moc zbývat nebude, s penězi to bude totéž. Už teď je mi ale jasné, že pokud nepojedu v prvním roce po návratu, nepojedu už nikdy.
Většina lidí horečně dohání školu, dopisuje seminárky, učí se na zkoušky. Já jsem rád, že se mě to netýká - všechny práce jsem napsal a odevzdal s velkým předstihem, látku do předmětů, kde byla zkouška pochopil z výuky a tak je pro mě závěr studia pohodový. I věci domů na Masárnu mám víceméně hotové, chybí mi jenom jeden souhrn judikatury do procesu, který si udělám doma na pořádném internetovém připojení nebo ve škole v knihovně a příklady do Pozemku, na které se chci inspirovat u ostatních...
S ukončením předmětů byl spojený obvyklý zmatek - do EC Competition nám vyučující od října sliboval 2 teoretické a jednu praktickou otázku u písemné zkoušky a jedinou verzi právních předpisů, jím donesenou a zkontrolovanou kvůli opisování. Nakonec byla jedna teoretická a 5 praktických otázek a předpisy nedonesl. Naštěstí jsem je nepotřeboval. Na 7 bodů z 10 stačily cca 2 hodiny přípravy před zkouškou a cca 2 hodiny v průběhu semestru.
Do EC Company jsem měl odevzdáno dva týdny před termínem a vyučující mi oznámil FAIL, protože na můj mail se seminárkou zapomněl. Naštěstí se všechno vyjasnilo, počet bodů zatím neznám.
Do Police and Terrorism prevention jsme měli původně psát seminárku a obsah odprezentovat, pak jsme měli jenom prezentovat a nakonec nám přidali test. Test jsme ukecali (Díky Peti:-)) a já dostal za 3 hodiny práce 10/10 cum laude.
Do Základů litevštiny jsme měli prezentovat v litevštině vybrané téma. V doporučeném výběru byla Má vlast, Moje město, Můj Erasmus/Vilnius/Litva, Moje cestování a tomu podobné. K tomu jsme přibližně měli i slovíčka a gramatiku. Já si nepříliš rozumně vybral Česká tajemství. Nějak jsem si neuvědomil, že na povídání o Freudovi, lodním šroubu, genetice a krevních skupinách nemám potřebné jazykové znalosti a byla by to nuda. Přesto se to nakonec nějak podařilo a další 10/10 byla na světě, tak jako u všech účastníků kurzu.
Do CSI mi pořád zbývá odevzdat složku s fotkama těla a popiskama. Doufám, že mi to Janina vezme, úpravy podle konzultace jsem udělal. Každému sice říká něco úplně jiného, ale snad tam mám už všechny možnosti. A když ne, kreditů nám víc než dost...
Pak jsme taky byli na exkurzi za Kubou na hasičárně. Provedl nás celou budovou, prolezli jsme si auta, vyzkoušeli výstroj, svezli se po tyči a poslechli si zasvěcený výklad profíka. Původně nás mělo jít asi 50, naštěstí došlo kolem 15 lidí, což se ukázalo jako ideální počet. Odpadli hlavně taliání a španěláci, tak exkurze proběhla bez průseru.
No a poslední dny jsou ve znamení posledních párty. Včera měl Rok narozeniny, předtím jsme měli Vánoční párty, předtím zase něco... No a když není párty s nějakým důvodem, tak stačí vzít pár piv a jít k někomu na návštěvu. Na párty se to vždycky brzo rozroste.
Vánoční párty byla událost sama o sobě. Pořádali ji mentoři, vybrali nějaké peníze, popsali nám dresscode a nechali každého donést malý dárek. Sešli jsme se před kolejí, odkud nás dovedli na kraj Vilniusu do jednoho velkého domu. Po cestě samozřejmě zabloudili:-). V domě nás čekal vánoční stromek, hudba, bazén, sauna a spousta jídla. Zásoby pití jsme donesli vlastní a to co jsme vypili po cestě jsme dokoupili na nedaleké benzínce.
Po pár proslovech na začátku jsme dostali certifikáty a CDčka s fotkama, pár lidí, co tak nějak víc vyčnívají dostali nějaké ceny, podívali jsme se na pár hezky zparodovaných fotek a videí a šlo se pít. Ještě před půlnocí byli první odvážlivci v bazénu, já se přidal asi kolem půlnoci. Sauna přišla mezi koupáním v ledové vodě vhod:-). Večer byl zábavný a povedený, povedlo se mi udržet většinu věcí suchých, takže jsem to snad ani neomarodil. Kolem 2 ráno jsme to s Terkou zabalili a po chvilce marného volání taxíků jeden prostě zastavili na ulici a dojeli na kolej. No a jako dárek jsem dával flašku Ality - sektu a dostal jsem deník. Růžový. Naštěstí jsem ho aspoň donesl:-).
No a párty bude mít v pondělí menší dohru. Nejmenovaní účastníci lili do bazénu pivo a pochcali kameny v sauně, navíc se poztrácela hora věcí včetně peněženek a na párty byla kopa lidí, co neplatili příslušný vstup. Kvůli tomu se s námi chce Ieva sejít v pondělí a nějak to řešit...
Taky jsme byli v centru podívat se na rozsvěcení vánočního stromku u Arkikatedry. Předtím byl krátký koncert, potom ohňostroj a bylo to vcelku hezké. Litevci se tradičně cpali, svařák tradičně chutnal, na vánočních trzích prodávali tradiční pletené a kožešinové věci a jídlo...
Rokova párty byla taky povedená, přišli snad všichni, takže se to neobešlo bez příslušného randálu a bordelu. Celkem brzo jsme se začali stěhovat před kolejdědkem z jednoho patra na druhé. Prošli jsme snad tři kuchyně a dva pokoje jenom než jsem odešel. Udělal jsem taky nějaké fotky, ať mám na párty trochu vzpomínku, na žádné jsem pořádně nefotil.
Na párty mě ale opět překvapila jedna věc, která začíná být čím dál zřetejnější - Erasmáky kolejdědek vyhazoval nemilosrdně z kuchyní i pokojů a hrozil trestama. Rusky mluvící ho byli vždycky za pár minutek schopní ukecat o další půlhodinku a Litevcům stačily dvě věty a odešel. Ptal jsem se jich, jak to udělali, bez odpovědi. Ptal jsem se, proč se nepřidají na párty, proč neodpoví na pozdrav, proč se nás straní. Litevec s Litevkou najednou zapomněli na svoji perfektní angličtinu a dělali, že nerozumí. Čím to, těžko říct. Slova děkana z oficiálního uvítání o tom, jak nás rádi vidí, poněkud blednou.
No a už je poznat, že se blíží konec. Předáváme si adresy, plánujeme návštěvy, nakupujeme vánoční dárky a suvenýry a uvědomujeme si, že už je konec a že se nikdy nic takového nezopakuje. S největší pravděpodobností se taky už nikdy neuvidíme. Domů se mi chce čímdál míň a rozmýšlím, že bych sem v lednu přijel aspoň na týden znovu. Doufám, že to nějak půjde domluvit s přespáním na koleji... Druhou stranou je to, že jedna cesta na pár dnů sem by mě stála tolik, co dovolená na lyžích nebo návštěva prakticky kohokoliv během roku po celé Evropě... A začít si zvykat doma, v nudě a šedi a pak se vrátit sem a znovu si to všechno připomenout se nezdá jako dobrý nápad...
Každopádně se mi už v hlavě rýsuje plán na čtyři velké cesty. První by byla jenom do Portugalska, s Ryanairem za Teresou a Duartem. Návrat by byl ideální nějak z Madridu, ať vidím i kus Španělska. S Ryanairem to půjde jenom s přestupem, tak chci vybrat cestu tak, abych mohl někoho nebo něco navštívit i při přestupu.
Druhá cesta by byla do Bulharska za Marijou, kam kromě Sofie musím ještě vymyslet. Třetí cesta by byla nejzajímavější a nejsložitější - začít v Bratislavě za Slovákama, pak do Budapešti a Maďarska za Maďarama a snad i Viky, pak do Ljubljany za Rokem a Petrou a po cestě zpátky do Vídně a Linze za Conny.
Čtvrtá cesta by potom vedla do Paříže za Jančou a Rotterdamu za Taryn s případnýma zastávkama v Bruselu, Gentu a Groningenu, podle toho kdo známý tam zrovna bude.
No a pokud pojedu zpátky do Vilniusu, tak chci udělat pár zastávek po Polsku, minimálně ve Varšavě...
Plánů je tak zase dost, uvidím, kolik z nich budu moct realizovat. Přecejenom chci studovat dvě školy a budu muset pracovat... Času tak asi moc zbývat nebude, s penězi to bude totéž. Už teď je mi ale jasné, že pokud nepojedu v prvním roce po návratu, nepojedu už nikdy.
čtvrtek 2. prosince 2010
středa 1. prosince 2010
Proč Pobaltí vypadá tak, jak vypadá?
Jak už jsem napsal na konci minulého článku, včera večer jsem si byl poslechnout debatu předních litevských analytiků, ekonomů, poslanců a akademiků o pádu amerického kapitalismu, sovětského komunismu a nástupnictví evropského přístupu k životu a hospodářství. Největším přínosem ale bylo aspoň částečné pochopení situace v Litvě. Celou myšlenku se tak pokusím formulovat a zapsat, bez jakéhokoliv nároku na správnost.
V 90. letech, po pádu zdejšího komunismu, se objevil velký zájem investorů o pobaltské země. Tito přicházeli většinou ze Skandinávie. Pobaltí je relativně blízko, jenom přes moře, hladové po všem "západním", nepříliš rozvinuté a hlavně snažící se co nejvíc odpoutat od Ruska a přimknout ke komukoliv jinému. Skandinávští investoři tohoto stavu rádi využili. Byla zde nesrovnatelně levnější pracovní síla, trh hladový po všem...
Brzo se začaly objevovat pobočky skandinávských firem, zastoupení značek a řetězců. Celý vývoj táhly skandinávské banky. Ty dokázaly přesvědčit vládu, aby co nejvíce snížila úrokové sazby. V Litvě se tak z ničeho nic objevila spousta levných peněz, za které se začalo budovat, rozvíjet a obchodovat. Není divu, napojení na Skandinávii slibovalo trvání tohoto rychlého rozvoje nejméně do doby, kdy Pobaltí dostihne ekonomickou úroveň Skandinávie, což i ti nejodvážnější očekávali za desetiletí.
Výsledkem bylo, že doslova všichni, od obyčejných lidí po velké firmy, měli úvěrů až nad hlavu. Na úvěr se kupovaly byty, auta, pozemky, budovaly se na nich firmy.
A pak přišla hospodářská krize.
Úvěry z ničeho nic zdražily, obyčejní lidé ani firmy najednou neměli na splátky navýšené o zvětšené úroky. Firmy tak začaly propouštět, krachovat, přestalo se vyrábět i prodávat. Obyčejní lidé neměli jak zaplatit hypotéky - zdražily, mnohdy přišli o práci... Firmy, vybudované na úvěrech, musely začít zdražovat své produkty - lidé neměli, za co je koupit, fixní náklady výrazně vzrostly... Ani Skandinávský trh nebyl nápomocen - měl dost problémů sám se sebou, zájem o zdražené litevské zboží poklesl. Právě naopak, zahraniční firmy místo pomoci nechávali zdejší pobočky krachovat jen aby ochránili firmu jako celek. Pobaltí tak prostě hodili přes palubu.
Banky, které před nedávnem pumpovaly od ekonomiky hory levných peněz, najednou začaly žádat o dotace a státní pomoc. Veškeré zajištění úvěrů a půjček se ukázalo v tak vypjaté situaci jako nedostatečné.
Příkladem budiž byty a bydlení - po nesplácení hypoték je banka zabavila, ale zjistila, že byt nemá kdo koupit za cenu, která by neznamenala pro banku ztrátu. A stát začal tuto pomoc poskytovat.
To zvedlo vlnu nevole. Obyčejným lidem se nelíbilo toto řešení, raději by viděli obrovské sumy dotací a státní pomoci v rukou občanů, kteří by dokázali vyřešit své úvěrové problémy, splácet půjčky, nakupovat a rozhýbat tak ekonomiku, než v rukou bank. Banky, viněné ze současné situace, z nich pokryjí bohatě své ztráty a víceméně se jim nic nestane. Obyčejní lidé, kteří se řídili radami těchto bank, vlády a víceméně i velmi rozumným očekáváním budoucí prosperity ale dále přichází o bydlení, práci, všechno.
Poněkud zmatená je role Evropské unie v celém tomto kolotoči. Na jednu stranu do Litvy pumpuje obrovské sumy peněz ze strukturálních fondů, které drží zemi aspoň trochu nad vodou a umožňují pokračovat aspoň v nějaké výstavbě. Na straně druhé přichází se spoustou omezení a požadavků, které zemi dále potápí, vrací do náruče Ruska, socialistů, případně všeho dohromady. Příkladem budiž vynucené uzavření jaderné elektrárny Ignalina, které fakticky znamená naprostou energetickou závislost na Rusku, aniž by se objevila jakákoliv pomoc v obtížné situaci, jež uzavření nevyhnutelně následovala.
Situaci dále komplikuje obrovská emigrace. Od dubna do listopadu odchází ze země 10.000 lidí každý měsíc, to je 300 denně. Číslo je sice údajně zkreslené tím, že vláda začala chtít po emigrantech sociální a zdravotní pojištění zpětně za dobu co jsou pryč ze země, což vedlo k masivnímu oficiálnímu odhlašování lidí, kteří jsou dávno v zahraničí. Podle některých odhadů však číslo bez těchto "administrativních emigrantů" není o moc nižší.
Naprostým paradoxem je dopad investic do vzdělání. Mladí Litevci na univerzitách dostanou vzdělání plně srovnatelné s tím, co člověk dostane kdekoliv jinde v Evropě. Obvykle mluví dobře anglicky (ze školy), rozumí rusky (ze života) a okrajově umí jeden další jazyk (taky škola). Mladí Litevci tak fakticky mají kvalitní vzdělání, umí tři jazyky, ale nečeká je prakticky žádná budoucnost. Tak prostě hned po škole odejdou. Ti dnešní navíc nebudou zdaleka první, v cizině dávno mají známé, kamarády, zázemí. Odcestovat a už se nevrátit je tak snadné...
Situaci dobře ilustruje několik tvrzení, co jsem od Litevců slyšel - "Tady zůstanou jenom staří, blbí a patrioti" (šéf jedné z Vilniuských hasičáren), "Pro diplom si do školy půjdu se sbaleným kufrem v jedné ruce a letenkou ve druhé" (jeden kluk z koleje), "Polovinu kamarádů ze střední mám v zahraničí" (Martynas, jeden z hlavních mentorů)
Na debatě zaznělo hezké přirovnání - Majitel lihovaru bojuje za co nejlepší podmínky pro pití vodky - prodej 24/7, snížení věkových limitů, pití na ulicích... Pak si chce otevřít pobočku v novém městě a zjistí, že nemůže najít zaměstnance, všichni jsou totiž našrot ožralí.
S dopadem vzdělání je to stejné - ikdyž se objeví investor, brzo zjistí, že nemá, kdo by pro něho pracoval - vzdělaní, jejichž vzdělání podporoval, už utekli a ten zbytek všechno dělat neumí.
Celý litevský trh je tak dost deformovaný. Není kvalifikovaná pracovní síla a není, kdo by produkty kupoval. Situaci dále komplikuje řada dalších faktorů. Litva má problémy s polskou menšinou, má jazykové zákony, dle kterých musí cizinci přepisovat jména po litevsku, což se nikomu moc nelíbí. Poláci sem tak nechtějí, ikdyž by dokázali zajistit kvalifikovanou pracovní sílu. Doma se navíc mají líp, nemají důvod opouštět Polsko proto, aby se nechali omezovat jinde. Bojí se vlivu Ruska, Litevec nechce mít Rusa ve vedoucí pozici, ani shora, ani zdola. Poblíž tak zbývají Lotyši a tam je situace přinejmenším podobná.
Litva sice není moc sociální stát, podpory a důchody nestojí za nic, ale počet lidí na nich závislých roste. Navíc klesá počet lidí, co jsou schopni platit aspoň nějaké daně. Nezaměstnanost se pohybuje od oficiálních cca 10% k neoficiálním, za to reálnějším, 20%. Stát za sebou taky táhne další železnou kouli - všichni političtí vězni, utlačovaní a utiskovaní, mají řadu výhod. Mají na ně samozřejmě nárok a nejsou ani slabou náplastí na vytrpěné hrůzy, ale stojí spoustu peněz. Takto zvýhodněný je tady skoro každý druhý...
Litva je malá země, kde každý zná každého, bují tak šedá ekonomika. Za spoustu prací a úkonů se neodvádí daně, lidé jsou zaměstnání načerno, státu pak peníze chybí.
Bělorusko a Rusko mají s Litvou dlouhou hranici, levný alkohol, cigarety a dostupné zbraně a drogy. Bují tak organizovaný zločin, boj s ním stojí další peníze. Není divu, že Vilnius má nejvyšší počet vražd za rok na 100.000 obyvatel z celé EU. Korupce je častým jevem, korumpují se bezpečáci na nádraží, policisté při silniční kontrole, zaměstnanci kolejí, všichni.
Tohle všechno vytváří složitou změť problémů, kterou snad nikdo nedokáže vyřešit snadno a rychle... Pravice a pravicový, liberální přístup, je viněna z toho, že celou situaci způsobila nebo aspoň umožnila, levice je viněna z touhy po návratu starých pořádků.
Jediné řešení, které mě napadlo při psaní tohoto článku, je opětovné přimknutí ke Skandinávii, napojení na tamější trhy a snaha o nový rozvoj, tentokrát ale ne na dluh. Některé kontakty se přecejenom stále dochovaly a fungují...
A k těm mladým něco tady.
V 90. letech, po pádu zdejšího komunismu, se objevil velký zájem investorů o pobaltské země. Tito přicházeli většinou ze Skandinávie. Pobaltí je relativně blízko, jenom přes moře, hladové po všem "západním", nepříliš rozvinuté a hlavně snažící se co nejvíc odpoutat od Ruska a přimknout ke komukoliv jinému. Skandinávští investoři tohoto stavu rádi využili. Byla zde nesrovnatelně levnější pracovní síla, trh hladový po všem...
Brzo se začaly objevovat pobočky skandinávských firem, zastoupení značek a řetězců. Celý vývoj táhly skandinávské banky. Ty dokázaly přesvědčit vládu, aby co nejvíce snížila úrokové sazby. V Litvě se tak z ničeho nic objevila spousta levných peněz, za které se začalo budovat, rozvíjet a obchodovat. Není divu, napojení na Skandinávii slibovalo trvání tohoto rychlého rozvoje nejméně do doby, kdy Pobaltí dostihne ekonomickou úroveň Skandinávie, což i ti nejodvážnější očekávali za desetiletí.
Výsledkem bylo, že doslova všichni, od obyčejných lidí po velké firmy, měli úvěrů až nad hlavu. Na úvěr se kupovaly byty, auta, pozemky, budovaly se na nich firmy.
A pak přišla hospodářská krize.
Úvěry z ničeho nic zdražily, obyčejní lidé ani firmy najednou neměli na splátky navýšené o zvětšené úroky. Firmy tak začaly propouštět, krachovat, přestalo se vyrábět i prodávat. Obyčejní lidé neměli jak zaplatit hypotéky - zdražily, mnohdy přišli o práci... Firmy, vybudované na úvěrech, musely začít zdražovat své produkty - lidé neměli, za co je koupit, fixní náklady výrazně vzrostly... Ani Skandinávský trh nebyl nápomocen - měl dost problémů sám se sebou, zájem o zdražené litevské zboží poklesl. Právě naopak, zahraniční firmy místo pomoci nechávali zdejší pobočky krachovat jen aby ochránili firmu jako celek. Pobaltí tak prostě hodili přes palubu.
Banky, které před nedávnem pumpovaly od ekonomiky hory levných peněz, najednou začaly žádat o dotace a státní pomoc. Veškeré zajištění úvěrů a půjček se ukázalo v tak vypjaté situaci jako nedostatečné.
Příkladem budiž byty a bydlení - po nesplácení hypoték je banka zabavila, ale zjistila, že byt nemá kdo koupit za cenu, která by neznamenala pro banku ztrátu. A stát začal tuto pomoc poskytovat.
To zvedlo vlnu nevole. Obyčejným lidem se nelíbilo toto řešení, raději by viděli obrovské sumy dotací a státní pomoci v rukou občanů, kteří by dokázali vyřešit své úvěrové problémy, splácet půjčky, nakupovat a rozhýbat tak ekonomiku, než v rukou bank. Banky, viněné ze současné situace, z nich pokryjí bohatě své ztráty a víceméně se jim nic nestane. Obyčejní lidé, kteří se řídili radami těchto bank, vlády a víceméně i velmi rozumným očekáváním budoucí prosperity ale dále přichází o bydlení, práci, všechno.
Poněkud zmatená je role Evropské unie v celém tomto kolotoči. Na jednu stranu do Litvy pumpuje obrovské sumy peněz ze strukturálních fondů, které drží zemi aspoň trochu nad vodou a umožňují pokračovat aspoň v nějaké výstavbě. Na straně druhé přichází se spoustou omezení a požadavků, které zemi dále potápí, vrací do náruče Ruska, socialistů, případně všeho dohromady. Příkladem budiž vynucené uzavření jaderné elektrárny Ignalina, které fakticky znamená naprostou energetickou závislost na Rusku, aniž by se objevila jakákoliv pomoc v obtížné situaci, jež uzavření nevyhnutelně následovala.
Situaci dále komplikuje obrovská emigrace. Od dubna do listopadu odchází ze země 10.000 lidí každý měsíc, to je 300 denně. Číslo je sice údajně zkreslené tím, že vláda začala chtít po emigrantech sociální a zdravotní pojištění zpětně za dobu co jsou pryč ze země, což vedlo k masivnímu oficiálnímu odhlašování lidí, kteří jsou dávno v zahraničí. Podle některých odhadů však číslo bez těchto "administrativních emigrantů" není o moc nižší.
Naprostým paradoxem je dopad investic do vzdělání. Mladí Litevci na univerzitách dostanou vzdělání plně srovnatelné s tím, co člověk dostane kdekoliv jinde v Evropě. Obvykle mluví dobře anglicky (ze školy), rozumí rusky (ze života) a okrajově umí jeden další jazyk (taky škola). Mladí Litevci tak fakticky mají kvalitní vzdělání, umí tři jazyky, ale nečeká je prakticky žádná budoucnost. Tak prostě hned po škole odejdou. Ti dnešní navíc nebudou zdaleka první, v cizině dávno mají známé, kamarády, zázemí. Odcestovat a už se nevrátit je tak snadné...
Situaci dobře ilustruje několik tvrzení, co jsem od Litevců slyšel - "Tady zůstanou jenom staří, blbí a patrioti" (šéf jedné z Vilniuských hasičáren), "Pro diplom si do školy půjdu se sbaleným kufrem v jedné ruce a letenkou ve druhé" (jeden kluk z koleje), "Polovinu kamarádů ze střední mám v zahraničí" (Martynas, jeden z hlavních mentorů)
Na debatě zaznělo hezké přirovnání - Majitel lihovaru bojuje za co nejlepší podmínky pro pití vodky - prodej 24/7, snížení věkových limitů, pití na ulicích... Pak si chce otevřít pobočku v novém městě a zjistí, že nemůže najít zaměstnance, všichni jsou totiž našrot ožralí.
S dopadem vzdělání je to stejné - ikdyž se objeví investor, brzo zjistí, že nemá, kdo by pro něho pracoval - vzdělaní, jejichž vzdělání podporoval, už utekli a ten zbytek všechno dělat neumí.
Celý litevský trh je tak dost deformovaný. Není kvalifikovaná pracovní síla a není, kdo by produkty kupoval. Situaci dále komplikuje řada dalších faktorů. Litva má problémy s polskou menšinou, má jazykové zákony, dle kterých musí cizinci přepisovat jména po litevsku, což se nikomu moc nelíbí. Poláci sem tak nechtějí, ikdyž by dokázali zajistit kvalifikovanou pracovní sílu. Doma se navíc mají líp, nemají důvod opouštět Polsko proto, aby se nechali omezovat jinde. Bojí se vlivu Ruska, Litevec nechce mít Rusa ve vedoucí pozici, ani shora, ani zdola. Poblíž tak zbývají Lotyši a tam je situace přinejmenším podobná.
Litva sice není moc sociální stát, podpory a důchody nestojí za nic, ale počet lidí na nich závislých roste. Navíc klesá počet lidí, co jsou schopni platit aspoň nějaké daně. Nezaměstnanost se pohybuje od oficiálních cca 10% k neoficiálním, za to reálnějším, 20%. Stát za sebou taky táhne další železnou kouli - všichni političtí vězni, utlačovaní a utiskovaní, mají řadu výhod. Mají na ně samozřejmě nárok a nejsou ani slabou náplastí na vytrpěné hrůzy, ale stojí spoustu peněz. Takto zvýhodněný je tady skoro každý druhý...
Litva je malá země, kde každý zná každého, bují tak šedá ekonomika. Za spoustu prací a úkonů se neodvádí daně, lidé jsou zaměstnání načerno, státu pak peníze chybí.
Bělorusko a Rusko mají s Litvou dlouhou hranici, levný alkohol, cigarety a dostupné zbraně a drogy. Bují tak organizovaný zločin, boj s ním stojí další peníze. Není divu, že Vilnius má nejvyšší počet vražd za rok na 100.000 obyvatel z celé EU. Korupce je častým jevem, korumpují se bezpečáci na nádraží, policisté při silniční kontrole, zaměstnanci kolejí, všichni.
Tohle všechno vytváří složitou změť problémů, kterou snad nikdo nedokáže vyřešit snadno a rychle... Pravice a pravicový, liberální přístup, je viněna z toho, že celou situaci způsobila nebo aspoň umožnila, levice je viněna z touhy po návratu starých pořádků.
Jediné řešení, které mě napadlo při psaní tohoto článku, je opětovné přimknutí ke Skandinávii, napojení na tamější trhy a snaha o nový rozvoj, tentokrát ale ne na dluh. Některé kontakty se přecejenom stále dochovaly a fungují...
A k těm mladým něco tady.
Exkurze, exkurze, exkurze...
Posledních pár dní se neslo ve znamení exkurzí všeho druhu. Stálo by za to si to všechno zapsat, než se mi to beznadějně pomíchá.
První byla v pátek, už před víkendem. Jeli jsme do sídla litevské speciální jednotky ARAS (kom zkratky to taky znamená orel). Exkurzi nám zajistil vyučující z Police and Terrorism prevention. Jeli jsme dokonce i školním autobusem a s Ievou. Nakonec se zúčastnilo kolem 10 lidí.
Provedli nás po celé budově, kde sídlí, povykládali něco o výcviku, historii jednotky, jejích úkolech a jejich změně za posledních pár let, mezinárodní spolupráci, pustili nám video o jejich činnosti a snad půl hodiny odpovídali na všechny možné i nemožné dotazy. Prováděl nás samotný velitel celé jednotky, takže odpovědi byly víc než zasvěcené. Věděl o speciálních jednotkách všech zemí, z nichž se exkurze někdo zúčastnil, dokonce s většinou společně cvičí.
Pak nás nechali si chvilku pohrát a zapózovat s jejich vybavením. Kromě neprůstřelných vest, helem a štítů nám ukázali i většinu užívaných zbraní. Pistole, brokovnice, samopaly, pušky a odstřelovačky se prostě válely na stole, přímo před téměř každou zbraní potom na ukázku pár ostrých nábojů. No, vzhledem k sestavě naší skupiny a inteligenci některých členů to byl docela odvážný krok. Nicméně jsem za to rád, konečně jsem držel v ruce snad všechny zbraně, co jsem kdy držet chtěl.
Následovala prohlídka obrněného auta a dodávky s robotem na zneškodňování bomb, všechno jsme si mohli prolézt, osahat, mnohdy vyzkoušet. Exkurze tak určitě stála za to, dozvěděli jsme se věci, které nevíme ani o našich národních zásahovkách.
Další exkurze se konala včera. Byli jsme na kriminalistické centrále tady ve Vilniusu. Opět se konala prohlídka celé budovy, laboratoří na analýzu drog (tam se válely i ukázky, většinou ne zrovna malé), zbrojnice, kde uchovávají zbraně kvůli balistickým zkouškám, další místnost, kde měli pro podobné účely výbušniny, pracoviště na odhalování padělaných peněz a dokumentů, opět s ukázkami. Většina dokumentů a peněz, co nám ukázali, vypadala opravdu velmi dobře, padělatele mají velmi šikovné. Pak jsme viděli laboratoře na analýzu nelegálně vyráběného alkoholu, kde jsme si očichali ty utrejchy, co si tady lidi vaří doma. Poslední pracoviště, které nám ukázali, byla identifikace vozidel, většinou kradených.
Během celé exkurze nám všichni ochotně odpovídali na dotazy, uváděli statistické údaje spolu se zajímavými příklady z praxe... Celá exkurze tak stála za to.
Poslední exkurze se konala dnes. Cílem byla laboratoř forenzní medicíny, kterou máme prakticky pod oknama koleje. Hlavní částí byla pitva, tu jsem milerád vynechal a došel jsem až na druhý sraz pro měkoty o hodinu pozděj:-). Tam jsem se po chvilce dočkal bledé skupinky, lapající po čerstvém vzduchu u vchodu do budovy:-). Počkal jsem si ještě, až ostatní absolvují snímání otisků prstů z mrtvoly a na prohlídku zbytku budovy a laboratoří jsem se už přidal.
Opět jsme viděli analýzu alkoholu a drog, navíc nám popovídali o tom, jak se zjišťuje původ zranění na mrtvých, jak se zjišťuje DNA ze vzorku a popsali příslušné procesy, povykládali a ukázali snímání důkazů z oděvů a dalších předmětů... Celkově tak myslím, že mám analytické disciplíny kriminalistiky hezky pokryté. Teoretický úvod máme z výuky, praktické ukázky z exkurzí. Konečně tak vím, co to znamenaly všechny ty údaje z policejních protokolů a hlavně jak na ně přišli.
Celkově mě u všech exkurzí překvapila malá účast - úspěchem bylo, když se dostavila půlka lidí, kterých se to týkalo. Přitom byly všechny zajímavé, nenáročné, nic nestály, netrvaly dlouho, nebyly brzo ráno ani pozdě večer... Prostě nechápu.
No a poslední exkurze, co nás čeká, je na hasičárnu za Kubou. Tím budu mít celou sbírku - policie, nemocnice, hasiči. Doufám, že ji nijak nebudu rozšiřovat.
No a trochu z jiného soudku - v posledních dnech jsem dokončil všechny úkoly do školy, zbývá mi jenom prezentace do Basic Lithuanian a analýza judikatury do Správního procesu domů. Litevštinu udělám o víkendu, správu až doma, ve škole u ASPI a dalších informačních systémů. Mám tak poměrně dost času na rozlučky a užívání si konce Erasmu. No a včera večer jsem byl na debatě o pádu kapitalismu amerického střihu a komunismu sovětského střihu. Paradoxně jsem si ale odnesl nejvíc o tom, co se vlastně stalo v Pobaltí a proč je zdejší ekonomika tak v háji. svůj laický a naprosto zjednodušený pohled se pokusím co nejdřív zapsat, než se mi začnou vytrácet detaily.
První byla v pátek, už před víkendem. Jeli jsme do sídla litevské speciální jednotky ARAS (kom zkratky to taky znamená orel). Exkurzi nám zajistil vyučující z Police and Terrorism prevention. Jeli jsme dokonce i školním autobusem a s Ievou. Nakonec se zúčastnilo kolem 10 lidí.
Provedli nás po celé budově, kde sídlí, povykládali něco o výcviku, historii jednotky, jejích úkolech a jejich změně za posledních pár let, mezinárodní spolupráci, pustili nám video o jejich činnosti a snad půl hodiny odpovídali na všechny možné i nemožné dotazy. Prováděl nás samotný velitel celé jednotky, takže odpovědi byly víc než zasvěcené. Věděl o speciálních jednotkách všech zemí, z nichž se exkurze někdo zúčastnil, dokonce s většinou společně cvičí.
Pak nás nechali si chvilku pohrát a zapózovat s jejich vybavením. Kromě neprůstřelných vest, helem a štítů nám ukázali i většinu užívaných zbraní. Pistole, brokovnice, samopaly, pušky a odstřelovačky se prostě válely na stole, přímo před téměř každou zbraní potom na ukázku pár ostrých nábojů. No, vzhledem k sestavě naší skupiny a inteligenci některých členů to byl docela odvážný krok. Nicméně jsem za to rád, konečně jsem držel v ruce snad všechny zbraně, co jsem kdy držet chtěl.
Následovala prohlídka obrněného auta a dodávky s robotem na zneškodňování bomb, všechno jsme si mohli prolézt, osahat, mnohdy vyzkoušet. Exkurze tak určitě stála za to, dozvěděli jsme se věci, které nevíme ani o našich národních zásahovkách.
Další exkurze se konala včera. Byli jsme na kriminalistické centrále tady ve Vilniusu. Opět se konala prohlídka celé budovy, laboratoří na analýzu drog (tam se válely i ukázky, většinou ne zrovna malé), zbrojnice, kde uchovávají zbraně kvůli balistickým zkouškám, další místnost, kde měli pro podobné účely výbušniny, pracoviště na odhalování padělaných peněz a dokumentů, opět s ukázkami. Většina dokumentů a peněz, co nám ukázali, vypadala opravdu velmi dobře, padělatele mají velmi šikovné. Pak jsme viděli laboratoře na analýzu nelegálně vyráběného alkoholu, kde jsme si očichali ty utrejchy, co si tady lidi vaří doma. Poslední pracoviště, které nám ukázali, byla identifikace vozidel, většinou kradených.
Během celé exkurze nám všichni ochotně odpovídali na dotazy, uváděli statistické údaje spolu se zajímavými příklady z praxe... Celá exkurze tak stála za to.
Poslední exkurze se konala dnes. Cílem byla laboratoř forenzní medicíny, kterou máme prakticky pod oknama koleje. Hlavní částí byla pitva, tu jsem milerád vynechal a došel jsem až na druhý sraz pro měkoty o hodinu pozděj:-). Tam jsem se po chvilce dočkal bledé skupinky, lapající po čerstvém vzduchu u vchodu do budovy:-). Počkal jsem si ještě, až ostatní absolvují snímání otisků prstů z mrtvoly a na prohlídku zbytku budovy a laboratoří jsem se už přidal.
Opět jsme viděli analýzu alkoholu a drog, navíc nám popovídali o tom, jak se zjišťuje původ zranění na mrtvých, jak se zjišťuje DNA ze vzorku a popsali příslušné procesy, povykládali a ukázali snímání důkazů z oděvů a dalších předmětů... Celkově tak myslím, že mám analytické disciplíny kriminalistiky hezky pokryté. Teoretický úvod máme z výuky, praktické ukázky z exkurzí. Konečně tak vím, co to znamenaly všechny ty údaje z policejních protokolů a hlavně jak na ně přišli.
Celkově mě u všech exkurzí překvapila malá účast - úspěchem bylo, když se dostavila půlka lidí, kterých se to týkalo. Přitom byly všechny zajímavé, nenáročné, nic nestály, netrvaly dlouho, nebyly brzo ráno ani pozdě večer... Prostě nechápu.
No a poslední exkurze, co nás čeká, je na hasičárnu za Kubou. Tím budu mít celou sbírku - policie, nemocnice, hasiči. Doufám, že ji nijak nebudu rozšiřovat.
No a trochu z jiného soudku - v posledních dnech jsem dokončil všechny úkoly do školy, zbývá mi jenom prezentace do Basic Lithuanian a analýza judikatury do Správního procesu domů. Litevštinu udělám o víkendu, správu až doma, ve škole u ASPI a dalších informačních systémů. Mám tak poměrně dost času na rozlučky a užívání si konce Erasmu. No a včera večer jsem byl na debatě o pádu kapitalismu amerického střihu a komunismu sovětského střihu. Paradoxně jsem si ale odnesl nejvíc o tom, co se vlastně stalo v Pobaltí a proč je zdejší ekonomika tak v háji. svůj laický a naprosto zjednodušený pohled se pokusím co nejdřív zapsat, než se mi začnou vytrácet detaily.
pátek 26. listopadu 2010
Minsk
Tak jsem se konečně dostal k zápisku o našem výletu do Minsku.
Den před odjezdem jsem si byl měnit peníze. Za 150LTL jsem dostal nějakých 175.000 běloruských rublů. Už tou dobou jsem doufal, že nemají kopějky a bankovky končí tak u stovky. No, nekončí...
Vyjížděli jsme minulý pátek brzo ráno. Sraz jsme měli na nádraží v 6 - s pohodlnou 40minutovou rezervou do odjezdu vlaku. S místní dopravou z koleje to znamenalo vstávat kolem 4 ráno. Čtvrtek předtím se tak obvyklá párty poněkud omezila. I tak byla úspěšná - byl to poslední fundraising na dětičky s TBC spojený s předáním poslední dražené věci - zázračné norské čokolády. Fundraising se povedl, když jsme celkem nasbírali 1100 pivních lahví a vybrali 3,5 litru mincí. Vím jenom objem, tuhle hromadu nikdo nepočítá... Za samotnou poslední část se sešlo přes 500 lahví, 75 jich dodal pokoj 1112B :-). Čokoládu jsem nakonec dostal já, když se Timas neobjevil u předávání a já byl druhým účastníkem předchozí dražební bitvy.
Ale zpátky k Minsku - už odjezd byl úspěšný, když jsme ztratili jednoho Itala. Jelo nás dohromady asi 60, Italů a Španělů bylo nejvíc. Bohužel. Cesta vlakem zabrala něco kolem 4 hodin a tři píva. Přes hranice jsme prošli bez problémů. Naštěstí jsme nemuseli vystupovat jako po cestě do Petrohradu.
Do Minsku jsme dojeli kolem 11 hodiny. Metrem jsme dojeli do našeho hotelu. Metro mají hezké, ale na Petrohrad to nemá. Svých oblíbených eskalátorů jsem si ale i tak užil dost. Lístek za 700 rublů (asi 4 Kč) za jednu jízdu je snad ten nejlevnější, co jsem kdy viděl.
Hotel nebyl nic moc, část byla po rekonstrukci, část před. Náš pokoj byl bohužel před, čekalo nás tak stařičké zařízení a tapety. Holiday Inn v Petrohradu to nebyl, ale i tak jsme byli spokojení.
Po příjezdu jsme měli dvě hodinky na odpočinek a vybalení, které jsme využili k procházce po okolí a návštěvě obchodního domu Belarus. Posléze se objevila průvodkyně a začala prohlídka města. Viděli jsme část starého města, ostrov slz, divadla, vládní budovy, ulice, lidi, policajta na každém rohu, atmosféru, všechno... Po prohlídce jsme jeli k hotelu a v jedné hospodě si dali pizzu a pivo, já navíc čaj - nějak na mě lezla nemoc. Po příchodu na hotel jsme koukli na film dabovaný do ruštiny a šli spát. Já neměl na párty ani pomyšlení - byl jsem nevyspalý, nemocný a nacpaný Paralenem až po uši.
Další den jsme začali snídaní. Výběr jídla nebyl špatný, ale nějak to nebylo nic moc... Holiday Inn prostě nastavil laťku příliš vysoko.
Po snídani nás čekala prohlídka města. Na hlavní skupinu s průvodkyní jsme ani nečekali. Sraz v 11 a příslib pomalého postupu městem, rušeného neustálým italským a španělským žvaněním a pokřikováním nás nelákal. Už začátek stál za to, když jsme vylezli z metra a okamžitě začali fotit všechno kolem. Až po chvíli jsme zjistili, že fotíme prezidentský palác, což se nesmí ani náhodou a dali se na ústup. Za celý den jsme viděli nádraží, Palác republiky, památník vítězství, fotbalový stadion, všechny památky předchozího večera, sídlo vlády a parlamentu s obří sochou Lenina, spoustu divadel, ministerstev a vládních budov, Národní knihovnu a tak nějak prostě všechno, co Minsk nabízí. Překvapilo mě, že u se u velkého památníku vítězství fotí svatebčané... Zastavili jsme se taky v muzeu okupace a druhé světové války. Je uděláno velmi dobře, se spoustou exponátů, rekonstrukcí a dobových materiálů. Jenom mrzí popisky pouze v azbuce, u kterých mi čtení trvalo pekelně dlouho. Aspoň jsem se ale pocvičil. V Národní knihovně dokonce pracuje mladá paní, co studovala češtinu a mluvila snad líp, než já:-). Večerní popovídání bohužel neprošlo - manželovi by se to nelíbilo.
Po všech památkách jsme si taky zašli na hokej. Hráli minští zubři s lotyšskou Rigou. Atmosféra byla výborná, dopadlo to 2:5, když Minsk dostal s přehledem nasázeny 4 góly už v první třetině. Po dvou třetinách jsem to zabalil a šel si prohlédnout nasvícenou Národní knihovnu. A dobře jsem udělal - celá mnohapatrová budova mění barvy, vzory a kdovícoještě a vypadá to neskutečně, celou noc.
Po návratu na hotel jsem povečeřel kopec pomerančů, koupil si nějaký ten suvenýr a nakonec šel spát. Párty bych opět asi nezvládl. Údajně se popíjelo u někoho na pokoji a pak se jelo do města do nějakého klubu. Kvůli přísnému dresscode, který nikdo nesplňoval, se postupně všichni povraceli zpět na hotel a já tak o nic moc nepřišel.
Další den ráno jsme se po snídani odhlásili z hotelu a vyrazili na kraj města, podívat se na druhoválečný pomník a obelisk věnovaný obětem místního koncentráku. Památník byl dobrý, obelisk za moc nestál. Hlavní ale bylo, že stál až za panelovou čtvrtí na kraji Minsku, u něčeho jako zbytku malé dřevěné vesničky. Viděli jsme tak, jak to opravdu vypadá v Bělorusku mimo turistické trasy, kam průvodci nevodí. Po návratu do centra jsme složili bágly v úschovně na nádraží a vydali se do severní části města. Tam nás už čekal další druhoválečný památník, areál BelEXPA, hotel Belarus, Komunistická ulice a mnoho dalšího.
Na sraz na nádraží jsme došli akorát, vyzvedli si tašky ze skříněk, kde se místo žetonů používaly staré kopějky a šli utratit poslední rubly za suvenýry. Do Vilniusu jsme dojeli v plném počtu kolem 10, zašli vyrovnat politické působení výletu do McDonaldu a jeli na kolej spát.
No a teď něco k tomu, jak to v Bělorusku vypadá měsíc před prezidentskými "volbami"... Čekal jsem letáky, plakáty a agitace s Lukašenkem úplně všude, atmosféru strachu, prázdné obchody a šedé, hnusné město. Lukašenkův obličej jsem neviděl nikde. Předvolební kampaň je měsíc před volbama intenzivnější i u nás, jediný její projev je zvaní lidí k volbám bez jakéhokoliv ovlivňování pro kandidáty. Letos jich prý je hodně - režim zvolnil kontroly náležitostí kandidátek a těch prý oproti minulým volbám hodně přibylo.
Na ulicích jezdí ojetá, většinou západní, auta - žigulik, Moskvič nebo Volga je vzácností, v Petrohradě byla ruských aut většina. Lidé na ulici vypadají poněkud uniforměji, než je člověk zvyklý z domů - muži krátké vlasy, sportovní oblečení, ženy bych přirovnal k Litevkám - sukně, podpatky, dlouhé vlasy a skoro všechny krásné.
Obchody vypadají vcelku normálně, nejsou vidět nějak výrazně západní řetězce, ale importované zboží je vidět všude, nevšiml jsem si, že by se něčeho nedostávalo, i kvalita byla slušná. Jenom v Bělarusu prodávali strašné dreky. Se sortimentem to asi bude horší...
S domluvou nebyl problém - ruština samozřejmě jako jazyk vedla. Azbuka má pár jiných znaků, většinou stejných s češtinou, tak to nebyl problém číst. Angličtina byla ale hodně daleko v závěsu - ani mladí pracující na turistických místech nemluvili anglicky skoro vůbec. Další jazyky jsme ani nezkoušeli, údajně to ale bylo podobné.
Ceny jsou v Bělorusku o dost nižší než u nás, řekl bych o víc než třetinu všeobecně, něco levnější o hodně něco ne tak moc. Jídlo v pěkné turistické restauraci s pitím v centru se dalo pořídit bez problémů kolem 150 Kč, což je výborná cena.
Placení je potom kapitola sama pro sebe - mince jsem neviděl, bankovky mají v hodnotách od 100.000 do 10 rublů (asi 6 halířů...). Během prvního dne se mi z krásných 3 bankovek povedlo udělat asi 50 a bylo jenom hůř. Navíc je to strašně zavádějící - dovezl jsem si kopičku asi 20 bankovek v hodnotě asi 20Kč, za což nebyla na nádraží ani lahev vody. Člověk má pocit, že má spoustu peněz a přitom nemá nic...
No a taky se v Bělorusku všude staví. Cesty, železnice, obytné budovy, kanceláře... Krize jakoby nebyla. Průvodkyně jsme se na to samozřejmě ptali - prý měli před začátkem krize hodně vysoké úroky, takže neměli tolik rizikových půjček a díky ekonomické izolaci se to k nim tak moc nepřeneslo...
Pobavily mě taky obrovské rozdíly snad ve všem - viděli jsme s pětiminutovým odstupem policejní žigulík a policejní Cadillac 300 wagon s americkýma majákama. Viděli jsme nějaký stařičký kozí dech a kolem něho projíždějící Harley Davidson předělaný na trojkolku.
Jako jedno z mála hlavních měst mi taky Minsk přišel národnostně jednolitý. Očividné přistěhovalce by člověk spočítal na prstech jedné ruky - za celé tři dny jsem viděl dva asiaty a jednoho černocha, jinak všechno zjevně bělorusové... Naše skupina, poskládaná z lidí snad ze 20 zemí byla hodn výrazná a lákala velkou pozornost.
Celkově je Bělorusko zvláštní země. Represivní orgány jsou vidět zhruba tolik, co v Rusku, na pohled vypadá země otevřeněji. Reklamy na cestovky se zahraničními destinacemi jsou běžné, stejně jako reklamy na WaT USA, mají McDonald... Mezi tím pak stojí čas od času nějaký ten Lenin nebo Berja. Sami Bělorusové se hlásí historicky ke všemu jenom ne k Rusku, jako obvykle se řadí do západní Evropy. Bělorusové znají Pobaltí, Litvu, dokonce mnohdy i Prahu. Jenom je vidět, že země a lidé nejsou moc bohatí. Lukašenkova diktatura tak nějak není moc poznat. Jak řekla průvodkyně - kdo nevystrkuje hlavu, dostane vzdělání, zdravotní péči, práci, bydlení, časem i auto a může si dělat co chce. Jednoduše, jasně, bez starostí a problémů... Pokud člověk chce v klidu a pohodě jednoduše žít a o nic se nestarat, je Bělorusko ideální. A v hlavních zprávách mu ještě večer vypočtou všechny úspěchy režimu a představí nový kombajn z produkce Minského Traktorového Závodu...
No a to by bylo k Minsku asi všechno, na co jsem si vzpomněl. Dalších pár dnů mě čeká škola, učení a dopisování seminárek, protože se už blíží konec školního roku tady na Erasmu. Tak nějak nečekám, že by se tak stalo moc nového. Zážitky z dnešní návštěvy protiteroristické jednotky ARAS tak přidám k budoucím zážitkům.
EDIT: Těžko to popsat líp. Bez dovolení objeveno u Dušana.
Den před odjezdem jsem si byl měnit peníze. Za 150LTL jsem dostal nějakých 175.000 běloruských rublů. Už tou dobou jsem doufal, že nemají kopějky a bankovky končí tak u stovky. No, nekončí...
Vyjížděli jsme minulý pátek brzo ráno. Sraz jsme měli na nádraží v 6 - s pohodlnou 40minutovou rezervou do odjezdu vlaku. S místní dopravou z koleje to znamenalo vstávat kolem 4 ráno. Čtvrtek předtím se tak obvyklá párty poněkud omezila. I tak byla úspěšná - byl to poslední fundraising na dětičky s TBC spojený s předáním poslední dražené věci - zázračné norské čokolády. Fundraising se povedl, když jsme celkem nasbírali 1100 pivních lahví a vybrali 3,5 litru mincí. Vím jenom objem, tuhle hromadu nikdo nepočítá... Za samotnou poslední část se sešlo přes 500 lahví, 75 jich dodal pokoj 1112B :-). Čokoládu jsem nakonec dostal já, když se Timas neobjevil u předávání a já byl druhým účastníkem předchozí dražební bitvy.
Ale zpátky k Minsku - už odjezd byl úspěšný, když jsme ztratili jednoho Itala. Jelo nás dohromady asi 60, Italů a Španělů bylo nejvíc. Bohužel. Cesta vlakem zabrala něco kolem 4 hodin a tři píva. Přes hranice jsme prošli bez problémů. Naštěstí jsme nemuseli vystupovat jako po cestě do Petrohradu.
Do Minsku jsme dojeli kolem 11 hodiny. Metrem jsme dojeli do našeho hotelu. Metro mají hezké, ale na Petrohrad to nemá. Svých oblíbených eskalátorů jsem si ale i tak užil dost. Lístek za 700 rublů (asi 4 Kč) za jednu jízdu je snad ten nejlevnější, co jsem kdy viděl.
Hotel nebyl nic moc, část byla po rekonstrukci, část před. Náš pokoj byl bohužel před, čekalo nás tak stařičké zařízení a tapety. Holiday Inn v Petrohradu to nebyl, ale i tak jsme byli spokojení.
Po příjezdu jsme měli dvě hodinky na odpočinek a vybalení, které jsme využili k procházce po okolí a návštěvě obchodního domu Belarus. Posléze se objevila průvodkyně a začala prohlídka města. Viděli jsme část starého města, ostrov slz, divadla, vládní budovy, ulice, lidi, policajta na každém rohu, atmosféru, všechno... Po prohlídce jsme jeli k hotelu a v jedné hospodě si dali pizzu a pivo, já navíc čaj - nějak na mě lezla nemoc. Po příchodu na hotel jsme koukli na film dabovaný do ruštiny a šli spát. Já neměl na párty ani pomyšlení - byl jsem nevyspalý, nemocný a nacpaný Paralenem až po uši.
Další den jsme začali snídaní. Výběr jídla nebyl špatný, ale nějak to nebylo nic moc... Holiday Inn prostě nastavil laťku příliš vysoko.
Po snídani nás čekala prohlídka města. Na hlavní skupinu s průvodkyní jsme ani nečekali. Sraz v 11 a příslib pomalého postupu městem, rušeného neustálým italským a španělským žvaněním a pokřikováním nás nelákal. Už začátek stál za to, když jsme vylezli z metra a okamžitě začali fotit všechno kolem. Až po chvíli jsme zjistili, že fotíme prezidentský palác, což se nesmí ani náhodou a dali se na ústup. Za celý den jsme viděli nádraží, Palác republiky, památník vítězství, fotbalový stadion, všechny památky předchozího večera, sídlo vlády a parlamentu s obří sochou Lenina, spoustu divadel, ministerstev a vládních budov, Národní knihovnu a tak nějak prostě všechno, co Minsk nabízí. Překvapilo mě, že u se u velkého památníku vítězství fotí svatebčané... Zastavili jsme se taky v muzeu okupace a druhé světové války. Je uděláno velmi dobře, se spoustou exponátů, rekonstrukcí a dobových materiálů. Jenom mrzí popisky pouze v azbuce, u kterých mi čtení trvalo pekelně dlouho. Aspoň jsem se ale pocvičil. V Národní knihovně dokonce pracuje mladá paní, co studovala češtinu a mluvila snad líp, než já:-). Večerní popovídání bohužel neprošlo - manželovi by se to nelíbilo.
Po všech památkách jsme si taky zašli na hokej. Hráli minští zubři s lotyšskou Rigou. Atmosféra byla výborná, dopadlo to 2:5, když Minsk dostal s přehledem nasázeny 4 góly už v první třetině. Po dvou třetinách jsem to zabalil a šel si prohlédnout nasvícenou Národní knihovnu. A dobře jsem udělal - celá mnohapatrová budova mění barvy, vzory a kdovícoještě a vypadá to neskutečně, celou noc.
Po návratu na hotel jsem povečeřel kopec pomerančů, koupil si nějaký ten suvenýr a nakonec šel spát. Párty bych opět asi nezvládl. Údajně se popíjelo u někoho na pokoji a pak se jelo do města do nějakého klubu. Kvůli přísnému dresscode, který nikdo nesplňoval, se postupně všichni povraceli zpět na hotel a já tak o nic moc nepřišel.
Další den ráno jsme se po snídani odhlásili z hotelu a vyrazili na kraj města, podívat se na druhoválečný pomník a obelisk věnovaný obětem místního koncentráku. Památník byl dobrý, obelisk za moc nestál. Hlavní ale bylo, že stál až za panelovou čtvrtí na kraji Minsku, u něčeho jako zbytku malé dřevěné vesničky. Viděli jsme tak, jak to opravdu vypadá v Bělorusku mimo turistické trasy, kam průvodci nevodí. Po návratu do centra jsme složili bágly v úschovně na nádraží a vydali se do severní části města. Tam nás už čekal další druhoválečný památník, areál BelEXPA, hotel Belarus, Komunistická ulice a mnoho dalšího.
Na sraz na nádraží jsme došli akorát, vyzvedli si tašky ze skříněk, kde se místo žetonů používaly staré kopějky a šli utratit poslední rubly za suvenýry. Do Vilniusu jsme dojeli v plném počtu kolem 10, zašli vyrovnat politické působení výletu do McDonaldu a jeli na kolej spát.
No a teď něco k tomu, jak to v Bělorusku vypadá měsíc před prezidentskými "volbami"... Čekal jsem letáky, plakáty a agitace s Lukašenkem úplně všude, atmosféru strachu, prázdné obchody a šedé, hnusné město. Lukašenkův obličej jsem neviděl nikde. Předvolební kampaň je měsíc před volbama intenzivnější i u nás, jediný její projev je zvaní lidí k volbám bez jakéhokoliv ovlivňování pro kandidáty. Letos jich prý je hodně - režim zvolnil kontroly náležitostí kandidátek a těch prý oproti minulým volbám hodně přibylo.
Na ulicích jezdí ojetá, většinou západní, auta - žigulik, Moskvič nebo Volga je vzácností, v Petrohradě byla ruských aut většina. Lidé na ulici vypadají poněkud uniforměji, než je člověk zvyklý z domů - muži krátké vlasy, sportovní oblečení, ženy bych přirovnal k Litevkám - sukně, podpatky, dlouhé vlasy a skoro všechny krásné.
Obchody vypadají vcelku normálně, nejsou vidět nějak výrazně západní řetězce, ale importované zboží je vidět všude, nevšiml jsem si, že by se něčeho nedostávalo, i kvalita byla slušná. Jenom v Bělarusu prodávali strašné dreky. Se sortimentem to asi bude horší...
S domluvou nebyl problém - ruština samozřejmě jako jazyk vedla. Azbuka má pár jiných znaků, většinou stejných s češtinou, tak to nebyl problém číst. Angličtina byla ale hodně daleko v závěsu - ani mladí pracující na turistických místech nemluvili anglicky skoro vůbec. Další jazyky jsme ani nezkoušeli, údajně to ale bylo podobné.
Ceny jsou v Bělorusku o dost nižší než u nás, řekl bych o víc než třetinu všeobecně, něco levnější o hodně něco ne tak moc. Jídlo v pěkné turistické restauraci s pitím v centru se dalo pořídit bez problémů kolem 150 Kč, což je výborná cena.
Placení je potom kapitola sama pro sebe - mince jsem neviděl, bankovky mají v hodnotách od 100.000 do 10 rublů (asi 6 halířů...). Během prvního dne se mi z krásných 3 bankovek povedlo udělat asi 50 a bylo jenom hůř. Navíc je to strašně zavádějící - dovezl jsem si kopičku asi 20 bankovek v hodnotě asi 20Kč, za což nebyla na nádraží ani lahev vody. Člověk má pocit, že má spoustu peněz a přitom nemá nic...
No a taky se v Bělorusku všude staví. Cesty, železnice, obytné budovy, kanceláře... Krize jakoby nebyla. Průvodkyně jsme se na to samozřejmě ptali - prý měli před začátkem krize hodně vysoké úroky, takže neměli tolik rizikových půjček a díky ekonomické izolaci se to k nim tak moc nepřeneslo...
Pobavily mě taky obrovské rozdíly snad ve všem - viděli jsme s pětiminutovým odstupem policejní žigulík a policejní Cadillac 300 wagon s americkýma majákama. Viděli jsme nějaký stařičký kozí dech a kolem něho projíždějící Harley Davidson předělaný na trojkolku.
Jako jedno z mála hlavních měst mi taky Minsk přišel národnostně jednolitý. Očividné přistěhovalce by člověk spočítal na prstech jedné ruky - za celé tři dny jsem viděl dva asiaty a jednoho černocha, jinak všechno zjevně bělorusové... Naše skupina, poskládaná z lidí snad ze 20 zemí byla hodn výrazná a lákala velkou pozornost.
Celkově je Bělorusko zvláštní země. Represivní orgány jsou vidět zhruba tolik, co v Rusku, na pohled vypadá země otevřeněji. Reklamy na cestovky se zahraničními destinacemi jsou běžné, stejně jako reklamy na WaT USA, mají McDonald... Mezi tím pak stojí čas od času nějaký ten Lenin nebo Berja. Sami Bělorusové se hlásí historicky ke všemu jenom ne k Rusku, jako obvykle se řadí do západní Evropy. Bělorusové znají Pobaltí, Litvu, dokonce mnohdy i Prahu. Jenom je vidět, že země a lidé nejsou moc bohatí. Lukašenkova diktatura tak nějak není moc poznat. Jak řekla průvodkyně - kdo nevystrkuje hlavu, dostane vzdělání, zdravotní péči, práci, bydlení, časem i auto a může si dělat co chce. Jednoduše, jasně, bez starostí a problémů... Pokud člověk chce v klidu a pohodě jednoduše žít a o nic se nestarat, je Bělorusko ideální. A v hlavních zprávách mu ještě večer vypočtou všechny úspěchy režimu a představí nový kombajn z produkce Minského Traktorového Závodu...
No a to by bylo k Minsku asi všechno, na co jsem si vzpomněl. Dalších pár dnů mě čeká škola, učení a dopisování seminárek, protože se už blíží konec školního roku tady na Erasmu. Tak nějak nečekám, že by se tak stalo moc nového. Zážitky z dnešní návštěvy protiteroristické jednotky ARAS tak přidám k budoucím zážitkům.
EDIT: Těžko to popsat líp. Bez dovolení objeveno u Dušana.
čtvrtek 25. listopadu 2010
Návštěva a pár dní po Minsku
Opět uběhlo pár dnů a přibylo zážitků, tak je čas zapisovat. Výlet do Minsku se dočká zvláštního zápisku.
Tak jsme byli 15. 11. na exkurzi v litevském parlamentu. Ten se tady jmenuje Seimas, pravděpodobně po vzoru polského Sejmu. Sídlí v komplexu budov na břehu Nerisu, část z nich je stará, část nově zbudovaná. Ve stejné budově sídlily i orgány sovětské moci. Právě původní zasedací místnosti jsou ponechány tak, jak byly, jenom technika v nich je poněkud modernizována. V novém křídle je potom vybudována nová zasedací místnost i s potřebným zázemím. Ta je velmi moderní - promyšlené rozmístění sedaček, míst pro novináře i diváky, osvětlení, klimatizace, počítač na každém stole místo obvyklých parlamentních notebooků... Působí moderním dojmem. Přesto však její budování provázela ostrá debata. Mnoho jejích odpůrců by radši investované peníze vidělo v jiných projektech, v sociální oblasti, v infrastruktuře.
Součástí parlamentního komplexu je i připomínka událostí z roku 1991, kdy byl právě parlament jedním ze středisek odporu proti sovětské moci, obehnán barikádami z věcí i z lidí.
Další exkurze, kterou jsem absolvoval, byla 17. 11. a vedla na místní policejní stanici. Byl jsem rád, že ji vidím tentokrát bez příslušného průseru, s usměvavým průvodcem a výkladem. Vyzkoušeli jsme si pár uniforem, prohlídli si malé policejní muzeum, místnost na ovládání bezpečnostních kamer, viděli jsme zařízení na snímání otisků prstů, pár laboratorních ukázek, výslechovou místnost pro děti i dospělé... Všechno provázeno neustálým uctivým zdravením všech policistů a naší vyučující. Janina bude opravdu kapacita:-).
Další exkurze, které jsem se zúčastnil, byla do bývalého sovětského telekomunikačního bunkru za městem dne 13. 11. Měl sloužit jako vysílací stanice televize a rádia po případném jaderném útoku. Čekal jsem původní vybavení, zakonzervovaný bunkr, vysílačky, techniku... A kolem toho i trochu nějakého představení, jaké sliboval letáček, co jsme dostali.
No, z techniky v bunkru zbyly jedny přetlakové dveře a dva stojany na elektrotechniku, jinak nic. Celou dobu v bunkru tak zabralo ono představení, do kterého nás pár chlapů v sovětských uniformách se psem zapojovalo. Neobešlo se to bez pořadových cvičení, pochodů, nějakého toho pořvávání, zkoušení plynových masek, rozborky a sborky kalašnikova a podobných úkolů. Docela mě pobavil obvyklý rozdíl Východ x Západ - zatímco lidi z postkomunistických zemí zavzpomínali na školní cvičení CO a masku měli na hlavě za tři vteřiny, Zápaďáci nevěděli co dělat ani po 3 minutách a masku měli v ruce poprvé. Prošli jsme taky něčím jako lékařskou prohlídkou, politickým školením, náborem spolupracovníků KGB a podobně.
Na závěr nám ukázali rekonstrukci sovětského obchodu, dali nám cigáro nebo bonbon, poslechli jsme si projev o tom, jak se to nesmí nikdy opakovat, dostali párek s chlebem a panákem vodky a jeli na kolej.
O víkendu jsem měl svou druhou a poslední návštěvu tady - spolužáka Davida s kamarádem Honzou. Cestu sem absolvovali v kombinaci stopu, vlaku, autobusu a všeho mezi tím za nějakých 50 hodin. Pobyli tady necelé tři dny a jeli zase zpět, tentokrát poučeni krizovým vývojem už vlakem. Stihli jsme se podívat do Trakai a projít si město. Obojí se jim snad líbilo.
Taky jsme šli do muzea KGB alias muzea genocidy. To je zbudováno v bývalém sídle KGB tady ve Vilniusu. Jsou zde zrekonstruovány vězeňské cely, popravčí komora, telekomunikační zařízení a mnoho dalších místností. Celou tuhle část uvozuje obsáhlá výstava o represích v Litvě, odboji, způsobu vlády a dlaších dotčených věcech.
Po oba večery se kluci zúčastnili menší kolejparty, z obou kolejparty je vyhodil kolejdědek. Druhá byla poněkud větší, slovenský Roman slavil narozeniny. Sešlo se nás asi 10, k tomu Litevci ze sousedního pokoje... Kolem půlnoci Honza poněkud usnul, po chvíli přišel kolejdědek a než jsme ho vzbudili, tušil jsem, že tohle nebude jenom tak. Kluky jsem vyprovodil, kolejdědek mě doprovodil na pokoj a obral mě o kolejkartu. Nafotil si naši sbírku pivních lahví, co sbíráme na dětičky s TBC a se sparchantělým úsměvem odešel do svého brlohu. Po chvilce mi došlo, že to asi bude problém a snažil jsem se ho jít ukecat. Ta jsem potkal pár Litevců, které potka stejný osud. Přemlouvali jsme spolu a po chvíli se zdálo, že by místním karty dal, ale ne před Erasmákem. Tak jsem se kolegiálně vzdálil. Po chvilce kluci opravdu kolejkarty dostali zpět a s přesvědčováním jsem začal já. Nepomohli cinkání batohu s vodkou, prostě nic. Další ráno jsem tak šel za šéfem koleje. Ten mi oznámil, že kartu dá Ievě s nějakou zprávou, tak jsem šel za ní připravit ji na špatné zprávy.
No, zkráceně řečeno, po několika dalších návštěvách a vysvětlujícím dopise jsem dostal kolejkartu s varováním, ať se to už neopakuje a bylo vyřízeno:-).
Kluky jsem už další den po posledním večeru neviděl, měl jsem dost práce s kolejkartou. Údajně ale dojeli vcelku:-).
No a taky jsme se byli podívat do Centra tolerance na promítání filmu, pořádané českou ambasádou. Viděl jsem, už podruhé, Spalovače mrtvol. Film byl těžký, což jsem tak nějak věděl. Víno potom bylo ale dobré a pochmurnou náladu napravila chvilka posezení u piva s většinou Čechů, co tady ve Vilniusu je. Škoda, že promítání už skončila a že mi to kolidovalo se školou...
Poslední zážitek je teprve ze včerejšího večera. To jsme se šli podívat na basket, hráli místní Lietuvos rytas proti Fenerbahce Ulker Istanbul. Rytas neskutečným způsobem hnala skoro zaplněná Siemens arena, velká skupina roztleskávaček i maskot Geležinio vilko. Přesto to nestačilo a Istanbul je přehrál. Nutno podotknout, že Turci hráli o dost líp... Celý večer ale stál za to. Vidět basket v zemi, kde ho hraje snad každý a mají ho za národní sport je zážitek.
Tak to by bylo k zážitkům posledních dní. Zápisek z Minsku přidám v následujících dnech, potom co protřídím fotky.
Tak jsme byli 15. 11. na exkurzi v litevském parlamentu. Ten se tady jmenuje Seimas, pravděpodobně po vzoru polského Sejmu. Sídlí v komplexu budov na břehu Nerisu, část z nich je stará, část nově zbudovaná. Ve stejné budově sídlily i orgány sovětské moci. Právě původní zasedací místnosti jsou ponechány tak, jak byly, jenom technika v nich je poněkud modernizována. V novém křídle je potom vybudována nová zasedací místnost i s potřebným zázemím. Ta je velmi moderní - promyšlené rozmístění sedaček, míst pro novináře i diváky, osvětlení, klimatizace, počítač na každém stole místo obvyklých parlamentních notebooků... Působí moderním dojmem. Přesto však její budování provázela ostrá debata. Mnoho jejích odpůrců by radši investované peníze vidělo v jiných projektech, v sociální oblasti, v infrastruktuře.
Součástí parlamentního komplexu je i připomínka událostí z roku 1991, kdy byl právě parlament jedním ze středisek odporu proti sovětské moci, obehnán barikádami z věcí i z lidí.
Další exkurze, kterou jsem absolvoval, byla 17. 11. a vedla na místní policejní stanici. Byl jsem rád, že ji vidím tentokrát bez příslušného průseru, s usměvavým průvodcem a výkladem. Vyzkoušeli jsme si pár uniforem, prohlídli si malé policejní muzeum, místnost na ovládání bezpečnostních kamer, viděli jsme zařízení na snímání otisků prstů, pár laboratorních ukázek, výslechovou místnost pro děti i dospělé... Všechno provázeno neustálým uctivým zdravením všech policistů a naší vyučující. Janina bude opravdu kapacita:-).
Další exkurze, které jsem se zúčastnil, byla do bývalého sovětského telekomunikačního bunkru za městem dne 13. 11. Měl sloužit jako vysílací stanice televize a rádia po případném jaderném útoku. Čekal jsem původní vybavení, zakonzervovaný bunkr, vysílačky, techniku... A kolem toho i trochu nějakého představení, jaké sliboval letáček, co jsme dostali.
No, z techniky v bunkru zbyly jedny přetlakové dveře a dva stojany na elektrotechniku, jinak nic. Celou dobu v bunkru tak zabralo ono představení, do kterého nás pár chlapů v sovětských uniformách se psem zapojovalo. Neobešlo se to bez pořadových cvičení, pochodů, nějakého toho pořvávání, zkoušení plynových masek, rozborky a sborky kalašnikova a podobných úkolů. Docela mě pobavil obvyklý rozdíl Východ x Západ - zatímco lidi z postkomunistických zemí zavzpomínali na školní cvičení CO a masku měli na hlavě za tři vteřiny, Zápaďáci nevěděli co dělat ani po 3 minutách a masku měli v ruce poprvé. Prošli jsme taky něčím jako lékařskou prohlídkou, politickým školením, náborem spolupracovníků KGB a podobně.
Na závěr nám ukázali rekonstrukci sovětského obchodu, dali nám cigáro nebo bonbon, poslechli jsme si projev o tom, jak se to nesmí nikdy opakovat, dostali párek s chlebem a panákem vodky a jeli na kolej.
O víkendu jsem měl svou druhou a poslední návštěvu tady - spolužáka Davida s kamarádem Honzou. Cestu sem absolvovali v kombinaci stopu, vlaku, autobusu a všeho mezi tím za nějakých 50 hodin. Pobyli tady necelé tři dny a jeli zase zpět, tentokrát poučeni krizovým vývojem už vlakem. Stihli jsme se podívat do Trakai a projít si město. Obojí se jim snad líbilo.
Taky jsme šli do muzea KGB alias muzea genocidy. To je zbudováno v bývalém sídle KGB tady ve Vilniusu. Jsou zde zrekonstruovány vězeňské cely, popravčí komora, telekomunikační zařízení a mnoho dalších místností. Celou tuhle část uvozuje obsáhlá výstava o represích v Litvě, odboji, způsobu vlády a dlaších dotčených věcech.
Po oba večery se kluci zúčastnili menší kolejparty, z obou kolejparty je vyhodil kolejdědek. Druhá byla poněkud větší, slovenský Roman slavil narozeniny. Sešlo se nás asi 10, k tomu Litevci ze sousedního pokoje... Kolem půlnoci Honza poněkud usnul, po chvíli přišel kolejdědek a než jsme ho vzbudili, tušil jsem, že tohle nebude jenom tak. Kluky jsem vyprovodil, kolejdědek mě doprovodil na pokoj a obral mě o kolejkartu. Nafotil si naši sbírku pivních lahví, co sbíráme na dětičky s TBC a se sparchantělým úsměvem odešel do svého brlohu. Po chvilce mi došlo, že to asi bude problém a snažil jsem se ho jít ukecat. Ta jsem potkal pár Litevců, které potka stejný osud. Přemlouvali jsme spolu a po chvíli se zdálo, že by místním karty dal, ale ne před Erasmákem. Tak jsem se kolegiálně vzdálil. Po chvilce kluci opravdu kolejkarty dostali zpět a s přesvědčováním jsem začal já. Nepomohli cinkání batohu s vodkou, prostě nic. Další ráno jsem tak šel za šéfem koleje. Ten mi oznámil, že kartu dá Ievě s nějakou zprávou, tak jsem šel za ní připravit ji na špatné zprávy.
No, zkráceně řečeno, po několika dalších návštěvách a vysvětlujícím dopise jsem dostal kolejkartu s varováním, ať se to už neopakuje a bylo vyřízeno:-).
Kluky jsem už další den po posledním večeru neviděl, měl jsem dost práce s kolejkartou. Údajně ale dojeli vcelku:-).
No a taky jsme se byli podívat do Centra tolerance na promítání filmu, pořádané českou ambasádou. Viděl jsem, už podruhé, Spalovače mrtvol. Film byl těžký, což jsem tak nějak věděl. Víno potom bylo ale dobré a pochmurnou náladu napravila chvilka posezení u piva s většinou Čechů, co tady ve Vilniusu je. Škoda, že promítání už skončila a že mi to kolidovalo se školou...
Poslední zážitek je teprve ze včerejšího večera. To jsme se šli podívat na basket, hráli místní Lietuvos rytas proti Fenerbahce Ulker Istanbul. Rytas neskutečným způsobem hnala skoro zaplněná Siemens arena, velká skupina roztleskávaček i maskot Geležinio vilko. Přesto to nestačilo a Istanbul je přehrál. Nutno podotknout, že Turci hráli o dost líp... Celý večer ale stál za to. Vidět basket v zemi, kde ho hraje snad každý a mají ho za národní sport je zážitek.
Tak to by bylo k zážitkům posledních dní. Zápisek z Minsku přidám v následujících dnech, potom co protřídím fotky.
pondělí 8. listopadu 2010
Posledních pár dní...
Během posledních pár dní se nestalo nic obzvlášť významného, přesto se objevilo pár drobností, které stojí za zapsání.
Po návratu z Petrohradu nás čekala prázdná kolej - Litevci měli studijní týden a většina z nich byla doma. užívali jsme si tak rychlého internetu, menších front na pračky, čistých kuchyní a ježdění výtahem bez desetiminutového čekání. Na koleji byl taky překvapivý klid.
V týdnu jsme byli taky na exkurzi v litevském kriminále. Provedli nás po celách, převážně jsme se pohybovali po prostorách pro doživotně odsouzené. Viděli jsme samotky, dílny, kde vězni pracují (dělají dřevěné ptačí budky do Holandska), povykládali nám o režimu ve vězení, příjmech vězňů, nejhorších případech... Nutno podotknout, že bez pomoci rodiny nebo práce tady nemá vězeň šanci na víc než holé přežití. Stát mu fakticky dá asi 20 litas na měsíc a stravu, o oblečení nebo čemkoliv jiném si tak může nechat zdát.
Nicméně se přihodilo i pár méně zajímavých věcí - docela narychlo jsme bylo svolání Ievou do jedné místnosti na koleji. S Luckou jsme prokázali dobrý odhad na témata, řešená na schůzce. Tématem prvním, odhadutým mnou, byly stížnosti na chování Erasmáků na koleji, ať už pravdivé a smysluplné, nebo ne. Po nějakých deseti minutách proslovu jsem ocenil internet v mobilu, prošel novinky.cz za poslední dva dny a měl hotovo akorát předtím, než Ieva skončila.
Celý proslov se nesl v obvyklém duchu - Litevci si stěžují, že děláme bordel, sami ale přímo nám nic neřeknou, neupozorní, jenom píšou jednu stížnost za druhou (údajně cca 10 denně...). To, že během Baltic tripu údajně naši sousedi a jejich návštěva zeblila komplet celý patro včetně balkonu, sprch, kuchyně a chodeb, jsme samozřejmě nikomu neříkali a nechali si soudružně pro sebe. Pokud jsou ale trošku hlučnější Erasmáci, hned si chodí stěžovat jak malý děti... Poněkud mě překvapila taky Ievina výzva, ať si teda chodíme stěžovat taky. Setkala se s výsměchem ze strany všech Erasmáků. Bonzováním a práskáním se prostě vztahy nenavazují.
Obzvláště vtipná byla část, kdy se Ieva ptala na náš návrh, jak situaci řešit. Rok opět připomenul Erasmáckou žádost o odlehlou společenskou místnost, kterou bychom mohli používat a nikoho nerušili. Sklepy jsou poloprázdné, v přízemí je jedna permanentně zamčená společenská místnost hned u kolejdědků, daleko od všech pokojů. Řešení tak bylo nasnadě. Přesto Ieva dělala, že neslyší...
Další část proslovu předpověděla Lucka - administrativa spojená s naším odjezdem. Naštěstí je všechno popsáno na netu a není tak třeba nic řešit...
No a taky mám nového spolubydlícího. Tomu předchozímu, Florentovi, začali rodiče posílat víc peněz a mohl si tak dovolit samostatný pokoj. Navíc ho vcelku využije s místní přítelkyní. Místo něj se ke mě nastěhoval Pawel z Polska. Vycházíme dobře, tak jenom tak dál.
Byli jsme tak nějak požádáni, abychom našim mentorům na pátek uspořádali něco jako jejich den nebo večer, s programem, překvapením... Všechno se organizovalo poněkud na poslední chvíli, zmateně a chaoticky, takže jsem osobně moc velká očekávání neměl. Tématem bylo něco jako politický proces, ve kterém odsoudíme naše mentory za všechno dobré co pro nás udělali k pití vodky a květině u zdi místo výstřelu. Téma bylo poněkud kontoverzní, německý kolega stylizovaný do vzhledu Kim Čong Ila a dopovodný film s prostřihy na koncentrák v Osvětimi tomu moc nepřidaly. Pár Erasmáků se rozhodně nebálo projevit svůj nesouhlas. Zmatek v organizaci, překvapivě deštivé počasí a tma znemožnily provést značnou část z předpokládaného v předpokládané preciznosti. I tak se ale večer povedl, rozhodně víc, než jsem předpokládal. Hezkým doplněním byla ohnivá show mého nového spolubydlícího - plivání ohně a tak. Bylo to velmi působivé a rozhodně kvalitně zvládnuté.
Po programu na univerzitě, kde i nás, spolupořadatele, stihl hlavní organizátorský tým solidně přiopít, se pokračovalo do jednoho klubu ve městě - Woo.
S majitelem byla domluvená sleva na vstupné a snad i nějaké welcome drinky pro celou naši skupinu. Já jsem osobně dorazil, spolu se skupinkou dalších, poněkud později. Majitel už stihl změnit názor, zapomenout na slevu i welcome drinky a vytrvale požadovat plnou cenu. Nepomohlo dohadování se s hlavním organizátorem, nic. Pan majitel se zachoval jako kapitalista/pěknej hajzl a velkou skupinu cizinců prostě oškubal. V klubu jsem patřičně po svém projevil výrazně svůj nesouhlas. Celé dohadování u vstupu mi poněkud pokazilo náladu, kterou ani přísun piva a vodky nezlepšil. Asi kolem jedné v noci jsem se rozhodl vyrazit zpátky na kolej.
No a v neděli jsme vyrazili na výlet do místního středu Evropy. Pořád nechápu, jak to mohl někdo spočítat tak, že to vyšlo nějakých 30km od Vilniusu. Prostě nesmysl... Nicméně na místě je hezká socha, velká mramorová směrová růžice, informační centrum (nedirbalo, jak jinak) a to je všechno... Místo obklopuje hezká příroda, golfové hřiště se zavřenou hospodou... Celkově to byl hezký výlet a procházka na nedělní odpoledne, rozhodně lepší než sedět na pokoji.
Večer jsme potom šli na pivo s ostatními Čechy z celého Vilniusu do blízkého Fabaie.
No a mezitím vším jsem trochu pohnul se seminárkama do školy doma i tady. V nejbližších dnech mě čeká exkurze do litevského parlamentu, výlet do Minsku, návštěva baskatbalové Euroligy, výlet do Europas Parkas... No a zhruba v pátek večer nebo v sobotu ráno očekávám další návštěvu - spolužáka Davida s nějakým kamarádem. Opravdu jsem zvědavý, jak až sem dostopují... Nicméně s tím údajně mají oba bohaté zkušenosti a tak to snad nebude problém...
Po návratu z Petrohradu nás čekala prázdná kolej - Litevci měli studijní týden a většina z nich byla doma. užívali jsme si tak rychlého internetu, menších front na pračky, čistých kuchyní a ježdění výtahem bez desetiminutového čekání. Na koleji byl taky překvapivý klid.
V týdnu jsme byli taky na exkurzi v litevském kriminále. Provedli nás po celách, převážně jsme se pohybovali po prostorách pro doživotně odsouzené. Viděli jsme samotky, dílny, kde vězni pracují (dělají dřevěné ptačí budky do Holandska), povykládali nám o režimu ve vězení, příjmech vězňů, nejhorších případech... Nutno podotknout, že bez pomoci rodiny nebo práce tady nemá vězeň šanci na víc než holé přežití. Stát mu fakticky dá asi 20 litas na měsíc a stravu, o oblečení nebo čemkoliv jiném si tak může nechat zdát.
Nicméně se přihodilo i pár méně zajímavých věcí - docela narychlo jsme bylo svolání Ievou do jedné místnosti na koleji. S Luckou jsme prokázali dobrý odhad na témata, řešená na schůzce. Tématem prvním, odhadutým mnou, byly stížnosti na chování Erasmáků na koleji, ať už pravdivé a smysluplné, nebo ne. Po nějakých deseti minutách proslovu jsem ocenil internet v mobilu, prošel novinky.cz za poslední dva dny a měl hotovo akorát předtím, než Ieva skončila.
Celý proslov se nesl v obvyklém duchu - Litevci si stěžují, že děláme bordel, sami ale přímo nám nic neřeknou, neupozorní, jenom píšou jednu stížnost za druhou (údajně cca 10 denně...). To, že během Baltic tripu údajně naši sousedi a jejich návštěva zeblila komplet celý patro včetně balkonu, sprch, kuchyně a chodeb, jsme samozřejmě nikomu neříkali a nechali si soudružně pro sebe. Pokud jsou ale trošku hlučnější Erasmáci, hned si chodí stěžovat jak malý děti... Poněkud mě překvapila taky Ievina výzva, ať si teda chodíme stěžovat taky. Setkala se s výsměchem ze strany všech Erasmáků. Bonzováním a práskáním se prostě vztahy nenavazují.
Obzvláště vtipná byla část, kdy se Ieva ptala na náš návrh, jak situaci řešit. Rok opět připomenul Erasmáckou žádost o odlehlou společenskou místnost, kterou bychom mohli používat a nikoho nerušili. Sklepy jsou poloprázdné, v přízemí je jedna permanentně zamčená společenská místnost hned u kolejdědků, daleko od všech pokojů. Řešení tak bylo nasnadě. Přesto Ieva dělala, že neslyší...
Další část proslovu předpověděla Lucka - administrativa spojená s naším odjezdem. Naštěstí je všechno popsáno na netu a není tak třeba nic řešit...
No a taky mám nového spolubydlícího. Tomu předchozímu, Florentovi, začali rodiče posílat víc peněz a mohl si tak dovolit samostatný pokoj. Navíc ho vcelku využije s místní přítelkyní. Místo něj se ke mě nastěhoval Pawel z Polska. Vycházíme dobře, tak jenom tak dál.
Byli jsme tak nějak požádáni, abychom našim mentorům na pátek uspořádali něco jako jejich den nebo večer, s programem, překvapením... Všechno se organizovalo poněkud na poslední chvíli, zmateně a chaoticky, takže jsem osobně moc velká očekávání neměl. Tématem bylo něco jako politický proces, ve kterém odsoudíme naše mentory za všechno dobré co pro nás udělali k pití vodky a květině u zdi místo výstřelu. Téma bylo poněkud kontoverzní, německý kolega stylizovaný do vzhledu Kim Čong Ila a dopovodný film s prostřihy na koncentrák v Osvětimi tomu moc nepřidaly. Pár Erasmáků se rozhodně nebálo projevit svůj nesouhlas. Zmatek v organizaci, překvapivě deštivé počasí a tma znemožnily provést značnou část z předpokládaného v předpokládané preciznosti. I tak se ale večer povedl, rozhodně víc, než jsem předpokládal. Hezkým doplněním byla ohnivá show mého nového spolubydlícího - plivání ohně a tak. Bylo to velmi působivé a rozhodně kvalitně zvládnuté.
Po programu na univerzitě, kde i nás, spolupořadatele, stihl hlavní organizátorský tým solidně přiopít, se pokračovalo do jednoho klubu ve městě - Woo.
S majitelem byla domluvená sleva na vstupné a snad i nějaké welcome drinky pro celou naši skupinu. Já jsem osobně dorazil, spolu se skupinkou dalších, poněkud později. Majitel už stihl změnit názor, zapomenout na slevu i welcome drinky a vytrvale požadovat plnou cenu. Nepomohlo dohadování se s hlavním organizátorem, nic. Pan majitel se zachoval jako kapitalista/pěknej hajzl a velkou skupinu cizinců prostě oškubal. V klubu jsem patřičně po svém projevil výrazně svůj nesouhlas. Celé dohadování u vstupu mi poněkud pokazilo náladu, kterou ani přísun piva a vodky nezlepšil. Asi kolem jedné v noci jsem se rozhodl vyrazit zpátky na kolej.
No a v neděli jsme vyrazili na výlet do místního středu Evropy. Pořád nechápu, jak to mohl někdo spočítat tak, že to vyšlo nějakých 30km od Vilniusu. Prostě nesmysl... Nicméně na místě je hezká socha, velká mramorová směrová růžice, informační centrum (nedirbalo, jak jinak) a to je všechno... Místo obklopuje hezká příroda, golfové hřiště se zavřenou hospodou... Celkově to byl hezký výlet a procházka na nedělní odpoledne, rozhodně lepší než sedět na pokoji.
Večer jsme potom šli na pivo s ostatními Čechy z celého Vilniusu do blízkého Fabaie.
No a mezitím vším jsem trochu pohnul se seminárkama do školy doma i tady. V nejbližších dnech mě čeká exkurze do litevského parlamentu, výlet do Minsku, návštěva baskatbalové Euroligy, výlet do Europas Parkas... No a zhruba v pátek večer nebo v sobotu ráno očekávám další návštěvu - spolužáka Davida s nějakým kamarádem. Opravdu jsem zvědavý, jak až sem dostopují... Nicméně s tím údajně mají oba bohaté zkušenosti a tak to snad nebude problém...
pondělí 1. listopadu 2010
Výlet do Petrohradu
Od 27. 10. až do 1. 11. 2010 jsem byl na výletě v ruském Petrohradě. Celou akci organizovali naši mentoři, Martynas a Arturas.
Den odjezdu nám poněkud ozvláštnila návštěva místního litevského soudu, kde jsme s Kubou vystupovali jako svědci. Úspěšně jsme si odsvědčili, dojeli do Vilniusu, najedli se, dobalili a večer už čekali na autobus směr Petrohrad.
Cesta tam trvala asi 15 hodin, tak jsme se na ni museli patřičně připravit. Flaška vodky s džusem a nějaké to pivko na každého účastníka česko-slovenské části výpravy slibovala spoustu zážitků. Ještě jsme ani nevyjeli z Litvy a už se zpívala Kalinka tak, že by i Alexandrovci záviděli. Zbytek osazenstva autobusu to sice přijímal s rozpaky, místy s nevolí, ale skupinka 15 pořvávajících chlapů s Dušanem v čele byla dostatečnou motivací ke snaze usnout i v tom randálu bez řečí. Na lotyšsko-ruských hranicích to vypadalo, že budem muset proclít alkohol i v krvi, přesto jsme hranice do Ruska vcelku zdárně překonali.
Hranice a jejich přechod jsou kapitola sama pro sebe: V Litvě potřebné vízum dokáže zajistit agentura za cca 180LTL, stačí jen dodat pas, peníze a fotku. To byl i způsob, jakým jsme dostali víza my. Na samotné hranici už je to veselejší - všichni musí vystoupit z autobusu, projít jednotlivě kontrolou na celnici se všemi zavazadly... Pokud se ruskému celníkovi chce, nechá prohledat celý autobus se psem, vybalit celou kabelu... A člověk s tím nenadělá nic, může jenom přikyvovat a poslouchat. Nám se tohle naštěstí vyhnulo a po zhruba hodině jsme mohli pokračovat dál, na Petrohrad.
Tam jsme dojeli před polednem. Místo plánovaného hotelu Bielaja Noč jsme skončili v Holiday Inn Moskovskaya Vorota. Ten však ještě nebyl připraven, proto jsme si nechal věci na recepci a vyrazili do města. Projížďku městem nám komentovala průvodkyně Irena, čas od času jsme na chvilku zastavili, něco nafotili... Podle mého názoru nebyla tahle část nic moc - stáli jsme asi jenom dvakrát, zbytek památek viděli jen přes špinavá okna autobusu, takže o focení se nám mohlo jenom zdát. Moje znepokojení dovršila zastávka v obchodu se suvenýry bez určení času odjezdu. Nemohli jsme tak ani odejít na vlastní prohlídku a museli čekat na to, až si příslušníci jihoevropských národů dostatečně vyhrají s ušankama, matrijoškama a podobnýma capinama. Po odjezdu a zabité hodině a půl jsme objeli další část města a za kvílení jihoevropanů se vydali hledat místo, kde se dá rozumně najíst. Po chvilce hledání jsme zapadli do nějakého bistra. Dle lístku nebylo drahé, ale množství jídla byl špatný vtip. Na druhou stranu, co čekat jiného, když do podniku vpadne padesátihhlavá skupina turistů...
Večer jsme dojeli na hotel, koupili si nějaké to pivko a vodku, poseděli, pokecali a užili si komfortu hotelu - postel, která nevrzá, masážní sprcha velikosti UFA, televize, minibar, výhled na město z 11. patra...
Ráno jsme totiž vstávali dost brzo - sraz byl až o půl 11, což znamenalo nejdřív v 11, ale my chtěli projít okolí hotelu, nafotit si Vorota a pár blízkých kostelů. Nakonec jsme došli až k nádraží, opět se svezli metrem (údajně nejhlubším na světě, aby se vyhnulo podmáčeným vrstvám pod městem) a před 11 jsme se připojili k čekající skupince Erasmáků. Něco málo před 12 jsme mohli vyrazit, konečně kompletní. Čekal nás Kateřinský palác a Peterhof. Kdyby nebyl tak obtížně dostupný, jeli by jsme sami.
Kateřinský palác byl, jak to vyjádřit, ohromující... Nejen nádherně zdobený zevnějšek, ale i sály a pokoje zdobené desítkami kilogramů zlata, čínským hedvábím a barokními obrazy, vytápěné porcelánovými kamny a plné nábytku a předmětů nezměrné hodnoty prostě braly dech. Víc se k tomu asi říct nedá... Jantarová komnata byla potom už jen třešničkou na dortu. Pod slovem komnata bych si opravdu nepředstavoval sál takových rozměrů, pokrytý stovkami kilogramů jantaru od podlahy po strop, včetně nábytku. Bohatství a okázalost ruských carů je prostě ohromující.
Prohlídky tento den obsáhly jen tyto dva paláce, na víc nezbyl čas. Po návratu na hotel a nezbytném nákupu vodky, piva a jídla jsme se sešli k menší párty. Trošku se přiopili a vyrazili do města do nějakého klubu. Dokonce nás tam vzali i naším autobusem. Vědom si pověsti ruských podniků a diskoték, nebral jsem si sebou doslova nic. V peněžence pár rublů, žádné doklady, žádný telefon, žádné klíče, nic, o co bych nerad přišel. Klub jsme hledali notně dlouho - hodinku v autobuse, hodinku pěšky... Československá část výpravy stihla i bagetu v Subwayi:-).
Samotný klub ale stál za to. Nejlepší taneční hudba, jakou jsem kdy slyšel, plno krásných holek, pití teklo proudem... O půl čtvrté jsem se rozhodl radši odejít, abych ráno vstal. Nakonec jsme šli s Terkou na hotel asi hodinu pěšky nočním Petrohradem a měli dost času probrat a zažít všechno, co jsme zatím viděli. Celý dojem z klubu lehce kazila permanentní snaha návštěvníky co nejvíc vyždímat - rusky mluvící hosté měli šatnu zadarmo, jakmile někdo na Rusa nevypadal, chtěli peníze. I z holek v klubu jsem měl dojem, že klíčem k nim nebude osobní šarm, ale ruble.
Další ráno se vstávalo překvapivě snadno - možná to bylo kvalitní vodkou, možná vyhlídkou výborné snídaně. Po obligátních vajíčkách, slanině, párečcích, lososovi, šunce, sýru, hranolkách, francouzských toustech, zelenině, džusu, čaji a kdovíčem ještě jsme vyrazili poznávat další část Petrohradu. Zatímco hlavní část výpravy měla sraz kolem oběda a plánovala jen návštěvu Ermitáže, my byli poněkud ambicioznější. Ještě před polednem jsme viděli Petropavlovskou pevnost, Auroru, Martovo pole, památník Puškina a katedrálu Zmrtvýchvstání Krista (asi, v názvech v ruštině a angličtině mám docela zmatek), kolem poledne jsme dorazili k Zimnímu paláci, nafotili okolní budovy a chvíli po poledni jsme vcházeli dovnitř. Nutno podotknout, že vstup na Auroru, do pevnosti i do Ermitáže byl pro studenty zdarma, pro rusy asi za 100 rublů a pro ostatní asi za 400. Přesto nebyla Ermitáž nijak přecpaná. Prošli jsme ji vcelku letmo. Věděli jsme, že nemáme šanci projít všechno pořádně a vidět každý obraz, snažili jsme se toho tak pokrýt co nejvíc a zastavovat jenom u největších jmen dějin umění.
Po Ermitáži jsme tak před setměním stihli ještě Admiralitu, sochu Petra Velikého a procházku centrem. Taky jsme dojeli na kraj Petrohradu, na Vasilijevský ostrov k přístavu. U přístavu je na břeh vytažená sovětská ponorka, kterou jsme si patřičně nafotili. No a po cestě jsme se podívali, jak se žije poněkud obyčejnějším Rusům, než jaké jsme potkávali ve značkových oblecích a šatech na Něvském prospektu, jak nasedají do Mercedesů.
Po setmění jsme dorazili na hotel a, jako obvykle, nakoupili vodku, pivo a něco na jídlo. Jenom pro představu, flaška dobré vodky vyšla na 100 rublů (cca 60Kč), džus zhruba stejně, modrý LM na cca 30 rublů, Marlbora na 40... Kuřáci tam pálili jednu od druhé:-). Věčná škoda, že přes hranice bylo povoleno převést jen litr vodky a dva kartony cigaret bez cla...
Večer jsme něco popili, pokecali a kolem půl třetí jsem šel spát. Návštěvu klubu jsem tentokrát vynechal.
Ráno jsme si opět přivstali a vydali se do jižní části města. Tam jsme si prohlédli památník obránců Petrohradu, bývalé sídlo KSS, Národní knihovnu a Park Vítězství. Něco jsme pojedli a vyrazili opět na Vasilijevský ostrov. Důvod byl jednoduchý - z Vasilijevského ostrova měl jezdit autobus do Kronstadtu, opevněného ostrova, jež nahradil Petropavlovskou pevnost. Po chvilce hledání a vyptávání jsme nakonec vyrazili na téměř hodinovou cestu na ostrov Kronstadt. Ze samotného starého opevnění moc nezůstalo, avšak město a jeho přístav je stále důležitým přístavem ruské baltské flotily. Je na něm dost vidět, že přísun peněz do ruské armády a baltské flotily poněkud polevil - domy opuštěné, neudržované, obchody vypadaly jako před dvaceti lety a mezitím projížděla směska žiguliků běžných obyvatel a silných motorek mladých námořních důstojníků. Nicméně vojenské lodě v přístavu stále budily hrůzu a dle prvního dojmu o ně bylo velmi dobře postaráno.
Po procházce městem jsme jeli zpět do Petrohradu, dali si něco na jídlo v McD a pokusili se utratit zbytek rublů za suvenýry. McD zde byl příběh sám o sobě - obsluha neuměla anglicky ani kváknout, o němčině nemohla být řeč, tak jsem se snažil poradit si se svým minimem ruštiny a azbuky. Naštěstí se povedlo, ikdyž mi pokladní namarkovala položky z menu jednotlivě a přidala omáčku, kterou jsem nechtěl. Fronta za zády, neschopnost obsluhy a cena 180 rublů byly dostatečným důvodem se nedohadovat. Ve druhém McD jsem se sice domluvil bez problémů, ale překvapivě nebrali karty, což mě poněkud zaskočilo a na jídlo si půjčil rublíky od Romana.
Utrácení zbytku rublů za suvenýry se nekonalo - měli jsme čas jenom na Něvský prospekt a tam byly ceny "poněkud vyšší" - matrijoška za cca 8000 rublů, kterou jsem viděl za 200 a podobně. Aspoň pohledy a známky stály stejně. Projevila se taky podnikavost obchodníků - k sebemenšímu nákupu jednoho ze skupinky napsali na papírek lístek na slevu pro kamarády, která se vztahovala výhradně na ty věci, na které jsme se v obchodě dívali:-). Angličtina nebyla problém, ruština, němčina nebo ruce-nohy k dorozumění sloužily také víc než dobře. V Litvě se podobného přístupu obchodníka člověk nedočká...
Překvapivě jsme se u autobusu sešli všichni, pouze s půlhodinovým zpožděním a mohli jsme vyrazit zpátky do Vilniusu.
Z návštěvy Petrohradu a Ruska jako takového jsem měl respekt, nevěděl jsem, co čekat. Jediným zdrojem informací bylo pár povšechných článků v novinách, reportáže ve večerních zprávách, americké filmy a názor, že to, co vyšlo složením předchozích, nedává vůbec žádný smysl a musí to být všechno nějak jinak.
No a ono to vážně je jinak. Petrohrad je nejkrásnější město, jaké jsem kdy viděl. Koncentrace pamětihodností a běžných turistických atrakcí, stejně jako těch méně obvyklých věcí, bizarností, zážitků a možností, je tady neuvěřitelná. S naprostým přehledem pro mě překonává Londýn, Paříž, Vídeň, Prahu, Barcelonu, Athény, snad i Káhiru... Výstavnost paláců, okázalý luxus a nádhera je ohromující, možnosti, které se návštěvníkovi nabízí, jsou neskutečné. Kousek od vší téhle nádhery pak stojí panelové čtvrtě, které působí snad ještě více ohromujícím dojmem, než paláce ze zlata. Země, která světu ukázala jako první komunismus v praxi, je nyní samotným zhmotněním kapitalismu. Nižší vrstvy opravdu nemají skoro nic, bohatí mají všechno. Nejlepší na tom ale je, že za těch pár dnů mé návštěvy jsem mohl okusit něco z obojího - pozici blízkou Novým Ruským v klubu, kde všichni a všechno bylo na prodej a pozici běžných Rusů v trolejbusech, autobusech, obchodech a ulicích Kronstadtu nebo Vasilijevského ostrova. Do nedávna jsem si myslel, že Rusko nemá co nabídnout, že chudoba běžných lidí znemožní zemi ukázat návštěvníkovi cokoliv, co by západní země a města nedokázala nesrovnatelně lépe. Až teď vidím, jak moc jsem se zmýlil a doufám, že se do Ruska podívám zpátky. Minimálně pár znaků z azbuky a pár slovíček si už pamatuju...
Den odjezdu nám poněkud ozvláštnila návštěva místního litevského soudu, kde jsme s Kubou vystupovali jako svědci. Úspěšně jsme si odsvědčili, dojeli do Vilniusu, najedli se, dobalili a večer už čekali na autobus směr Petrohrad.
Cesta tam trvala asi 15 hodin, tak jsme se na ni museli patřičně připravit. Flaška vodky s džusem a nějaké to pivko na každého účastníka česko-slovenské části výpravy slibovala spoustu zážitků. Ještě jsme ani nevyjeli z Litvy a už se zpívala Kalinka tak, že by i Alexandrovci záviděli. Zbytek osazenstva autobusu to sice přijímal s rozpaky, místy s nevolí, ale skupinka 15 pořvávajících chlapů s Dušanem v čele byla dostatečnou motivací ke snaze usnout i v tom randálu bez řečí. Na lotyšsko-ruských hranicích to vypadalo, že budem muset proclít alkohol i v krvi, přesto jsme hranice do Ruska vcelku zdárně překonali.
Hranice a jejich přechod jsou kapitola sama pro sebe: V Litvě potřebné vízum dokáže zajistit agentura za cca 180LTL, stačí jen dodat pas, peníze a fotku. To byl i způsob, jakým jsme dostali víza my. Na samotné hranici už je to veselejší - všichni musí vystoupit z autobusu, projít jednotlivě kontrolou na celnici se všemi zavazadly... Pokud se ruskému celníkovi chce, nechá prohledat celý autobus se psem, vybalit celou kabelu... A člověk s tím nenadělá nic, může jenom přikyvovat a poslouchat. Nám se tohle naštěstí vyhnulo a po zhruba hodině jsme mohli pokračovat dál, na Petrohrad.
Tam jsme dojeli před polednem. Místo plánovaného hotelu Bielaja Noč jsme skončili v Holiday Inn Moskovskaya Vorota. Ten však ještě nebyl připraven, proto jsme si nechal věci na recepci a vyrazili do města. Projížďku městem nám komentovala průvodkyně Irena, čas od času jsme na chvilku zastavili, něco nafotili... Podle mého názoru nebyla tahle část nic moc - stáli jsme asi jenom dvakrát, zbytek památek viděli jen přes špinavá okna autobusu, takže o focení se nám mohlo jenom zdát. Moje znepokojení dovršila zastávka v obchodu se suvenýry bez určení času odjezdu. Nemohli jsme tak ani odejít na vlastní prohlídku a museli čekat na to, až si příslušníci jihoevropských národů dostatečně vyhrají s ušankama, matrijoškama a podobnýma capinama. Po odjezdu a zabité hodině a půl jsme objeli další část města a za kvílení jihoevropanů se vydali hledat místo, kde se dá rozumně najíst. Po chvilce hledání jsme zapadli do nějakého bistra. Dle lístku nebylo drahé, ale množství jídla byl špatný vtip. Na druhou stranu, co čekat jiného, když do podniku vpadne padesátihhlavá skupina turistů...
Večer jsme dojeli na hotel, koupili si nějaké to pivko a vodku, poseděli, pokecali a užili si komfortu hotelu - postel, která nevrzá, masážní sprcha velikosti UFA, televize, minibar, výhled na město z 11. patra...
Ráno jsme totiž vstávali dost brzo - sraz byl až o půl 11, což znamenalo nejdřív v 11, ale my chtěli projít okolí hotelu, nafotit si Vorota a pár blízkých kostelů. Nakonec jsme došli až k nádraží, opět se svezli metrem (údajně nejhlubším na světě, aby se vyhnulo podmáčeným vrstvám pod městem) a před 11 jsme se připojili k čekající skupince Erasmáků. Něco málo před 12 jsme mohli vyrazit, konečně kompletní. Čekal nás Kateřinský palác a Peterhof. Kdyby nebyl tak obtížně dostupný, jeli by jsme sami.
Kateřinský palác byl, jak to vyjádřit, ohromující... Nejen nádherně zdobený zevnějšek, ale i sály a pokoje zdobené desítkami kilogramů zlata, čínským hedvábím a barokními obrazy, vytápěné porcelánovými kamny a plné nábytku a předmětů nezměrné hodnoty prostě braly dech. Víc se k tomu asi říct nedá... Jantarová komnata byla potom už jen třešničkou na dortu. Pod slovem komnata bych si opravdu nepředstavoval sál takových rozměrů, pokrytý stovkami kilogramů jantaru od podlahy po strop, včetně nábytku. Bohatství a okázalost ruských carů je prostě ohromující.
Prohlídky tento den obsáhly jen tyto dva paláce, na víc nezbyl čas. Po návratu na hotel a nezbytném nákupu vodky, piva a jídla jsme se sešli k menší párty. Trošku se přiopili a vyrazili do města do nějakého klubu. Dokonce nás tam vzali i naším autobusem. Vědom si pověsti ruských podniků a diskoték, nebral jsem si sebou doslova nic. V peněžence pár rublů, žádné doklady, žádný telefon, žádné klíče, nic, o co bych nerad přišel. Klub jsme hledali notně dlouho - hodinku v autobuse, hodinku pěšky... Československá část výpravy stihla i bagetu v Subwayi:-).
Samotný klub ale stál za to. Nejlepší taneční hudba, jakou jsem kdy slyšel, plno krásných holek, pití teklo proudem... O půl čtvrté jsem se rozhodl radši odejít, abych ráno vstal. Nakonec jsme šli s Terkou na hotel asi hodinu pěšky nočním Petrohradem a měli dost času probrat a zažít všechno, co jsme zatím viděli. Celý dojem z klubu lehce kazila permanentní snaha návštěvníky co nejvíc vyždímat - rusky mluvící hosté měli šatnu zadarmo, jakmile někdo na Rusa nevypadal, chtěli peníze. I z holek v klubu jsem měl dojem, že klíčem k nim nebude osobní šarm, ale ruble.
Další ráno se vstávalo překvapivě snadno - možná to bylo kvalitní vodkou, možná vyhlídkou výborné snídaně. Po obligátních vajíčkách, slanině, párečcích, lososovi, šunce, sýru, hranolkách, francouzských toustech, zelenině, džusu, čaji a kdovíčem ještě jsme vyrazili poznávat další část Petrohradu. Zatímco hlavní část výpravy měla sraz kolem oběda a plánovala jen návštěvu Ermitáže, my byli poněkud ambicioznější. Ještě před polednem jsme viděli Petropavlovskou pevnost, Auroru, Martovo pole, památník Puškina a katedrálu Zmrtvýchvstání Krista (asi, v názvech v ruštině a angličtině mám docela zmatek), kolem poledne jsme dorazili k Zimnímu paláci, nafotili okolní budovy a chvíli po poledni jsme vcházeli dovnitř. Nutno podotknout, že vstup na Auroru, do pevnosti i do Ermitáže byl pro studenty zdarma, pro rusy asi za 100 rublů a pro ostatní asi za 400. Přesto nebyla Ermitáž nijak přecpaná. Prošli jsme ji vcelku letmo. Věděli jsme, že nemáme šanci projít všechno pořádně a vidět každý obraz, snažili jsme se toho tak pokrýt co nejvíc a zastavovat jenom u největších jmen dějin umění.
Po Ermitáži jsme tak před setměním stihli ještě Admiralitu, sochu Petra Velikého a procházku centrem. Taky jsme dojeli na kraj Petrohradu, na Vasilijevský ostrov k přístavu. U přístavu je na břeh vytažená sovětská ponorka, kterou jsme si patřičně nafotili. No a po cestě jsme se podívali, jak se žije poněkud obyčejnějším Rusům, než jaké jsme potkávali ve značkových oblecích a šatech na Něvském prospektu, jak nasedají do Mercedesů.
Po setmění jsme dorazili na hotel a, jako obvykle, nakoupili vodku, pivo a něco na jídlo. Jenom pro představu, flaška dobré vodky vyšla na 100 rublů (cca 60Kč), džus zhruba stejně, modrý LM na cca 30 rublů, Marlbora na 40... Kuřáci tam pálili jednu od druhé:-). Věčná škoda, že přes hranice bylo povoleno převést jen litr vodky a dva kartony cigaret bez cla...
Večer jsme něco popili, pokecali a kolem půl třetí jsem šel spát. Návštěvu klubu jsem tentokrát vynechal.
Ráno jsme si opět přivstali a vydali se do jižní části města. Tam jsme si prohlédli památník obránců Petrohradu, bývalé sídlo KSS, Národní knihovnu a Park Vítězství. Něco jsme pojedli a vyrazili opět na Vasilijevský ostrov. Důvod byl jednoduchý - z Vasilijevského ostrova měl jezdit autobus do Kronstadtu, opevněného ostrova, jež nahradil Petropavlovskou pevnost. Po chvilce hledání a vyptávání jsme nakonec vyrazili na téměř hodinovou cestu na ostrov Kronstadt. Ze samotného starého opevnění moc nezůstalo, avšak město a jeho přístav je stále důležitým přístavem ruské baltské flotily. Je na něm dost vidět, že přísun peněz do ruské armády a baltské flotily poněkud polevil - domy opuštěné, neudržované, obchody vypadaly jako před dvaceti lety a mezitím projížděla směska žiguliků běžných obyvatel a silných motorek mladých námořních důstojníků. Nicméně vojenské lodě v přístavu stále budily hrůzu a dle prvního dojmu o ně bylo velmi dobře postaráno.
Po procházce městem jsme jeli zpět do Petrohradu, dali si něco na jídlo v McD a pokusili se utratit zbytek rublů za suvenýry. McD zde byl příběh sám o sobě - obsluha neuměla anglicky ani kváknout, o němčině nemohla být řeč, tak jsem se snažil poradit si se svým minimem ruštiny a azbuky. Naštěstí se povedlo, ikdyž mi pokladní namarkovala položky z menu jednotlivě a přidala omáčku, kterou jsem nechtěl. Fronta za zády, neschopnost obsluhy a cena 180 rublů byly dostatečným důvodem se nedohadovat. Ve druhém McD jsem se sice domluvil bez problémů, ale překvapivě nebrali karty, což mě poněkud zaskočilo a na jídlo si půjčil rublíky od Romana.
Utrácení zbytku rublů za suvenýry se nekonalo - měli jsme čas jenom na Něvský prospekt a tam byly ceny "poněkud vyšší" - matrijoška za cca 8000 rublů, kterou jsem viděl za 200 a podobně. Aspoň pohledy a známky stály stejně. Projevila se taky podnikavost obchodníků - k sebemenšímu nákupu jednoho ze skupinky napsali na papírek lístek na slevu pro kamarády, která se vztahovala výhradně na ty věci, na které jsme se v obchodě dívali:-). Angličtina nebyla problém, ruština, němčina nebo ruce-nohy k dorozumění sloužily také víc než dobře. V Litvě se podobného přístupu obchodníka člověk nedočká...
Překvapivě jsme se u autobusu sešli všichni, pouze s půlhodinovým zpožděním a mohli jsme vyrazit zpátky do Vilniusu.
Z návštěvy Petrohradu a Ruska jako takového jsem měl respekt, nevěděl jsem, co čekat. Jediným zdrojem informací bylo pár povšechných článků v novinách, reportáže ve večerních zprávách, americké filmy a názor, že to, co vyšlo složením předchozích, nedává vůbec žádný smysl a musí to být všechno nějak jinak.
No a ono to vážně je jinak. Petrohrad je nejkrásnější město, jaké jsem kdy viděl. Koncentrace pamětihodností a běžných turistických atrakcí, stejně jako těch méně obvyklých věcí, bizarností, zážitků a možností, je tady neuvěřitelná. S naprostým přehledem pro mě překonává Londýn, Paříž, Vídeň, Prahu, Barcelonu, Athény, snad i Káhiru... Výstavnost paláců, okázalý luxus a nádhera je ohromující, možnosti, které se návštěvníkovi nabízí, jsou neskutečné. Kousek od vší téhle nádhery pak stojí panelové čtvrtě, které působí snad ještě více ohromujícím dojmem, než paláce ze zlata. Země, která světu ukázala jako první komunismus v praxi, je nyní samotným zhmotněním kapitalismu. Nižší vrstvy opravdu nemají skoro nic, bohatí mají všechno. Nejlepší na tom ale je, že za těch pár dnů mé návštěvy jsem mohl okusit něco z obojího - pozici blízkou Novým Ruským v klubu, kde všichni a všechno bylo na prodej a pozici běžných Rusů v trolejbusech, autobusech, obchodech a ulicích Kronstadtu nebo Vasilijevského ostrova. Do nedávna jsem si myslel, že Rusko nemá co nabídnout, že chudoba běžných lidí znemožní zemi ukázat návštěvníkovi cokoliv, co by západní země a města nedokázala nesrovnatelně lépe. Až teď vidím, jak moc jsem se zmýlil a doufám, že se do Ruska podívám zpátky. Minimálně pár znaků z azbuky a pár slovíček si už pamatuju...
První návštěva
Od 18. do 22. října jsem tady měl na návštěvu Honzu s Edou. Celou návštěvu už popsal Honza, já už nějak nemám, co dodat. Doufám, že se klukům líbilo Pobaltí, erasmácký styl života, cestování a tak vůbec všechno a dokázali aspoň občas prokouknout za někdy dost odpudivým zevnějškem specifické kouzlo obou pobaltských postsovětských republik.
neděle 17. října 2010
Baltic trip!
Tak jsem se právě vrátil z výletu po Pobaltí a rovnou si všechno napíšu, než to pozapomínám a než se zážitky poztrácí v záplavě dalších.
Já, Kuba, Marija a Teresa jsme se před pár dny dohodli, že uskutečníme Baltic trip, který vloni naplánovala a vymyslela Lucka.
Dva dny předem jsme si chtěli obhlídnout autopůjčovny a zarezervovat nějaký vhodný a hlavně výhodný auto. Bohužel, všechny ty, které jsme měli vyhlídnuté, smrděly podvodem, nefungovaly nebo měly všechna auta rozpůjčovaná. Nakonec nám v jedné cestovce, která sídlila už pěkně dlouho na místě jedné půjčovny (aneb aktualizace webových stránek politevsku), dali seznam čísel na autopůjčovny. Hned v první z volaných nám nabídli pár aut a poslali odkaz na web. Tam jsme vybrali to nejlevnější a největší - Saab 9-3 z roku 1998.
Ve středu ráno jsme s Terkou dorazili k půjčovně, dočkali se půjčovníka, vyplnili pár papírů a vyrazili k autu. Tam nás čekal špinavý stařičký Saab, který v Terce vzbudil strach a ve mě přinejmenším respekt. Žádné ABS, ESP, SRS, posilovač, prostě nic. Za to klimatizace, rádio, komplikovaný systém startování, příslib spotřeby tanku, obří kufr, 2,3litrový benzínový motor a spousta místa všude.
Hned odjezd byl veselý, když jsem si nezapamatoval startovací proceduru a na pokusy nastartovat auto s obřím motorem vypráskal celou baterku. Půjčovník naštěstí přispěchal s rychlonabíječkou, znovu mi vysvětlil postup mohlo se vyrazit. Za neustálého Terčiného vykecávání a navigování na úplně nesmyslnej směr jsem zahájil boj s řízením auta. Po chvíli bloudění Vilniusem jsme dorazili ke koleji, kde nás již nervozně očekávali ostatní. Ty Terka bohatě zásobila historkami o strašlivém stavu auta. Na klidu mi tak nepřidala ani série nervozních SMS na telefon, které mi permanentně rušily navigační aplikaci.
Po naložení se ale mohlo vyrazit směrem na Rigu. Trvalo jen pár kilometrů a s autem jsem se sžil. Ani jsem si nepovšiml jak a byli jsme před Rigou, u koncentračního tábora v Salaspilisu. Po krátké prohlídce v deštíku jsme vyrazili do samotné Rigy.
Po chvilce jsme objevili náš zabookovaný hostel, zaparkovali a vyrazili projít centrum. Viděli jsme tak všechny tři hlavní kostely, náměstí, prezidentský palác a pevnost, Maorský dům, Tři bratry a bezpočet uliček, zákoutí a skrytých míst. Během pár hodin jsme viděli to nejdůležitější, šli se ubytovat a vyrazili na procházku noční Rigou. No a taky někam na jídlo. Riga mi přišla hezčí a zajímavější než Vilnius. Centrum je sice kompaktnější a menší, než je Vilniuské, na druhou stranu není rušeno dopravou a působí tak poněkud příjemněji.
Hostel byl v samotném centru města. Za noc jsme zaplatili 6 Eur, byli jsme v obrovském poloprázdném pokoji a ve společenské místnosti už čekal filmový večer s nějakou americkou akční řežbou. Kolem 11 jsme unavení šli spát, abychom ráno brzo vstali a vyrazili dál na cestu. V ceně nás ještě čekala snídaně, já si dal tousty s marmeládou, černý čaj a pomerančový a jablkový džus.
Ráno nás čekala prohlídka zbylých částí Rigy, v první řadě tedy televizní věže. Za 2 laty jsme si poslechli výklad o historii Lotyšska, Rigy i věže, pokochali se výhledem, vyfotili se s kdečím a kdekým a vyrazili jsme dále na cestu. Z Rigy jsme pokračovali do Jurmuly, přímořského střediska kousek od Rigy. Prohlédli jsme si městečko, prošli se po pláži, nakoupili suvenýry a vyrazili dále, do Siguldy na hranici národního parku Gauja. Tam jsme si prohlédli všechny tři místní hrady, lanovku nad údolím řeky Gauji a samotné městečko. Pobavili jsme se také skutečností, že Sigulda je vyhlášeným lyžařským střediskem. V Pobaltí, kde má nejvyšší kopec nějakých 318m n.m. je to opravdu spíš vtip. Dále jsme pokračovali do Césis, kde nás čekaly opět rozvaliny hradu, překvapivě velikého. Bohužel jsme dorazili pozdě na prohlídku vnitřních částí hradu. Nicméně samotný hrad údajně neskrývá nijak zvlášť nezvyklé sbírky ani pohledy, takže jsme dle průvodce o nic moc nepřišli.
Pokračovali jsme dále k pobřeží prohlédnout si červené pískovcové útvary rozryté mořem do národního parku u Lembuži. Zde jsme se vydali k pobřeží na pláž, těsně po západu slunce. Jak jsem sám zjistil, ony útvary nejsou tak úplně písečné, jako spíš bahnité a kluzké. Vzorek bláta jsem si tak odnášel na zadku až do hostelu v Tartu. V Tartu nás čekal malý hostel v centru města, noc za 10EUR. Opět jsme měli štěstí a našli hostel hned na první pokus, bez bloudění. Měli jsme čtyřlůžkový pokoj sami pro sebe, sociální zařízení společné na chodbě. V hostelu byly obsazeny jen dva další pokoje, takže to bylo bez problémů.
Ráno jsme si prošli Parnu a jeho přístav, zbytky opevnění a Tallinnskou bránu a mohli vyrazit dál, do Virtsu na trajekt na estonské ostrovy Muhu a Saaremaa.
Tam jsme si prohlédli místní pevnosti, pobřeží, vesničky, větrný mlýn, kostely, hlavní město ostrovů a projeli je napříč, křížem krážem.
Z ostrovů jsme pokračovali k Haapsalu, kde jsme si opět prohlédli hrad/pevnost a pokračovali do Tallinnu.
Do Tallinnu jsme dorazili tradičně večer po setmění. I tak jsme našli hostel v centru do 10 EUR s parkováním během pár minut. Nás měl podobu běžného bytu, upraveného na hostel - spousta postelí, všude mapy, plakáty, cedulky a deníky se vzkazy ostatním cestovatelům... Třešničkou na dortu byla sauna s obrovskou vanou. Místo ní jsme však upřednostnili procházku nočním Tallinnem, na které jsme potkali skupinu Erasmáků z Kaunasu s českou účastí:-). Češi se povinně odtrhli na pivo do Švejkovy hospody (Krušovice:-)). Po družbě jsme šli na hostel spát, abychom brzo ráno prošli spící sobotní Tallinn. Jak se rozednívalo, ulice se plnily unavenými turisty. Krom procházky centrem k prezidentskému a vládnímu paláci, cechovním budovám, sídle Hansy, staré Lékárně, univerzitě a mnoha dalším jsme zašli do věže Kiek in den Kook (nebo jak se to píše) a prohlédli si zpřístupněnou část Tallinnského podzemí.
Po prohlídce se pokračovalo dále, do středobodu celé výpravy - Kundy. v Kundě sice opravdu vůbec nic není, ale přecejenom jsme si cestu odpustit nemohli:-).
Z Kundy jsme pokračovali do Rakvere prohlédnout si zříceninu hradu a sochu vyhynulého taura, kde jsme se rozhodovali, jak dál - buď jet k Čudskému jezeru, oželet případné zastávky na cestě do Vilniusu a pravděpodobně se vracet v neděli velmi pozdě, nebo oželet vcelku nudné Čudské jezero a jet dál vnitrozemím. Vyhrála druhá možnost.
Ještě týž den jsme tak nocovali v Tartu. Zde nás cestovatelské štěstí opustilo. nenašli jsme žádné ubytování za rozumnou cenu, vyhrála tak možnost přespat v autě. Opět se osvědčila volba obrovského a prostorného Saabu - všichni jsme měli dost místa a vcelku obstojně se vyspali. Já měl za volantem trochu problémy usnout, za roky řízení jsem si vybudoval poměrně silný reflex nespat za volantem a přes noc se mi ho nepodařilo úplně odbourat.
Ráno jsme si prohlédli městečko, univerzitu s polorozbořenou katedrálou, mosty Anděla a Ďábla, trigonometrický bod, díky kterému Estonci před 150 lety přesně spočítali velikost země, univerzitu a vyrazili dále.
Přes Valgu-Valku jsme vstoupili do Lotyšska, prohlédli si Valmieru a projeli Madonu, Rezekne, trochu zabloudili v okolí Daugavpilsu a přes Utenu a Moletai dojeli do Vilniusu.
Zde jsme měli být v 5, dojeli jsme kolem 7. Naštěstí půjčovníkovi nevadilo, že auto vrátíme až zítra ráno.
No a teď jsem se vybalil, nabalil, třídím fotky a snažím se u toho všeho neusnout. to je také důvod, proč jsem pravděpodobně nějakou zastávku nebo pamětihodnost vynechal. samozřejmě všechno doplním, jakmile si to připomenu při procházení fotek. A až se vyspím.
Zítra mě čeká opět vstávání brzo ráno a cesta do Rigy na letiště vyzvednout Honzu s Edou, svou první návštěvu na Erasmu:-).
To by bylo k faktickému průběhu cesty, dojmy, postřehy a další drobnosti doplním, jakmile bude chvilku času.
Já, Kuba, Marija a Teresa jsme se před pár dny dohodli, že uskutečníme Baltic trip, který vloni naplánovala a vymyslela Lucka.
Dva dny předem jsme si chtěli obhlídnout autopůjčovny a zarezervovat nějaký vhodný a hlavně výhodný auto. Bohužel, všechny ty, které jsme měli vyhlídnuté, smrděly podvodem, nefungovaly nebo měly všechna auta rozpůjčovaná. Nakonec nám v jedné cestovce, která sídlila už pěkně dlouho na místě jedné půjčovny (aneb aktualizace webových stránek politevsku), dali seznam čísel na autopůjčovny. Hned v první z volaných nám nabídli pár aut a poslali odkaz na web. Tam jsme vybrali to nejlevnější a největší - Saab 9-3 z roku 1998.
Ve středu ráno jsme s Terkou dorazili k půjčovně, dočkali se půjčovníka, vyplnili pár papírů a vyrazili k autu. Tam nás čekal špinavý stařičký Saab, který v Terce vzbudil strach a ve mě přinejmenším respekt. Žádné ABS, ESP, SRS, posilovač, prostě nic. Za to klimatizace, rádio, komplikovaný systém startování, příslib spotřeby tanku, obří kufr, 2,3litrový benzínový motor a spousta místa všude.
Hned odjezd byl veselý, když jsem si nezapamatoval startovací proceduru a na pokusy nastartovat auto s obřím motorem vypráskal celou baterku. Půjčovník naštěstí přispěchal s rychlonabíječkou, znovu mi vysvětlil postup mohlo se vyrazit. Za neustálého Terčiného vykecávání a navigování na úplně nesmyslnej směr jsem zahájil boj s řízením auta. Po chvíli bloudění Vilniusem jsme dorazili ke koleji, kde nás již nervozně očekávali ostatní. Ty Terka bohatě zásobila historkami o strašlivém stavu auta. Na klidu mi tak nepřidala ani série nervozních SMS na telefon, které mi permanentně rušily navigační aplikaci.
Po naložení se ale mohlo vyrazit směrem na Rigu. Trvalo jen pár kilometrů a s autem jsem se sžil. Ani jsem si nepovšiml jak a byli jsme před Rigou, u koncentračního tábora v Salaspilisu. Po krátké prohlídce v deštíku jsme vyrazili do samotné Rigy.
Po chvilce jsme objevili náš zabookovaný hostel, zaparkovali a vyrazili projít centrum. Viděli jsme tak všechny tři hlavní kostely, náměstí, prezidentský palác a pevnost, Maorský dům, Tři bratry a bezpočet uliček, zákoutí a skrytých míst. Během pár hodin jsme viděli to nejdůležitější, šli se ubytovat a vyrazili na procházku noční Rigou. No a taky někam na jídlo. Riga mi přišla hezčí a zajímavější než Vilnius. Centrum je sice kompaktnější a menší, než je Vilniuské, na druhou stranu není rušeno dopravou a působí tak poněkud příjemněji.
Hostel byl v samotném centru města. Za noc jsme zaplatili 6 Eur, byli jsme v obrovském poloprázdném pokoji a ve společenské místnosti už čekal filmový večer s nějakou americkou akční řežbou. Kolem 11 jsme unavení šli spát, abychom ráno brzo vstali a vyrazili dál na cestu. V ceně nás ještě čekala snídaně, já si dal tousty s marmeládou, černý čaj a pomerančový a jablkový džus.
Ráno nás čekala prohlídka zbylých částí Rigy, v první řadě tedy televizní věže. Za 2 laty jsme si poslechli výklad o historii Lotyšska, Rigy i věže, pokochali se výhledem, vyfotili se s kdečím a kdekým a vyrazili jsme dále na cestu. Z Rigy jsme pokračovali do Jurmuly, přímořského střediska kousek od Rigy. Prohlédli jsme si městečko, prošli se po pláži, nakoupili suvenýry a vyrazili dále, do Siguldy na hranici národního parku Gauja. Tam jsme si prohlédli všechny tři místní hrady, lanovku nad údolím řeky Gauji a samotné městečko. Pobavili jsme se také skutečností, že Sigulda je vyhlášeným lyžařským střediskem. V Pobaltí, kde má nejvyšší kopec nějakých 318m n.m. je to opravdu spíš vtip. Dále jsme pokračovali do Césis, kde nás čekaly opět rozvaliny hradu, překvapivě velikého. Bohužel jsme dorazili pozdě na prohlídku vnitřních částí hradu. Nicméně samotný hrad údajně neskrývá nijak zvlášť nezvyklé sbírky ani pohledy, takže jsme dle průvodce o nic moc nepřišli.
Pokračovali jsme dále k pobřeží prohlédnout si červené pískovcové útvary rozryté mořem do národního parku u Lembuži. Zde jsme se vydali k pobřeží na pláž, těsně po západu slunce. Jak jsem sám zjistil, ony útvary nejsou tak úplně písečné, jako spíš bahnité a kluzké. Vzorek bláta jsem si tak odnášel na zadku až do hostelu v Tartu. V Tartu nás čekal malý hostel v centru města, noc za 10EUR. Opět jsme měli štěstí a našli hostel hned na první pokus, bez bloudění. Měli jsme čtyřlůžkový pokoj sami pro sebe, sociální zařízení společné na chodbě. V hostelu byly obsazeny jen dva další pokoje, takže to bylo bez problémů.
Ráno jsme si prošli Parnu a jeho přístav, zbytky opevnění a Tallinnskou bránu a mohli vyrazit dál, do Virtsu na trajekt na estonské ostrovy Muhu a Saaremaa.
Tam jsme si prohlédli místní pevnosti, pobřeží, vesničky, větrný mlýn, kostely, hlavní město ostrovů a projeli je napříč, křížem krážem.
Z ostrovů jsme pokračovali k Haapsalu, kde jsme si opět prohlédli hrad/pevnost a pokračovali do Tallinnu.
Do Tallinnu jsme dorazili tradičně večer po setmění. I tak jsme našli hostel v centru do 10 EUR s parkováním během pár minut. Nás měl podobu běžného bytu, upraveného na hostel - spousta postelí, všude mapy, plakáty, cedulky a deníky se vzkazy ostatním cestovatelům... Třešničkou na dortu byla sauna s obrovskou vanou. Místo ní jsme však upřednostnili procházku nočním Tallinnem, na které jsme potkali skupinu Erasmáků z Kaunasu s českou účastí:-). Češi se povinně odtrhli na pivo do Švejkovy hospody (Krušovice:-)). Po družbě jsme šli na hostel spát, abychom brzo ráno prošli spící sobotní Tallinn. Jak se rozednívalo, ulice se plnily unavenými turisty. Krom procházky centrem k prezidentskému a vládnímu paláci, cechovním budovám, sídle Hansy, staré Lékárně, univerzitě a mnoha dalším jsme zašli do věže Kiek in den Kook (nebo jak se to píše) a prohlédli si zpřístupněnou část Tallinnského podzemí.
Po prohlídce se pokračovalo dále, do středobodu celé výpravy - Kundy. v Kundě sice opravdu vůbec nic není, ale přecejenom jsme si cestu odpustit nemohli:-).
Z Kundy jsme pokračovali do Rakvere prohlédnout si zříceninu hradu a sochu vyhynulého taura, kde jsme se rozhodovali, jak dál - buď jet k Čudskému jezeru, oželet případné zastávky na cestě do Vilniusu a pravděpodobně se vracet v neděli velmi pozdě, nebo oželet vcelku nudné Čudské jezero a jet dál vnitrozemím. Vyhrála druhá možnost.
Ještě týž den jsme tak nocovali v Tartu. Zde nás cestovatelské štěstí opustilo. nenašli jsme žádné ubytování za rozumnou cenu, vyhrála tak možnost přespat v autě. Opět se osvědčila volba obrovského a prostorného Saabu - všichni jsme měli dost místa a vcelku obstojně se vyspali. Já měl za volantem trochu problémy usnout, za roky řízení jsem si vybudoval poměrně silný reflex nespat za volantem a přes noc se mi ho nepodařilo úplně odbourat.
Ráno jsme si prohlédli městečko, univerzitu s polorozbořenou katedrálou, mosty Anděla a Ďábla, trigonometrický bod, díky kterému Estonci před 150 lety přesně spočítali velikost země, univerzitu a vyrazili dále.
Přes Valgu-Valku jsme vstoupili do Lotyšska, prohlédli si Valmieru a projeli Madonu, Rezekne, trochu zabloudili v okolí Daugavpilsu a přes Utenu a Moletai dojeli do Vilniusu.
Zde jsme měli být v 5, dojeli jsme kolem 7. Naštěstí půjčovníkovi nevadilo, že auto vrátíme až zítra ráno.
No a teď jsem se vybalil, nabalil, třídím fotky a snažím se u toho všeho neusnout. to je také důvod, proč jsem pravděpodobně nějakou zastávku nebo pamětihodnost vynechal. samozřejmě všechno doplním, jakmile si to připomenu při procházení fotek. A až se vyspím.
Zítra mě čeká opět vstávání brzo ráno a cesta do Rigy na letiště vyzvednout Honzu s Edou, svou první návštěvu na Erasmu:-).
To by bylo k faktickému průběhu cesty, dojmy, postřehy a další drobnosti doplním, jakmile bude chvilku času.
pondělí 11. října 2010
Paneriai, Hora křížů...
Posledních pár dní jsem opět odkládal blogování a tak se toho nashromáždilo docela dost na pořádný příspěvek.
V sobotu jsme byli na dalším výletu, tentokrát do Paneriai. Informace o výletu jsem vyvěsil na Facebook a mohutně je roztruboval večer předtím v Tarantinu. Právě kvůli Tarantinu se nás sešlo v sobotu ráno jenom 13 - kocovina stála v cestě. Cestu tam jsem vymyslel co nejzajímavěji, jak to v omezených možnostech šlo - autobus, trolejbus a posledních pár kilometrů pěšky. Cesta autobusem byla v pohodě, škodovácký trolejbus nezklamal a spadly nám troleje. No a třepal se tak, že jsme ho přejmenovali na Vengabus - skákal tak, že to člověka prostě donutilo tančit, i když nechtěl. Z poslední zastávky na kraji Vilniusu jsme prošli panelovým sídlištěm, co připomínalo Předmostí roku 1994 (nebo tak nějak, prostě nejdál, jak pamatuju) a dorazili na kraj lesa. Ještě jsme nesešli z asfaltu a už se tři spoluturistky ozývaly, že mají mokré nohy. Příště do svých organizačních zpráv budu dodávat, že když někdo někoho zve a neřekne mi o tom, může mu moje zprávy přeposlat. Ušetří to všem poslouchání spousty keců o tom, že nemají co pít, jíst, je jim zima/horko a mokro.
Každopádně jsme po krátké procházce lesem, pokrytém jinovatkou a zahaleném zbytky mlhy, došli na nádraží v Paneriai, to velkým obloukem obešli a po chvilce cesty krajem vesnice dorazili k samotnému památníku. Tam nás uvítalo dočasně zavřené muzeum s informační tabulí a mapkou venku. Prošli jsme všechny stezky, nahlédli do všech jam, kde nacisti zabili a spálili dohromady 100 000 lidí, postáli u památníků židovským litevským, ruským i polským obětem a po chvilce tichého sezení jsme vyrazili zpátky. Po cestě se skoro nemluvilo a tak celkově bylo vidět, že místo na všechny zapůsobilo. Atmosféru dost umocnil i podzim, padající listí a slábnoucí slunce.
Zpátky jsme šli stejnou cestou a kolem 4 hodiny odpolední jsme byli zpátky na koleji.
Tam Conny pořádala svou narozeninovou párty. Na začátku moc lidí nedorazilo, ale postupně se účast zvyšovala. Párty tak byla víc než vydařená. I tak ale pár lidí raději jelo s mentorama do Klaipedy a na kamarádku se tak trochu vykašlali. Párty se přesto vydařila, protože si části nepamatuju. V průběhu se objevila nabídka jet v neděli autem na Horu křížů, 220km od Vilniusu. Hora samotná není moc dobře dostupná, takže jsme na to kývli a z párty utekli o něco dřív, ať se trochu prospíme.
Dopoledne v 11 jsme vyrazili. Řidič sice nesl lehké známky popíjení z předešlého večera, ale ujistil nás, že je všechno v pohodě a tak jsme mohli vyrazit. Cesta utíkala svižně, protože jsme nebyli zdržováni radary - pověstná pohlednice od policie by do Německa, kde bylo auto registrované pravděpodobně nikdy nedorazila. Nicméně jsme nepočítali s policejní hlídkou.
Ta nás zastavila v době, kdy řidič jel o cca 30km víc, než měl. Policie jej samozřejmě nechala dýchnout. No, a už se jelo na policejní stanici... Po dvou hodinách sepisování protokolů, překladů a tlumočení jsme z policejní stanice odjížděli s tím, že řidiče čeká soud, pokuta a asi přijde o papíry. Tak doufáme, že to v úterý dobře dopadne, soud bude shovívavý a patřičně ohodnotí minimální překročení zákonného limitu na alkohol v krvi.
Přesto jsme dorazili na Horu křížů. S dojmy se sice opakuju, ale tomuhle bych hora opravdu nikdy neřekl. Kopec má oproti okolní krajině tak 10 metrů v nejvyšším bodě i s křížem, takže vypadá z dálky docela srandovně. Nicméně zblízka je počet křížů opravdu ohromující. Jsou doslova nespočitatelné, ze dřeva, kovu i kamene, všech možných velikostí, tvarů a s cedulkami, věnováními a poděkováními za všechno možné. Po chvilce procházení a foceni se tedy jelo zpět.
Do Vilniusu jsme dorazili kolem 6, v centru si dali kebab, vyložili Kubu u divadla a pokračovali na kolej. Tam jsem si udělal lehkou přípravu na pondělí do školy, poptal se lidí, jak bylo v Klaipedě, podíval se u Conny na film, dal si prát prádlo...
No a opět se vyznamenal zdejší kolejdědek, když mi suverénně zamknul kuchyň i s vodou na zapnutém sporáku. Když jsem si šel pro klíče, ještě jsem si vyslechnul kázání o tom, že kuchyň se zavírá ve 12 a v tu dobu tam nemá nikdo co vařit. To, že bylo na hodinách za kolejdědkem za 5 minut 12, snad ani nemusím připomínat. Abych zítra rozebral zámek... Nebýt kuchyň vedle mého pokoje, docela by mě lákala myšlenka nechat to tak a čekat, co to do rána udělá.
No a jinak zítra mě čeká druhé zdejší bruslení, obhlídka autopůjčoven na cestu přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko a taky nějaká ta škola...
V sobotu jsme byli na dalším výletu, tentokrát do Paneriai. Informace o výletu jsem vyvěsil na Facebook a mohutně je roztruboval večer předtím v Tarantinu. Právě kvůli Tarantinu se nás sešlo v sobotu ráno jenom 13 - kocovina stála v cestě. Cestu tam jsem vymyslel co nejzajímavěji, jak to v omezených možnostech šlo - autobus, trolejbus a posledních pár kilometrů pěšky. Cesta autobusem byla v pohodě, škodovácký trolejbus nezklamal a spadly nám troleje. No a třepal se tak, že jsme ho přejmenovali na Vengabus - skákal tak, že to člověka prostě donutilo tančit, i když nechtěl. Z poslední zastávky na kraji Vilniusu jsme prošli panelovým sídlištěm, co připomínalo Předmostí roku 1994 (nebo tak nějak, prostě nejdál, jak pamatuju) a dorazili na kraj lesa. Ještě jsme nesešli z asfaltu a už se tři spoluturistky ozývaly, že mají mokré nohy. Příště do svých organizačních zpráv budu dodávat, že když někdo někoho zve a neřekne mi o tom, může mu moje zprávy přeposlat. Ušetří to všem poslouchání spousty keců o tom, že nemají co pít, jíst, je jim zima/horko a mokro.
Každopádně jsme po krátké procházce lesem, pokrytém jinovatkou a zahaleném zbytky mlhy, došli na nádraží v Paneriai, to velkým obloukem obešli a po chvilce cesty krajem vesnice dorazili k samotnému památníku. Tam nás uvítalo dočasně zavřené muzeum s informační tabulí a mapkou venku. Prošli jsme všechny stezky, nahlédli do všech jam, kde nacisti zabili a spálili dohromady 100 000 lidí, postáli u památníků židovským litevským, ruským i polským obětem a po chvilce tichého sezení jsme vyrazili zpátky. Po cestě se skoro nemluvilo a tak celkově bylo vidět, že místo na všechny zapůsobilo. Atmosféru dost umocnil i podzim, padající listí a slábnoucí slunce.
Zpátky jsme šli stejnou cestou a kolem 4 hodiny odpolední jsme byli zpátky na koleji.
Tam Conny pořádala svou narozeninovou párty. Na začátku moc lidí nedorazilo, ale postupně se účast zvyšovala. Párty tak byla víc než vydařená. I tak ale pár lidí raději jelo s mentorama do Klaipedy a na kamarádku se tak trochu vykašlali. Párty se přesto vydařila, protože si části nepamatuju. V průběhu se objevila nabídka jet v neděli autem na Horu křížů, 220km od Vilniusu. Hora samotná není moc dobře dostupná, takže jsme na to kývli a z párty utekli o něco dřív, ať se trochu prospíme.
Dopoledne v 11 jsme vyrazili. Řidič sice nesl lehké známky popíjení z předešlého večera, ale ujistil nás, že je všechno v pohodě a tak jsme mohli vyrazit. Cesta utíkala svižně, protože jsme nebyli zdržováni radary - pověstná pohlednice od policie by do Německa, kde bylo auto registrované pravděpodobně nikdy nedorazila. Nicméně jsme nepočítali s policejní hlídkou.
Ta nás zastavila v době, kdy řidič jel o cca 30km víc, než měl. Policie jej samozřejmě nechala dýchnout. No, a už se jelo na policejní stanici... Po dvou hodinách sepisování protokolů, překladů a tlumočení jsme z policejní stanice odjížděli s tím, že řidiče čeká soud, pokuta a asi přijde o papíry. Tak doufáme, že to v úterý dobře dopadne, soud bude shovívavý a patřičně ohodnotí minimální překročení zákonného limitu na alkohol v krvi.
Přesto jsme dorazili na Horu křížů. S dojmy se sice opakuju, ale tomuhle bych hora opravdu nikdy neřekl. Kopec má oproti okolní krajině tak 10 metrů v nejvyšším bodě i s křížem, takže vypadá z dálky docela srandovně. Nicméně zblízka je počet křížů opravdu ohromující. Jsou doslova nespočitatelné, ze dřeva, kovu i kamene, všech možných velikostí, tvarů a s cedulkami, věnováními a poděkováními za všechno možné. Po chvilce procházení a foceni se tedy jelo zpět.
Do Vilniusu jsme dorazili kolem 6, v centru si dali kebab, vyložili Kubu u divadla a pokračovali na kolej. Tam jsem si udělal lehkou přípravu na pondělí do školy, poptal se lidí, jak bylo v Klaipedě, podíval se u Conny na film, dal si prát prádlo...
No a opět se vyznamenal zdejší kolejdědek, když mi suverénně zamknul kuchyň i s vodou na zapnutém sporáku. Když jsem si šel pro klíče, ještě jsem si vyslechnul kázání o tom, že kuchyň se zavírá ve 12 a v tu dobu tam nemá nikdo co vařit. To, že bylo na hodinách za kolejdědkem za 5 minut 12, snad ani nemusím připomínat. Abych zítra rozebral zámek... Nebýt kuchyň vedle mého pokoje, docela by mě lákala myšlenka nechat to tak a čekat, co to do rána udělá.
No a jinak zítra mě čeká druhé zdejší bruslení, obhlídka autopůjčoven na cestu přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko a taky nějaká ta škola...
pondělí 4. října 2010
Výlet k Baltu
Po pár dnech, kdy se nic zvláštního nedělo, jsme konečně vyrazili na nějaký další výlet.
Tentokrát byla naším cílem Klaipeda a Kurská kosa. Už od poloviny září se sice objevovaly zprávy, že se pojede organizovaně s mentorama, ale informace, které jsme měli, byly občas trochu zmatené, tak jsme se rozhodli vyrazit sami. Organizace výletu se trošku zkomplikovala tím, že se dost značně rozšířil okruh lidí, kteří se o výletu dozvěděli. No a vyhovět termínově a náplní téměř 20 lidem je skoro nemožný. Navíc se spousta dalších o výletu dovídala zprostředkovaně a zmatek narůstal. V době, kdy jsem chtěl shánět ubytování tak sice tvrdilo, že pojede asi 10 lidí, příslušnou potvrzující zprávu na FB jsem ale měl od jednoho.
V sobotu v 6 ráno jsme tak od koleje vyrazili jenom já a Kuba. Na nádraží nás vzal Kubův kamarád Petr svou maličkou Microu, čímž jsme ušetřili nejmíň hodinu spánku. Další téměř 4 hodiny jsme naspali ve vlaku do Klaipedy (studentský lístek 25 litas) a chvíli po 11 dorazili do jediného litevského přístavu.
Prošli jsme si centrum města, vyhlášený park plný soch v typickém litevském stylu a vyrazili směrem k přístavu. Cestu nám lemovaly poslední zbývající hrázděné domy, jež zde stavělo německé obyvatelstvo, které tvořilo až do obsazení Sověty většinu. Prohlédli jsme si trhové náměstí, pivovar Švyturis (bohužel jenom zvenku, o víkendu prohlídky vevnitř, dle místního zvyku, nedirbaly). Dali jsme si aspoň pívo v hospodě nejblíž pivovaru, což byla "čínská" restaurace ve stylu raných 90. let v ČR a po chvíli procházení městem jsme konečně došli k přístavu. Minuli jsme zavřené muzeum Malé Litvy, zavřené Kovářské muzeum, pár dalších hrázděných domů a kanál, procházející městem. Zastavili jsme se také v K-building, moderní 20patrové dvojbudově ve tvaru písmene K s druhou částí, která při pohledu od přístavu do K zapadá. Dostali jsme se dokonce i do nejvyšších pater obou - v jedné je restaurace, do druhé obytné jsme se dostali po požárním schodišti. Při stoupání se mi do hlavy vnutila písnička pro podobné příležitosti přímo typická. V přístavu jsme si prohlédli pár lodí a molo, zbytky pevnosti, jež přístav chránila se zajímavou expozicí o historii města i jeho plánech na rozvoj. Poblíž jsme si dali výbornou pizzu (10 litas za čerstvou a výbornou pizzu přes celý talíř...) a zjistili jsme, že jsme viděli snad všechno, co Klaipeda nabízí.
Rozhodli jsme se navštívit turistické městečko Palanga poblíž Klaipedy a při troše štěstí tam sehnat ubytování. Autobus nám jel z nádraží téměř hned po našem příchodu, studentský lístek za necelé 3 litas. Po půlhodince cesty jsme dorazili do Palangy. Za slunečného počasí jsme si prošli hlavní turistickou promenádu, park, Birutin vrch, kde bývala pohanská svatyně a nyní se tam nachází kaple z 19. století, prošli se po pláží, molu a dokonce jsem si okoupal nohu v baltském moři. Začalo se pomalu stmívat a tak jsme vyrazili hledat ubytování. Podle průvodce měli místní nabízet levné ubytování na jedné z výpadovek z Palangy. Opravdu jsme tam objevili tři auta s místními a velkými nápisy, nabízející ubytování v soukromí. Hned v prvním si řekli 20 litas za noc ve dvojlůžkovém pokoji, na což jsme s radostí kývli. Spolujezdec nás odvedl o kousek dál k velkému rodinnému domu. Po cestě nám vysvětlil zajímavou směskou ruštiny, němčiny a angličtiny, co je poblíž k vidění, co nás na pokoji čeká a přidal pár tipů na výlety na Kurské kose. V domě nás čekalo něco, co připomínalo obývák s velkou manželskou postelí, dalším jednolůžkem, rozkládacím gaučem, lednicí, televizí, skříněmi, klavírem a tak vůbec vším, co by jsme si mohli přát. Za dvacet litas to bylo více než výhodné. Trochu jsme si odpočinuli a vyrazili na nákup zásob do nedaleké Maximy. Neodolali jsme českému pivo a nějakým těm čipsům k večernímu zhodnocení prvního dne výletu.
U východu ze supermarketu jsme potkali partu Erasmáků z Kaunasu v čele s jedním Slovákem, studujícím techniku ve Zlíně. Došli jsme s nimi až k jejich ubytování, pokecali co a jak a rozloučili se se slibem budoucí párty. Na ubytování jsme pak popili pívo, pokecali a vcelku brzo šli unavení spát.
Ráno jsme vstávali už v 8 a o půl 9 jsme už seděli v autobuse směrem zpět do Klaipedy. Chladným městem jsme dorazili do přístavu, koupili si za necelých 5 litas lístky na trajekt a po krátké plavbě vyrazili do Smiltyné. Tam jsme si prohlédli vesnici, muzeum (nedirbalo), informační centrum (nedirbalo), malý skanzen, představující ryářskou usedlost z konce 19. století. Na břehu byly dokonce zpřístupněny lodě námořních rybářů s expozicí o jejich práci a úlovcích. Pokračovali jsme do místní pevnosti, přebudované na mořské muzeum. Ikdyž se nové využití se starým moc neslučovalo, místním se povedlo začlenit obří akvárium se stovkami ryb a korálů, vystoupení mrožů, lachtanů a tučňáků a expozice o mořském životě do rázu pevnosti vcelku obstojně. Část pevnosti tak představovala mořský život v okolí kosy, část život rybářů a námořníků a část vojenské dějiny pevnosti. Z pevnosti jsme pokračovali až na nejsevernější výběžek kosy, z něj pak po pláží zpátky do Smiltyné s krátkým přechodem přes samotnou kosu.
Ze Smiltyné jsme pak autobusem vyrazili do Nidy. Nida je obdivuhodné turistické městečko, hojně navštěvované německými a ruskými turisty. Je na ně také, podobně jako Palanga, perfektně připravené. Malá muzea se střídají s hospůdkami, ubytováním, dílnami na zpracování jantaru kde nechají návštěvníka obrousit si vlastní kousek a nočním vyžitím. Nida je se Smiltyné spojena 40km dlouhou cyklostezkou vedenou tím nejzajímavějším, co kosa nabízí, s dostatkem možností k občerstvení ve vesničkách po cestě. Je tady vidět, že když se chce, tak se i Litevci umí ukázat a nabídnou turistům něco zajímavého.
Z Nidy jsme autobusem za 4.5 litas dojeli zpět do Smyltiné, trajektem přepluli do Klaipedy, stavili se znovu na výbornou pizzu a pár minut před odjezdem autobusu dorazili na nádraží.
Do Vilniusu nás vezl maličký mikrobus přes Kaunas s řidičem, který jel po dálnici jako pološílený. V buse se sešla zajímavá společnost - bábušky, nabízející vytrvale spolucestujícím jablka, které vystoupily na kraji dálnice uprostřed lesa, ožralý Litevec, který se snažil z okolosedících chlapů vymámit vodku a z děvčat, no, telefonní číslo nejmíň. Nutno podotknout, že s chlastem štěstí neměl, s holkama ano a to nemohl skoro ani mluvit. Do Vilniusu jsme dorazili těsně před 11 večer a kolem půlnoci dorazili na kolej.
No a z dalších plánů se rýsuje Baltic trip po Litvě, Lotyšsku a Estonsku v nejbližších 3 týdnech a mezi tím konečně Paneriai a Rumišiškés. Do obou již vím, jak se dostat, tak to snad nebude problém.
Omlouvám se za trochu zmatený styl příspěvku, psal jsem ho v rychlosti...
Tentokrát byla naším cílem Klaipeda a Kurská kosa. Už od poloviny září se sice objevovaly zprávy, že se pojede organizovaně s mentorama, ale informace, které jsme měli, byly občas trochu zmatené, tak jsme se rozhodli vyrazit sami. Organizace výletu se trošku zkomplikovala tím, že se dost značně rozšířil okruh lidí, kteří se o výletu dozvěděli. No a vyhovět termínově a náplní téměř 20 lidem je skoro nemožný. Navíc se spousta dalších o výletu dovídala zprostředkovaně a zmatek narůstal. V době, kdy jsem chtěl shánět ubytování tak sice tvrdilo, že pojede asi 10 lidí, příslušnou potvrzující zprávu na FB jsem ale měl od jednoho.
V sobotu v 6 ráno jsme tak od koleje vyrazili jenom já a Kuba. Na nádraží nás vzal Kubův kamarád Petr svou maličkou Microu, čímž jsme ušetřili nejmíň hodinu spánku. Další téměř 4 hodiny jsme naspali ve vlaku do Klaipedy (studentský lístek 25 litas) a chvíli po 11 dorazili do jediného litevského přístavu.
Prošli jsme si centrum města, vyhlášený park plný soch v typickém litevském stylu a vyrazili směrem k přístavu. Cestu nám lemovaly poslední zbývající hrázděné domy, jež zde stavělo německé obyvatelstvo, které tvořilo až do obsazení Sověty většinu. Prohlédli jsme si trhové náměstí, pivovar Švyturis (bohužel jenom zvenku, o víkendu prohlídky vevnitř, dle místního zvyku, nedirbaly). Dali jsme si aspoň pívo v hospodě nejblíž pivovaru, což byla "čínská" restaurace ve stylu raných 90. let v ČR a po chvíli procházení městem jsme konečně došli k přístavu. Minuli jsme zavřené muzeum Malé Litvy, zavřené Kovářské muzeum, pár dalších hrázděných domů a kanál, procházející městem. Zastavili jsme se také v K-building, moderní 20patrové dvojbudově ve tvaru písmene K s druhou částí, která při pohledu od přístavu do K zapadá. Dostali jsme se dokonce i do nejvyšších pater obou - v jedné je restaurace, do druhé obytné jsme se dostali po požárním schodišti. Při stoupání se mi do hlavy vnutila písnička pro podobné příležitosti přímo typická. V přístavu jsme si prohlédli pár lodí a molo, zbytky pevnosti, jež přístav chránila se zajímavou expozicí o historii města i jeho plánech na rozvoj. Poblíž jsme si dali výbornou pizzu (10 litas za čerstvou a výbornou pizzu přes celý talíř...) a zjistili jsme, že jsme viděli snad všechno, co Klaipeda nabízí.
Rozhodli jsme se navštívit turistické městečko Palanga poblíž Klaipedy a při troše štěstí tam sehnat ubytování. Autobus nám jel z nádraží téměř hned po našem příchodu, studentský lístek za necelé 3 litas. Po půlhodince cesty jsme dorazili do Palangy. Za slunečného počasí jsme si prošli hlavní turistickou promenádu, park, Birutin vrch, kde bývala pohanská svatyně a nyní se tam nachází kaple z 19. století, prošli se po pláží, molu a dokonce jsem si okoupal nohu v baltském moři. Začalo se pomalu stmívat a tak jsme vyrazili hledat ubytování. Podle průvodce měli místní nabízet levné ubytování na jedné z výpadovek z Palangy. Opravdu jsme tam objevili tři auta s místními a velkými nápisy, nabízející ubytování v soukromí. Hned v prvním si řekli 20 litas za noc ve dvojlůžkovém pokoji, na což jsme s radostí kývli. Spolujezdec nás odvedl o kousek dál k velkému rodinnému domu. Po cestě nám vysvětlil zajímavou směskou ruštiny, němčiny a angličtiny, co je poblíž k vidění, co nás na pokoji čeká a přidal pár tipů na výlety na Kurské kose. V domě nás čekalo něco, co připomínalo obývák s velkou manželskou postelí, dalším jednolůžkem, rozkládacím gaučem, lednicí, televizí, skříněmi, klavírem a tak vůbec vším, co by jsme si mohli přát. Za dvacet litas to bylo více než výhodné. Trochu jsme si odpočinuli a vyrazili na nákup zásob do nedaleké Maximy. Neodolali jsme českému pivo a nějakým těm čipsům k večernímu zhodnocení prvního dne výletu.
U východu ze supermarketu jsme potkali partu Erasmáků z Kaunasu v čele s jedním Slovákem, studujícím techniku ve Zlíně. Došli jsme s nimi až k jejich ubytování, pokecali co a jak a rozloučili se se slibem budoucí párty. Na ubytování jsme pak popili pívo, pokecali a vcelku brzo šli unavení spát.
Ráno jsme vstávali už v 8 a o půl 9 jsme už seděli v autobuse směrem zpět do Klaipedy. Chladným městem jsme dorazili do přístavu, koupili si za necelých 5 litas lístky na trajekt a po krátké plavbě vyrazili do Smiltyné. Tam jsme si prohlédli vesnici, muzeum (nedirbalo), informační centrum (nedirbalo), malý skanzen, představující ryářskou usedlost z konce 19. století. Na břehu byly dokonce zpřístupněny lodě námořních rybářů s expozicí o jejich práci a úlovcích. Pokračovali jsme do místní pevnosti, přebudované na mořské muzeum. Ikdyž se nové využití se starým moc neslučovalo, místním se povedlo začlenit obří akvárium se stovkami ryb a korálů, vystoupení mrožů, lachtanů a tučňáků a expozice o mořském životě do rázu pevnosti vcelku obstojně. Část pevnosti tak představovala mořský život v okolí kosy, část život rybářů a námořníků a část vojenské dějiny pevnosti. Z pevnosti jsme pokračovali až na nejsevernější výběžek kosy, z něj pak po pláží zpátky do Smiltyné s krátkým přechodem přes samotnou kosu.
Ze Smiltyné jsme pak autobusem vyrazili do Nidy. Nida je obdivuhodné turistické městečko, hojně navštěvované německými a ruskými turisty. Je na ně také, podobně jako Palanga, perfektně připravené. Malá muzea se střídají s hospůdkami, ubytováním, dílnami na zpracování jantaru kde nechají návštěvníka obrousit si vlastní kousek a nočním vyžitím. Nida je se Smiltyné spojena 40km dlouhou cyklostezkou vedenou tím nejzajímavějším, co kosa nabízí, s dostatkem možností k občerstvení ve vesničkách po cestě. Je tady vidět, že když se chce, tak se i Litevci umí ukázat a nabídnou turistům něco zajímavého.
Z Nidy jsme autobusem za 4.5 litas dojeli zpět do Smyltiné, trajektem přepluli do Klaipedy, stavili se znovu na výbornou pizzu a pár minut před odjezdem autobusu dorazili na nádraží.
Do Vilniusu nás vezl maličký mikrobus přes Kaunas s řidičem, který jel po dálnici jako pološílený. V buse se sešla zajímavá společnost - bábušky, nabízející vytrvale spolucestujícím jablka, které vystoupily na kraji dálnice uprostřed lesa, ožralý Litevec, který se snažil z okolosedících chlapů vymámit vodku a z děvčat, no, telefonní číslo nejmíň. Nutno podotknout, že s chlastem štěstí neměl, s holkama ano a to nemohl skoro ani mluvit. Do Vilniusu jsme dorazili těsně před 11 večer a kolem půlnoci dorazili na kolej.
No a z dalších plánů se rýsuje Baltic trip po Litvě, Lotyšsku a Estonsku v nejbližších 3 týdnech a mezi tím konečně Paneriai a Rumišiškés. Do obou již vím, jak se dostat, tak to snad nebude problém.
Omlouvám se za trochu zmatený styl příspěvku, psal jsem ho v rychlosti...
neděle 26. září 2010
Výlet do Kaunas 2 - IX. pevnost
Minulý týden jsem opět bojoval s otravným nachlazením, kašlem a rýmou, na zážitky a dojmy byl proto poněkud chudší. Ve škole jsem měl poprvé Law of e-commerce, na který jsem se dost těšil. Přecejenom nechat si předmět ve čtvrtek - můj poslední den školy, od 6 do 9, navíc jenom ve dvou lidech, když ECTS mám víc než dost, to už je něco:-). Nicméně svého rozhodnutí nelituju, předmět stál za to, vyučující je výborný, vyžaduje smysluplnou přípravu a zapojuje nás. Myslím, že to bude, aspoň pro mě, nejzajímavější a nejpřínosnější předmět tady.
Ve čtvrtek jsem se konečně cítil dost dobře na to, abych vyrazil večer ven a neprotáhl si svou rýmečku o další dva týdny. Navíc se konala Green night - většina Vilniuských klubů, diskoték a rokáčů měla vstup zadarmo. Akci jsme využili v hojném počtu nejenom my, Erasmáci, ale i místní. To se projevilo už v přecpaném autobuse z koleje do centra. Cestu jsme si zpříjemnili aspoň zpěvem. Zjistili jsme, že není moc písniček, který by dokázali zazpívat ani Češi a Slováci, natož lidi z půlky světa. nakonec to zachraňovali Beatles a spol.
Většina klubů, kam jsme dorazili, byla přecpaná, na vstup se čekaly dlouhé fronty. Šli jsme tak nakonec jenom do jednoho, s velkým venkovním prostranstvím upraveným k tanci a popíjení. Zašli jsme pak do jedné hospody, kde točili Budvar (!), měli český guláš (!!) s rajčatama (!!!) a dali si pivko a absinth (!!!!).
Po další chvilce bloudění přecpaným Vilniusem jsme zašli do Hesburgeru na něco k jídlu a pomalu se vydali na kolej.
Noční autobusy tady neexistují, tak nám nezbylo, než jet obvyklým taxíkem. Zavolat jej nešlo, všechny taxislužby měly všechna čísla permanentně obsazena, na ulici byly všechny plné... Vydali jsme se tak mimo hlavní dav s tím, že nějakej chytneme po cestě. Nakonec se nám poštěstilo u Arkikatedry a za pár dalších minut jsme tak byli na koleji.
Po vyčerpávajícím večeru mě čekal ještě náročnější den. Už jenom vstát z postele byl docela výkon. Celá výprava se nám vcelku rozrostla, nakonec nás jelo 10. Neobešlo se to tak bez obvyklého čekání, následného prošvihnutého vlaku a tak vůbec. Do Kaunasu jsme nakonec dorazili až po poledni.
Za tři čtvrtě hodinky jsme dorazili na okraj Kaunasu, náhodou jsme poznali správnou zastávku, kde vystoupit a vyrazili směrem, kde jsme tušili IX. pevnost. Turistické značení památek, všelijaké směrovky a cedule by tady zasloužily dost vylepšit... Klub Českých Turistů a neustálé iniciativy měst a vesnic v ČR budovat naučné stezky mají větší smysl, než jsem si kdy uvědomoval.
U pevnosti stojí muzeum zvěrstěv, která se tam děla. Celá budova mi zevnitř poněkud připomínala moderní kostel. Místo obvyklé výzdoby byly obvodové stěny pokryty příběhy a fotografiemi umučených a zavražděných Litevců. Vedle sebe byly oběti nacistů i komunistů. Zdejší komunisté s nacisty poměrně často využívali stejná místa k podobným účelům - koncetrák / politické vězení, popraviště / popraviště... Až z toho přechází hrůza. Výstava předmětů zabavených vězňům, ručních výrobků i předmětů, které Litevci vezli s sebou na Sibiř a ti šťastnější i zpátky vypovídají víc než samotné texty na zdech.
Po prohlídce jsme z poněkud temné atmosféry památníku vyrazili ven, do teplého a slunečného počasí směrem k samotné pevnosti.
IX. pevnost vystavěl ještě car jako součást obranného systému města, jehož součástí mělo být dalších 8 pevností. IX. je jako jediná zpřístupněna. Do ostatních se vstup nedoporučuje, kvůli nevybuchlé munici a špatnému stavu budov. Pevnost nikdy nepřispěla do bojů okolo Kaunasu, za 1. světové války ji posádka vyklidila bez boje před příchodem německé armády. Za druhé světové války zde byl koncentrák, který nepřežilo 50 000 lidí. Tyto oběti zde mají vystavěn obrovský betonový památník. Samotná pevnost stojí na malém kopečku, takže je vidět opravdu z velké dálky. Kdo by ale čekal pusté a chladné místo, mýlil by se. Místní mladí sem zjevně rádi chodí pokecat, něco málo popít a tak vůbec se bavit.
Po znovuobsazení pevnosti sověty za druhé světové války zde byl zřízen kriminál pro politické vězně. Jak říkají sami Litevci, Němci zde jenom zabíjeli, oběti komunistů nepřežily mučení... Mezi používané metody patřila ošetřovna pod frekventovanými dřevěnými schody, ve které se zavřený vězeň po chvíli dupání na schodech zbláznil, vlhká místnost, kde vězni byli několik dnů ve vodě a vlhku, což často končilo zápaly plic, případně infekcí sebemenší oděrky. Lékař do pevnosti docházel dvakrát ročně, tudíž zavření do takové korekce byl fakticky rozsudek smrti. Dech se zatajoval také při vyprávění o malé komůrce, kam dozorci nahnali vždy kolem dvacítky neposlušných vězňů a zavřeli dveře. Vězni po chvíli vydýchali všechen vzduch a začali omdlévat. S rychlostí, s jakou dozorci dveře otevírali, aby vězňům dopřáli trochu vzduchu, to prý nebylo moc valné. Případy smrti udušením se téhle komůrce nevyhnuly.
Jednou z mála pozitivních věcí na celé prohlídce bylo, že jedné skupině vězňů se povedl útěk, asi nejzdařilejší v dějinách této formy věznění. Bylo to ještě za časů nacistického koncentráku, kdy se skupince vězňů podařilo získat vrták. Tím pak dělali díry do jedněch starých pancéřových dveří tak dlouho, až se jim je povedlo pospojovat do malého obdélníku, ten vytlačit a vzniklým otvorem utéct. Část z nich se pak přidala k partizánům a byla pobita do dvou dnů, další část se schovala v místním ghettu a přežila celou válku.
Také zde velmi připomínají místního japonského velvyslance, který udělil bezpočtu místních víza, díky kterým mohli utéct ze země.
Po prohlídce celé pevnosti, nezbytném odpočinku na slunci a malém pikniku jsme vyrazili zpátky do města.
Část výpravy se oddělila, aby si prohlédla centrum města. Zbylá část, která Kaunas už viděla, dorazila k nádraží, ochutnala místní kebab a pozjišťovala vše potřebné k dalším cestám.
Vlakem těsně před 8 jsme vyrazili zpátky do Vilniusu, po malém nákupu jsme dojeli na kolej. Den jsem zakončil filmem, u kterého jsem usnul.
No a dneska mě, krom psaní tohoto příspěvku, odepisování na kopu mailů a třídění fotek čeká vypracování úkolu do PMO, snad všech úkolů do školy tady na celý týden a procházka po městě. Tam chci sehnat pohledy, zjistit, jak se nejlépe dostat do Klaipedy a ověřit kvalitu jednoho hostelu.
No a k večeru by stálo za to promyslet další výlety na další volné dny.
Ve čtvrtek jsem se konečně cítil dost dobře na to, abych vyrazil večer ven a neprotáhl si svou rýmečku o další dva týdny. Navíc se konala Green night - většina Vilniuských klubů, diskoték a rokáčů měla vstup zadarmo. Akci jsme využili v hojném počtu nejenom my, Erasmáci, ale i místní. To se projevilo už v přecpaném autobuse z koleje do centra. Cestu jsme si zpříjemnili aspoň zpěvem. Zjistili jsme, že není moc písniček, který by dokázali zazpívat ani Češi a Slováci, natož lidi z půlky světa. nakonec to zachraňovali Beatles a spol.
Většina klubů, kam jsme dorazili, byla přecpaná, na vstup se čekaly dlouhé fronty. Šli jsme tak nakonec jenom do jednoho, s velkým venkovním prostranstvím upraveným k tanci a popíjení. Zašli jsme pak do jedné hospody, kde točili Budvar (!), měli český guláš (!!) s rajčatama (!!!) a dali si pivko a absinth (!!!!).
Po další chvilce bloudění přecpaným Vilniusem jsme zašli do Hesburgeru na něco k jídlu a pomalu se vydali na kolej.
Noční autobusy tady neexistují, tak nám nezbylo, než jet obvyklým taxíkem. Zavolat jej nešlo, všechny taxislužby měly všechna čísla permanentně obsazena, na ulici byly všechny plné... Vydali jsme se tak mimo hlavní dav s tím, že nějakej chytneme po cestě. Nakonec se nám poštěstilo u Arkikatedry a za pár dalších minut jsme tak byli na koleji.
Po vyčerpávajícím večeru mě čekal ještě náročnější den. Už jenom vstát z postele byl docela výkon. Celá výprava se nám vcelku rozrostla, nakonec nás jelo 10. Neobešlo se to tak bez obvyklého čekání, následného prošvihnutého vlaku a tak vůbec. Do Kaunasu jsme nakonec dorazili až po poledni.
Za tři čtvrtě hodinky jsme dorazili na okraj Kaunasu, náhodou jsme poznali správnou zastávku, kde vystoupit a vyrazili směrem, kde jsme tušili IX. pevnost. Turistické značení památek, všelijaké směrovky a cedule by tady zasloužily dost vylepšit... Klub Českých Turistů a neustálé iniciativy měst a vesnic v ČR budovat naučné stezky mají větší smysl, než jsem si kdy uvědomoval.
U pevnosti stojí muzeum zvěrstěv, která se tam děla. Celá budova mi zevnitř poněkud připomínala moderní kostel. Místo obvyklé výzdoby byly obvodové stěny pokryty příběhy a fotografiemi umučených a zavražděných Litevců. Vedle sebe byly oběti nacistů i komunistů. Zdejší komunisté s nacisty poměrně často využívali stejná místa k podobným účelům - koncetrák / politické vězení, popraviště / popraviště... Až z toho přechází hrůza. Výstava předmětů zabavených vězňům, ručních výrobků i předmětů, které Litevci vezli s sebou na Sibiř a ti šťastnější i zpátky vypovídají víc než samotné texty na zdech.
Po prohlídce jsme z poněkud temné atmosféry památníku vyrazili ven, do teplého a slunečného počasí směrem k samotné pevnosti.
IX. pevnost vystavěl ještě car jako součást obranného systému města, jehož součástí mělo být dalších 8 pevností. IX. je jako jediná zpřístupněna. Do ostatních se vstup nedoporučuje, kvůli nevybuchlé munici a špatnému stavu budov. Pevnost nikdy nepřispěla do bojů okolo Kaunasu, za 1. světové války ji posádka vyklidila bez boje před příchodem německé armády. Za druhé světové války zde byl koncentrák, který nepřežilo 50 000 lidí. Tyto oběti zde mají vystavěn obrovský betonový památník. Samotná pevnost stojí na malém kopečku, takže je vidět opravdu z velké dálky. Kdo by ale čekal pusté a chladné místo, mýlil by se. Místní mladí sem zjevně rádi chodí pokecat, něco málo popít a tak vůbec se bavit.
Po znovuobsazení pevnosti sověty za druhé světové války zde byl zřízen kriminál pro politické vězně. Jak říkají sami Litevci, Němci zde jenom zabíjeli, oběti komunistů nepřežily mučení... Mezi používané metody patřila ošetřovna pod frekventovanými dřevěnými schody, ve které se zavřený vězeň po chvíli dupání na schodech zbláznil, vlhká místnost, kde vězni byli několik dnů ve vodě a vlhku, což často končilo zápaly plic, případně infekcí sebemenší oděrky. Lékař do pevnosti docházel dvakrát ročně, tudíž zavření do takové korekce byl fakticky rozsudek smrti. Dech se zatajoval také při vyprávění o malé komůrce, kam dozorci nahnali vždy kolem dvacítky neposlušných vězňů a zavřeli dveře. Vězni po chvíli vydýchali všechen vzduch a začali omdlévat. S rychlostí, s jakou dozorci dveře otevírali, aby vězňům dopřáli trochu vzduchu, to prý nebylo moc valné. Případy smrti udušením se téhle komůrce nevyhnuly.
Jednou z mála pozitivních věcí na celé prohlídce bylo, že jedné skupině vězňů se povedl útěk, asi nejzdařilejší v dějinách této formy věznění. Bylo to ještě za časů nacistického koncentráku, kdy se skupince vězňů podařilo získat vrták. Tím pak dělali díry do jedněch starých pancéřových dveří tak dlouho, až se jim je povedlo pospojovat do malého obdélníku, ten vytlačit a vzniklým otvorem utéct. Část z nich se pak přidala k partizánům a byla pobita do dvou dnů, další část se schovala v místním ghettu a přežila celou válku.
Také zde velmi připomínají místního japonského velvyslance, který udělil bezpočtu místních víza, díky kterým mohli utéct ze země.
Po prohlídce celé pevnosti, nezbytném odpočinku na slunci a malém pikniku jsme vyrazili zpátky do města.
Část výpravy se oddělila, aby si prohlédla centrum města. Zbylá část, která Kaunas už viděla, dorazila k nádraží, ochutnala místní kebab a pozjišťovala vše potřebné k dalším cestám.
Vlakem těsně před 8 jsme vyrazili zpátky do Vilniusu, po malém nákupu jsme dojeli na kolej. Den jsem zakončil filmem, u kterého jsem usnul.
No a dneska mě, krom psaní tohoto příspěvku, odepisování na kopu mailů a třídění fotek čeká vypracování úkolu do PMO, snad všech úkolů do školy tady na celý týden a procházka po městě. Tam chci sehnat pohledy, zjistit, jak se nejlépe dostat do Klaipedy a ověřit kvalitu jednoho hostelu.
No a k večeru by stálo za to promyslet další výlety na další volné dny.
úterý 21. září 2010
Fotky
A do pravého sloupce jsem přidal odkazy na fotky z Facebooku. Postupně je budu doplňovat. Nic, co není na FB tam ale nebude.
pondělí 20. září 2010
Hasiči v Ozas, City Quiz
Posledních pár dní přineslo několik zajímavých akcí a zážitků, je tedy nejvyšší čas si je zapsat, než je zapomenu.
V sobotu jsme se byli podívat k nákupnímu centru OZAS na přehlídku Vilniuských hasičů. Na místě měli vystavenou používanou techniku, včetně žebříku, cisteren, hasičských vozů, sprchy na dekontaminaci protichemických obleků a mnoho dalšího. Všechny vozy byly otevřené a přístupné divákům, všechny jsme si mohli prolézt, všechny jsme mohli prohlédnout, na všechno si šáhnout a vyfotit se. Vozy ani vybavení nijak zvlášť nehlídali, což pro mě bylo překvapivé. V Čechách by s takovým přístupem po půl hodině neměli ani kola:-).
Na programu byly nějaké soutěže o, jestli jsem to z litevštiny dobře pochopil, poukázky do obchoďáku. Úkoly měly hasičskou tématiku - obléci si uniformu, uhasit malý požár, rozmotat a smotat hadici... Po několika pokusech diváků z publika pak stejnou věc předvedl profesionální hasič.
Zajímavější část programu slibovala dvě auta, zaparkovaná na podložkách před obchodním domem. To první, stařičký VW Jetta hasiči na místě rozstříhali. Jeden z nich dokonce vevnitř sehrál úlohu figuranta. Údajně udělali docela dost chyb. Doufám, že správný postup obětovali ve prospěch divácké atraktivity.
Druhé auto, Alfu Romeo, pak polili benzínem a zapálili. Ohni se ze začátku moc nechtělo - byl založen v zavřeném autě se zataženými okýnky. Pak ale jeden z hasičů auto otevřel a doslova za pár vteřin z auta šlehaly mnohametrové plameny provázené poletujícím popílkem a černým dýmem. Ten v lehce větrném počasí trochu potrápil publikum, které kolem vymezeného prostoru poslušně obíhalo dle pokynů bezpečáků. Po uhašení ohně, jídle v KFC a nákupu jsme vyrazili zpátky na kolej. Nutno podotknout, že místní KFC se ani uprostřed sobotního odpoledne nijak nevyznamenalo - obsluha nechápala a nerozuměla ani litevsky ani anglicky, naskládat připravené jídlo na tácek zabralo snad pět minut zmateného pobíhání a nesmyslného přenášení příslušných krabiček a balíčků mezi nelogickými místy. To, že kuřecí křídla byla skoro bez masa a cola skoro bez chuti, bylo už jen předem tušeným zakončením celého fiaska. Opět se nám potvrdila pravdivost hesla - v Litvě není fast food ani fast, ani food. Pověst zatím zachraňuje jen (asi) místní řetězec Hesburger, nápadně podobný McD s polovičními cenami. Celkový dojem z sobotního odpoledne byl ale výborný.
Další den, v neděli, nás čekal City Quiz - orientační závod po městě. Na startu jsme si rozlosovali týmy, já dostal dva Francouze a dva Italy. Byli jsme vcelku dobře vybaveni průvodci, GPSkami, mobilním internetem i mapami, tak jsme si docela věřili. Po cestě nás čekalo 8 stanovišť, na každém jsme měli splnit nějaký úkol. Na hlavním náměstí jsme tak dělali jízdní kolo z vlastních těl, což se neobešlo bez drobného nedorozumění, kdy náš teamleader zabavil po italsku kolemjdoucímu Litevci jeho kolo. Na hlavním mostě přes řeku jsme předváděli zoo, módní přehlídku nebo dostihy a druhá část týmu na druhé straně hádala, co předvádíme. Trochu to komplikoval proud aut, autobusů a trolejbusů, naložených zírajícími Litevci, přes které nebylo občas vidět na druhou stranu:-). Taky jsme měli vylovit zubama jablko z lavoru s vodou, sehnat číslo na blonďatou Litevku, vyžebrat za pomoci klobouku, dvou poklic a šufánků 2,22litas, spočítat schody vedoucí na Horu Křížů (z našeho směru jenom 92, při výběhu jsem se sotva zahřál:-)), složit básničku, vyjmenovat litevská hlavní města, dát dohromady pět lichotek v litevštině a podobně. No a za tyhle úkoly jsme si vysloužili nápovědu, jak se dostat z jednoho zastavení na druhé. Většinou to nebylo nijak zvlášť složité a na všech místech jsem už byl, většinou několikrát, tak nebyl problém s přechody ani se zkratkami. Tým sice pořád otravoval s taxíkama, nakonec jsme to ale uchodili pěšky:-). Bylo to příjemně strávené odpoledne, navíc celou dobu svítilo sluníčko... Po jídle v CanCan pizze jsme dojeli zpátky na kolej a já začal s intenzivní léčbou horkým čajem, ovocem a Paralenem. Od té doby mě bolí v krku, smrkám, k večeru nemůžu moc mluvit a tak vůbec vykazuju všechny znaky chlapské smrtelné nemoci na sedm písmen.
Dnešní dopoledne jsem tak nevyužil k obvyklé návštěvě trhu, ale k válení se v posteli, spánku a sepsání prvního úkolu do nové školy. Analýza postupu policie a armády při zajištění ochrany Rádia Svobodná Evropa v Praze od září 2001 do února 2009 vydala na 6 normostran anglického textu a zabrala slabé tři hodinky psaní. Zítra po škole své veledílo patřičně ozdrojuju a zkusím k tomu stvořit prezentaci v Prezi. Na tenhle nástroj jsem slyšel spoustu chvály, tak kouknu, co je na tom pravdy.
No a večer nás čeká oslava korejského díkůvzdání, kterou pořádá jedna sympatická Korejka:-). Někdy mezitím musím doplnit své zásoby Paralenu nebo něčeho podobného, ovoce a na večer asi lahve nějakého vína, konečně:-).
V sobotu jsme se byli podívat k nákupnímu centru OZAS na přehlídku Vilniuských hasičů. Na místě měli vystavenou používanou techniku, včetně žebříku, cisteren, hasičských vozů, sprchy na dekontaminaci protichemických obleků a mnoho dalšího. Všechny vozy byly otevřené a přístupné divákům, všechny jsme si mohli prolézt, všechny jsme mohli prohlédnout, na všechno si šáhnout a vyfotit se. Vozy ani vybavení nijak zvlášť nehlídali, což pro mě bylo překvapivé. V Čechách by s takovým přístupem po půl hodině neměli ani kola:-).
Na programu byly nějaké soutěže o, jestli jsem to z litevštiny dobře pochopil, poukázky do obchoďáku. Úkoly měly hasičskou tématiku - obléci si uniformu, uhasit malý požár, rozmotat a smotat hadici... Po několika pokusech diváků z publika pak stejnou věc předvedl profesionální hasič.
Zajímavější část programu slibovala dvě auta, zaparkovaná na podložkách před obchodním domem. To první, stařičký VW Jetta hasiči na místě rozstříhali. Jeden z nich dokonce vevnitř sehrál úlohu figuranta. Údajně udělali docela dost chyb. Doufám, že správný postup obětovali ve prospěch divácké atraktivity.
Druhé auto, Alfu Romeo, pak polili benzínem a zapálili. Ohni se ze začátku moc nechtělo - byl založen v zavřeném autě se zataženými okýnky. Pak ale jeden z hasičů auto otevřel a doslova za pár vteřin z auta šlehaly mnohametrové plameny provázené poletujícím popílkem a černým dýmem. Ten v lehce větrném počasí trochu potrápil publikum, které kolem vymezeného prostoru poslušně obíhalo dle pokynů bezpečáků. Po uhašení ohně, jídle v KFC a nákupu jsme vyrazili zpátky na kolej. Nutno podotknout, že místní KFC se ani uprostřed sobotního odpoledne nijak nevyznamenalo - obsluha nechápala a nerozuměla ani litevsky ani anglicky, naskládat připravené jídlo na tácek zabralo snad pět minut zmateného pobíhání a nesmyslného přenášení příslušných krabiček a balíčků mezi nelogickými místy. To, že kuřecí křídla byla skoro bez masa a cola skoro bez chuti, bylo už jen předem tušeným zakončením celého fiaska. Opět se nám potvrdila pravdivost hesla - v Litvě není fast food ani fast, ani food. Pověst zatím zachraňuje jen (asi) místní řetězec Hesburger, nápadně podobný McD s polovičními cenami. Celkový dojem z sobotního odpoledne byl ale výborný.
Další den, v neděli, nás čekal City Quiz - orientační závod po městě. Na startu jsme si rozlosovali týmy, já dostal dva Francouze a dva Italy. Byli jsme vcelku dobře vybaveni průvodci, GPSkami, mobilním internetem i mapami, tak jsme si docela věřili. Po cestě nás čekalo 8 stanovišť, na každém jsme měli splnit nějaký úkol. Na hlavním náměstí jsme tak dělali jízdní kolo z vlastních těl, což se neobešlo bez drobného nedorozumění, kdy náš teamleader zabavil po italsku kolemjdoucímu Litevci jeho kolo. Na hlavním mostě přes řeku jsme předváděli zoo, módní přehlídku nebo dostihy a druhá část týmu na druhé straně hádala, co předvádíme. Trochu to komplikoval proud aut, autobusů a trolejbusů, naložených zírajícími Litevci, přes které nebylo občas vidět na druhou stranu:-). Taky jsme měli vylovit zubama jablko z lavoru s vodou, sehnat číslo na blonďatou Litevku, vyžebrat za pomoci klobouku, dvou poklic a šufánků 2,22litas, spočítat schody vedoucí na Horu Křížů (z našeho směru jenom 92, při výběhu jsem se sotva zahřál:-)), složit básničku, vyjmenovat litevská hlavní města, dát dohromady pět lichotek v litevštině a podobně. No a za tyhle úkoly jsme si vysloužili nápovědu, jak se dostat z jednoho zastavení na druhé. Většinou to nebylo nijak zvlášť složité a na všech místech jsem už byl, většinou několikrát, tak nebyl problém s přechody ani se zkratkami. Tým sice pořád otravoval s taxíkama, nakonec jsme to ale uchodili pěšky:-). Bylo to příjemně strávené odpoledne, navíc celou dobu svítilo sluníčko... Po jídle v CanCan pizze jsme dojeli zpátky na kolej a já začal s intenzivní léčbou horkým čajem, ovocem a Paralenem. Od té doby mě bolí v krku, smrkám, k večeru nemůžu moc mluvit a tak vůbec vykazuju všechny znaky chlapské smrtelné nemoci na sedm písmen.
Dnešní dopoledne jsem tak nevyužil k obvyklé návštěvě trhu, ale k válení se v posteli, spánku a sepsání prvního úkolu do nové školy. Analýza postupu policie a armády při zajištění ochrany Rádia Svobodná Evropa v Praze od září 2001 do února 2009 vydala na 6 normostran anglického textu a zabrala slabé tři hodinky psaní. Zítra po škole své veledílo patřičně ozdrojuju a zkusím k tomu stvořit prezentaci v Prezi. Na tenhle nástroj jsem slyšel spoustu chvály, tak kouknu, co je na tom pravdy.
No a večer nás čeká oslava korejského díkůvzdání, kterou pořádá jedna sympatická Korejka:-). Někdy mezitím musím doplnit své zásoby Paralenu nebo něčeho podobného, ovoce a na večer asi lahve nějakého vína, konečně:-).
sobota 18. září 2010
Výlet do Kernavé
Dne 17. září jsme vyrazili s Kubou, Luckou a Marijou na výlet do prapůvodního hlavního města Litvy, do Kernavé.
Samotnému výletu předcházela tradiční čtvrteční párty v Tarantinu, které jsem se nakonec, i přes počáteční nevoli, zúčastnil. Dorazili jsme lehce před půlnocí, někteří intenzivně využili Happy Hour s akcí 1+1 drink zdarma a já si dal pivko a hranolky venku před klubem u nějakého Turka. Párty byla vydařená, ale klub byl doslova přeplněn k prasknutí - nedalo se v něm ani pohnout. To mi začalo dost vadit a tak jsem kolem druhé hodiny ranní s pár dalšími odjel na kolej spát. Ráno jsem vstal už v 8, dojel na trh na nákup a v 11 už čekal před kolejí na zbytek výpravy.
Nakonec nás jelo o několik míň, než jsme předpokládali, ale aspoň jsme byli menší skupinka. Ti kteří účast odřekli, nám o tom nějak pozapomněli dát vědět, takže jsme si hezky počkali obvyklých 20 minutek, nikomu se nedovolali ani nedopsali a vyrazili na autobus. Autobus do Kernavé nám díky ztrátě času při čekání a následným nesmyslným ztrátám některých členů výpravy překvapivě ujel, počkali jsme si tak hodinku a čtvrt na další.
Za 3,75 litas a asi hodinku jízdy jsme dorazili do Kernavé. V městečku je opravdu dobře vidět, že hlavní město leží již 1000 let někde jinde. V celé dědině jsou dvě hospody, zavřené muzeum a jeden stánek s docela hroznými suvenýry pro turisty. Za celou dobu návštěvy jsem napočítal 20 dalších turistů...
Kernavé nicméně bylo zhruba před tisíci lety samotným středem celé Litvy a jedním z nejvýznamnějších měst široko daleko. Zhruba před 1000 lety pak bylo vypleněno Vikingy (jak mě poučil norský Erasmák Tim) a už se z toho nikdy pořádně nevzpamatovalo. Následně se dvůr velkoknížete stěhoval, až skončil na několik století v Trakai a pak ve Vilniusu.
Z původního města zůstaly už jenom uměle navršené a upravené kopečky, na kterých stálo opevněné hradiště. Z města pod ním, dole u řeky, již není nic. Celá oblast je chráněna UNESCO. Je škoda, že muzeum bylo zavřené, nějaký výklad a třeba artefakty z doby největší slávy tohoto města a místa by mohly být zajímavé...
Po prohlídce a nezbytném focení jsme zamířili do nedaleké hospůdky konečně ochutnat vyhlášenou studenou řepnou polévku. První hospoda neprošla Lucčiným schvalovacím procesem, ikdyž jí přímo nám obsluha otevřela a dobře jsme věděli, jak vypadá a tak jsme vyrazili hledat druhou. Tu jsme našli bez problémů opodál, dali si onu vyhlášenou polívku a pivo a šli čekat na autobus. Ten nás dovezl bez problémů krupobitím do Vilniusu. Na nádraží jsme chvilku počkali, až se umoudří počasí a vyrazili zpátky na kolej. Kvůli dešti jsme oželeli nějaké další oslavy v centru na Gedimino prospektas a kolem 8 večer jsme dorazili na kolej.
Hezký den jsem zakončil u Connie na pokoji u filmu a kolem 2 ráno šel spát.
No a dneska mě kromě psaní článku, třídění fotek a pár dalších drobností čeká nákup v OZAS a přehlídka vilniuských hasičů a večerní společná, Erasmáky vařená, večeře:-).
Samotnému výletu předcházela tradiční čtvrteční párty v Tarantinu, které jsem se nakonec, i přes počáteční nevoli, zúčastnil. Dorazili jsme lehce před půlnocí, někteří intenzivně využili Happy Hour s akcí 1+1 drink zdarma a já si dal pivko a hranolky venku před klubem u nějakého Turka. Párty byla vydařená, ale klub byl doslova přeplněn k prasknutí - nedalo se v něm ani pohnout. To mi začalo dost vadit a tak jsem kolem druhé hodiny ranní s pár dalšími odjel na kolej spát. Ráno jsem vstal už v 8, dojel na trh na nákup a v 11 už čekal před kolejí na zbytek výpravy.
Nakonec nás jelo o několik míň, než jsme předpokládali, ale aspoň jsme byli menší skupinka. Ti kteří účast odřekli, nám o tom nějak pozapomněli dát vědět, takže jsme si hezky počkali obvyklých 20 minutek, nikomu se nedovolali ani nedopsali a vyrazili na autobus. Autobus do Kernavé nám díky ztrátě času při čekání a následným nesmyslným ztrátám některých členů výpravy překvapivě ujel, počkali jsme si tak hodinku a čtvrt na další.
Za 3,75 litas a asi hodinku jízdy jsme dorazili do Kernavé. V městečku je opravdu dobře vidět, že hlavní město leží již 1000 let někde jinde. V celé dědině jsou dvě hospody, zavřené muzeum a jeden stánek s docela hroznými suvenýry pro turisty. Za celou dobu návštěvy jsem napočítal 20 dalších turistů...
Kernavé nicméně bylo zhruba před tisíci lety samotným středem celé Litvy a jedním z nejvýznamnějších měst široko daleko. Zhruba před 1000 lety pak bylo vypleněno Vikingy (jak mě poučil norský Erasmák Tim) a už se z toho nikdy pořádně nevzpamatovalo. Následně se dvůr velkoknížete stěhoval, až skončil na několik století v Trakai a pak ve Vilniusu.
Z původního města zůstaly už jenom uměle navršené a upravené kopečky, na kterých stálo opevněné hradiště. Z města pod ním, dole u řeky, již není nic. Celá oblast je chráněna UNESCO. Je škoda, že muzeum bylo zavřené, nějaký výklad a třeba artefakty z doby největší slávy tohoto města a místa by mohly být zajímavé...
Po prohlídce a nezbytném focení jsme zamířili do nedaleké hospůdky konečně ochutnat vyhlášenou studenou řepnou polévku. První hospoda neprošla Lucčiným schvalovacím procesem, ikdyž jí přímo nám obsluha otevřela a dobře jsme věděli, jak vypadá a tak jsme vyrazili hledat druhou. Tu jsme našli bez problémů opodál, dali si onu vyhlášenou polívku a pivo a šli čekat na autobus. Ten nás dovezl bez problémů krupobitím do Vilniusu. Na nádraží jsme chvilku počkali, až se umoudří počasí a vyrazili zpátky na kolej. Kvůli dešti jsme oželeli nějaké další oslavy v centru na Gedimino prospektas a kolem 8 večer jsme dorazili na kolej.
Hezký den jsem zakončil u Connie na pokoji u filmu a kolem 2 ráno šel spát.
No a dneska mě kromě psaní článku, třídění fotek a pár dalších drobností čeká nákup v OZAS a přehlídka vilniuských hasičů a večerní společná, Erasmáky vařená, večeře:-).
středa 15. září 2010
První dny ve škole
Mám za sebou první dny ve škole, je tak nejvyšší čas si poznamenat dojmy z nové univerzity.
Nakonec jsem si docela dost změnil Learning agreement, mám celkem 6 předmětů a asi 30 ECTS. Učím se tady
- Basic Lithuanian
- EC Competition law
- EC Company law
- Crime scene investigation
- Police and terrorism prevention
- Law of e-commerce
Basic Lithuanian je jako jediná dvakrát týdně. Učí nás minimum gramatiky, která se mi zatím zdá docela blízká české. Spíš se zaměřují na to, abychom dokázali mluvit a poradit si v nejběžnějších situacích. Úkoly a příprava má podobu perfektního online kurzu a praktických úkolů - objednat si litevsky jídlo, poradit si v obchodě, vysvětlit taxikářovi cestu... O něco podobného se snažím od začátku pobytu tady, takže je to zábavný a nemám sebemenší problémy. Vtipná byla úvodní hodina, kde nás učili litevsky číst. Litevština se čte prakticky stejně jako čeština, takže Češi a Slováci neměli moc co dělat a ostatní kolem nás si lámali jazyky:-). Jako ukončení bude prezentace rozdílů a podobností Litvy a našich rodných zemí. V litevštině. Bude sranda:-).
EC Competition vypadá taky celkem zajímavě, vyučující mluví perfektně anglicky a umí věc dobře vysvětlit. Chce po nás chodit do knihovny a načítat na každou hodinu něco málo na přípravu. Knihovna je dobře vybavená a má otevřeno dlouho do noci, takže s tím není problém. Na zkoušku budeme mít nějakou case study a k tomu dvě nějaký blíže neurčený teoretický otázky.
EC Company je asi nejnáročnější předmět, ikdyž má nejmíň kreditů. Na každou hodinu máme chodit připravení - načítat příslušná nařízení a směrnice, literaturu a tak, budeme psát seminárku na 12 stran a vyučující zjevně předpokládá znalost problematiky. Navíc to není nijak zvlášť zábavný... Ale doufám, že za company a competition dostanu zápočet z Práva EU doma, tak si ho nechávám.
Na CSI jsem měl zpočátku dost negativní názor - vyučující nemluví nijak zvlášť dobře anglicky a její ochota nechat nás vybrat si program každého semináře zaváněla odfláknutým předmětem. Nicméně výběr činností ovlivnila tak, že prakticky žádný nebyl (:-)) a samotnou praktickou část vedla výborně. Navíc se u ní trochu ztratila jazyková bariéra. Zatím jsme zkoušeli vytvořit odlitek vlastní stopy, včetně celého postupu jeho extrakce, čištění a ještě nás čeká jeho studium a popis. Obzvlášť část, kdy jsme pracovali se sádrou byla vtipná, kromě Čechů ji zjevně nikdo ani neviděl., natož aby s ní dělal. Zavzpomínal jsem si na malování bytu a chaty a za chvilku jsem měl nádherný první odlitek. Na něj měla přijít ještě druhá vrstva, kterou vyučující nechala udělat jedné Španělce zatímco jsem poskakoval kolem s foťákem. No, sádra jí ztuhla, napatlala ji nesouměrně a tak vůbec to nebylo nic moc... Nakonec se ale otisk docela povedl:-). Do konce semestru máme udělat nějakou prezentaci, téma jsem zapomněl...
Police and terrorism prevention vede důstojník litevské protiteroristické jednotky, tudíž je velmi zajímavá. Ve výuce se hodně diskutuje, rozebírali jsme jednotlivé teroristické útoky, snažili se identifikovat jejich společné prvky a tak vůbec. Hodina byla zajímavá, poučná... A opět mě překvapili někteří spolužáci a jejich (podle mě dost přehnané) názory na práva teroristů, tvrdost použitých opatření a tak. Za úkol máme napsat práci, vztahující se k terorismu v našich zemích. Já chci psát o té komedii s OTčkama u Rádia Svobodná Evropa.
Na Law of e-commerce jdu poprvé zítra, tak se uvidí...
Ještě jsem měl zapsané International investment law, kam jsem přišel sám, čekal 10 minut na vyučujícího, který nedorazil a tak jsem odešel a předmět si zrušil.
Jako poslední jsem měl mít Communication with mass media, který jsem si zrušil taky a ani jsem na něm nebyl...
Rozvrh mám od pondělí do čtvrtka, nijak moc hodin denně. Docela mě pobavilo, že i ve třetí verzi rozvrhu je výuka psaná do neexistujících nebo nesprávných místností...
Názor na školu i výuku tak mám pozitivní, uvidíme, jak se změní po dalších pár týdnech.
No a včera/dneska jsem byl opět na jakési párty v Salentu. Dopadl jsem strašně, skoro nic si nepamatuju, celej den mi bylo zle... Zase jsem tam nechal kopu peněz, spadla mi tanečnice, usnul jsem v autobuse a nechtěl jsem (prý) vstávat a tak vůbec ostuda až na půdu. Tudíž tímto svou klubovou kariéru ukončuju a dál to omezím jenom na pre-párty... Fakt. Nekecám. Určitě to dodržím...
Nakonec jsem si docela dost změnil Learning agreement, mám celkem 6 předmětů a asi 30 ECTS. Učím se tady
- Basic Lithuanian
- EC Competition law
- EC Company law
- Crime scene investigation
- Police and terrorism prevention
- Law of e-commerce
Basic Lithuanian je jako jediná dvakrát týdně. Učí nás minimum gramatiky, která se mi zatím zdá docela blízká české. Spíš se zaměřují na to, abychom dokázali mluvit a poradit si v nejběžnějších situacích. Úkoly a příprava má podobu perfektního online kurzu a praktických úkolů - objednat si litevsky jídlo, poradit si v obchodě, vysvětlit taxikářovi cestu... O něco podobného se snažím od začátku pobytu tady, takže je to zábavný a nemám sebemenší problémy. Vtipná byla úvodní hodina, kde nás učili litevsky číst. Litevština se čte prakticky stejně jako čeština, takže Češi a Slováci neměli moc co dělat a ostatní kolem nás si lámali jazyky:-). Jako ukončení bude prezentace rozdílů a podobností Litvy a našich rodných zemí. V litevštině. Bude sranda:-).
EC Competition vypadá taky celkem zajímavě, vyučující mluví perfektně anglicky a umí věc dobře vysvětlit. Chce po nás chodit do knihovny a načítat na každou hodinu něco málo na přípravu. Knihovna je dobře vybavená a má otevřeno dlouho do noci, takže s tím není problém. Na zkoušku budeme mít nějakou case study a k tomu dvě nějaký blíže neurčený teoretický otázky.
EC Company je asi nejnáročnější předmět, ikdyž má nejmíň kreditů. Na každou hodinu máme chodit připravení - načítat příslušná nařízení a směrnice, literaturu a tak, budeme psát seminárku na 12 stran a vyučující zjevně předpokládá znalost problematiky. Navíc to není nijak zvlášť zábavný... Ale doufám, že za company a competition dostanu zápočet z Práva EU doma, tak si ho nechávám.
Na CSI jsem měl zpočátku dost negativní názor - vyučující nemluví nijak zvlášť dobře anglicky a její ochota nechat nás vybrat si program každého semináře zaváněla odfláknutým předmětem. Nicméně výběr činností ovlivnila tak, že prakticky žádný nebyl (:-)) a samotnou praktickou část vedla výborně. Navíc se u ní trochu ztratila jazyková bariéra. Zatím jsme zkoušeli vytvořit odlitek vlastní stopy, včetně celého postupu jeho extrakce, čištění a ještě nás čeká jeho studium a popis. Obzvlášť část, kdy jsme pracovali se sádrou byla vtipná, kromě Čechů ji zjevně nikdo ani neviděl., natož aby s ní dělal. Zavzpomínal jsem si na malování bytu a chaty a za chvilku jsem měl nádherný první odlitek. Na něj měla přijít ještě druhá vrstva, kterou vyučující nechala udělat jedné Španělce zatímco jsem poskakoval kolem s foťákem. No, sádra jí ztuhla, napatlala ji nesouměrně a tak vůbec to nebylo nic moc... Nakonec se ale otisk docela povedl:-). Do konce semestru máme udělat nějakou prezentaci, téma jsem zapomněl...
Police and terrorism prevention vede důstojník litevské protiteroristické jednotky, tudíž je velmi zajímavá. Ve výuce se hodně diskutuje, rozebírali jsme jednotlivé teroristické útoky, snažili se identifikovat jejich společné prvky a tak vůbec. Hodina byla zajímavá, poučná... A opět mě překvapili někteří spolužáci a jejich (podle mě dost přehnané) názory na práva teroristů, tvrdost použitých opatření a tak. Za úkol máme napsat práci, vztahující se k terorismu v našich zemích. Já chci psát o té komedii s OTčkama u Rádia Svobodná Evropa.
Na Law of e-commerce jdu poprvé zítra, tak se uvidí...
Ještě jsem měl zapsané International investment law, kam jsem přišel sám, čekal 10 minut na vyučujícího, který nedorazil a tak jsem odešel a předmět si zrušil.
Jako poslední jsem měl mít Communication with mass media, který jsem si zrušil taky a ani jsem na něm nebyl...
Rozvrh mám od pondělí do čtvrtka, nijak moc hodin denně. Docela mě pobavilo, že i ve třetí verzi rozvrhu je výuka psaná do neexistujících nebo nesprávných místností...
Názor na školu i výuku tak mám pozitivní, uvidíme, jak se změní po dalších pár týdnech.
No a včera/dneska jsem byl opět na jakési párty v Salentu. Dopadl jsem strašně, skoro nic si nepamatuju, celej den mi bylo zle... Zase jsem tam nechal kopu peněz, spadla mi tanečnice, usnul jsem v autobuse a nechtěl jsem (prý) vstávat a tak vůbec ostuda až na půdu. Tudíž tímto svou klubovou kariéru ukončuju a dál to omezím jenom na pre-párty... Fakt. Nekecám. Určitě to dodržím...
neděle 12. září 2010
Poprvé na basket
Včera jsem se byl podívat na svůj první basketbalový zápas v životě, tak si k tomu musím něco poznamenat...
Hrálo se semifinále, Litva s USA. Napadlo nás jít se podívat, protože jsme ve čtvrtek viděli ve městě spoustu oslavujících Litevců, kteří jásali nad porážkou Argentiny. Šli jsme do Siemens Areny, asi největší multifunkční haly ve městě.
Šlo jenom o přenos, promítaný na velké plátno, tak jsme čekali skromnou akci v nějakém menším sále. Poněkud nás překvapily davy s vlajkami, pomalovanými tvářemi a v patřičné náladě, které se valily od autobusové zastávky u obchoďáku OZAS a tvořily řadu dlouho před halou.
Po pár minutách čekání, důkladné osobní prohlídce a letmé kontrole lístků jsme se dostali do haly. Ta byla už skoro plná, zbývalo posledních pár míst pod malým úhlem k plátnu. Přesto se nám podařilo ukořistit vcelku dobrá místa nedaleko pomyslného středu hlediště, takže jsme viděli dobře. Po chvíli reklam a snaze moderátora rozehřát dav promítali projev litevské prezidentky (ano, mají prezidentku - ženu). Ikdyž jí nebylo rozumět, protože mluvila litevsky (překvapivě:-)), bylo jasně poznat, že basketu hodně fandí, za což jí publikum odměnilo jásotem. I její šála s logem nároďáku kolem krku byla přijata s vděkem. Nějak jsem si vzpomněl na Klausovo pokyvování, samolibý úsměv a znuděné posedávání...
No a pak se začalo hrát... Litevci hráli dobře asi první 4 minuty, pak začali dostávat na budku. Publikum kolem půle hry upadlo do letargie, avšak ke konci se aspoň diváci vzpamatovali a začali pořádně fandit. Atmosféra, kvůli které jsem šle do haly tak začala zase stát za to.
Nebudu to prodlužovat, Litva to prohrála na celé čáře. I přesto diváci na konci povstali a hráčům poděkovali hromadným skandováním "Ačiú" (Díky). Chvilku to v hale vypadalo jak při nějaké chřipkové epidemii:-).
Při odchodu z haly jsme si uvědomili, že nemá cenu se snažit tlačit do autobusů s davem pár tisíc Litevců. Nechali jsme se doprovodit zpívajícími lidmi až k OZASu, kde jsme se odpojili a šli na jídlo.
V horním patře obchoďáku jsou všechny fast food restaurace, tak jsme předpokládali, že se najíme.
No, byl to omyl - nebylo to ani fast a po chvilce už ani food. KFC vyprodali těsně předemnou, v Pizza Hut měli poslední 4 kousky pizzy a další na tom byli prakticky stejně... Čekat na jídlo 20 minut a koukat na naštvanou obsluhu, co byla kdovíproč hodinu a půl před zavíračkou sbalená a na půl cesty domů se mi nechtělo. Vzal jsem si tak to, co bylo a byl rád, že mám aspoň něco. Po 15 minutách čekání... Podobné chybky už ani nekomentujem. Ještě před pár dny jsme je doprovázeli zpěvem Welcome to Lithuania, teď už se prostě jenom smějem... Takový věci se dějí několikrát (hodněkrát) denně a po čase už prostě nebaví...
Tak celkově mi přijde, že Litevci dělají, co můžou, aby si vysloužili nějaké hezké přirovnání nebo národní charakteristiku. Počasí je tu anglické v té nejtypičtější podobě, organizační talent mají jako z Itálie a maňana je tady trefnější než ve Španělsku. No a chlastaj jak Dáni...
A nakonec typický přehled plánů - za chvilku jedem opět do Trakai, tentokrát ne do hradu ale do města a k jezeru. Večer bych pak rád stihl udělat si přehled věcí, co musím udělat do školy s časovým plánem, kdy to dělat. Taky si chci sehnat všechny drobnosti ke změně Learning agreementu, poslat opět pár pohledů a tak.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)